Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Bl. Hosanna Andreasi a další renesanční italské mystičky

19. 3. 2014 10:11
Rubrika: Překlady

Benedict M. Ashley, O.P.

Hosanna Andreasi
Sv. Kateřina Sienská poskytla dominikánům, zvláště italským, nový druh spirituality, která není jen mystická, ale zároveň politická, spojená s reformou církve a státu. Století po její smrti byl tento model pozoruhodně ilustrovaný příkladem takových dominikánů jako sv. Antoninus nebo Jeroným Savonarola, o kterých existuje hojnost literatury z poslední doby, ale poměrně malá pozornost se věnuje ženám - dominikánkám, současnicím Savonaroly, které věrně následovaly sv. Kateřinu. Jednou z těch, o které jsme nejlépe informovaní, je bl. Hosanna Andreasi, současně s bl. Columbou Rieti a bl. Štěpánkou Quinzani.
Informace o Hosanně pocházejí od dvou současníků, kteří ji znali a kteří napsali její životopis hned po její smrti. Jedním byl magistr dominikánského řádu a významný tomistický teolog Sylvestr z Ferrary (v r. 1505) a druhým olivetánský mnich Jeroným (r. 1507), který byl v posledních letech jejího života jejím zpovědníkem a duchovním synem. Jeho životopis je významný tím, že obsahuje dlouhé reportáže o rozhovorech s Hosannou a přikládá 24 dopisů světice s potvrzením jejich pravosti. Jeroným říká, že Hosanna se vždy velmi zdráhala mluvit o svých duchovních zkušenostech, dokonce i se svým zpovědníkem, i když mu zcela důvěřovala. Ale opakovaně popisuje, že trpělivě a taktně odpovídala na otázky, které vedly k jeho vlastnímu duchovnímu prospěchu. Bylo to pro ni velmi obtížné, protože jakmile začala mluvit o Bohu, často upadala do extáze.
Hosanna se narodila r. 1449 v Mantově aristokratickým rodičům Mikulášovi a Anežce Andreasi. Mantova, rodné město básníka Vergilia, bylo nezávislým státem, v jehož čele stál markýz z rodiny Gonzagů. V rodině bylo více dětí, ale Hosanna od raného dětství vyhledávala samotu. Ve věku pěti nebo šesti let měla první mystickou zkušenost, vidění Trojice, devíti chórů andělských a celého hmotného stvoření, a pak vidění Ježíše jako dítěte v jejím věku, jak nese kříž. Později ho viděla znovu v zahradě u jejich domu pod vinnou révou. Brzy zjistila, že musí podobné zkušenosti držet v tajnosti a stala se tak uzavřenou, že to dělalo velké starosti její matce. Otec se začal obávat epilepsie, protože ji nalezl v zahradě v tranzu ponořenou v hluboké modlitbě.
Rodiče jí zemřeli ještě v dětství a na ní zůstala odpovědnost za dům a za ostatní sourozence. Zhostila se toho úkolu s překvapivou rozumností a ještě dokázala podporovat chudé. Navzdory těmto domácím povinnostem pokračovala v intenzivním mystickém životě. Ještě za otcova života odmítla vstoupit do manželství a učinila slib obléknout dominikánský hábit, ale na základě nějakého zjevení v modlitbě to měl být hábit třetího řádu. Otec jí odmítal poskytnout vzdělání, podle jeho názoru to bylo pro dívku zbytečné. Ale naučila se číst a psát a z jejích dopisů je vidět, že znala spisy některých církevních otců. V 18 letech měla zkušenost mystického sňatku s Kristem.
Dalších dvanáct let se potom modlila, aby směla sdílet s Kristem utrpení za Církev a za Itálii, která byla zmítána válkami. Nakonec ve třiceti letech obdržela stigmata na hlavě, na boku a nakonec i na nohou. Měla také vidění, ve kterém bylo její srdce proměněno a rozděleno na čtyři kusy. Po zbytek života zakoušela utrpení Páně každou středu a pátek. V jejím případě stigmata nekrvácela, ale objevovala se jako rudé zduřeniny, které intenzivně bolely. Hosanna stigmata ukrývala i před svými nejbližšími, ale rány v nohou někdy tak bolely, že nebyla schopná chůze. Celé roky také žila, podobně jako sv. Kateřina, téměř bez potravy. Když mluvila o těchto věcech s otcem Jeronýmem, vyžadovala vždy maximální utajení.
Nicméně pověst o její svatosti se šířila pro její skutky charity, pro její neustálou modlitbu a také kvůli extázím, do nichž někdy upadala během mše. Lidé ji začali navštěvovat pro duchovní rady a tvrdili, že její proroctví vyřešilo jejich záležitosti. Tyto pověsti znepokojily bratry dominikány v Mantově, ale přestali ji kritizovat, když zjistili, že je pod přímým vedením jednoho z dominikánů, Dominika z Cremy, který si vedl záznamy o jejích zkušenostech. Bohužel se po jeho smrti ztratily.
V roce 1498, když bylo Hosanně 49 let, se jí představil otec Jeroným. Dlouho ji sledoval, když se modlila v chrámu, a byl hluboce zasažen jejím naprostým pohroužením do kontemplace. Vlastně to byl tentýž popud, který ho samotného přivedl k mnišskému povolání. Brzy mezi nimi vznikl důvěrný vztah. Hosanna v něm viděla, jak často opakuje ve svých dopisech, svého duchovního syna "počatého v Krvi Kristově", který jí v posledních letech jejího života poskytl porozumění přátelství, které nikdy nepoznala a které jí nakonec umožnilo mluvit o svých zkušenostech s někým, komu plně důvěřovala. Jeroným jako mnich ještě mladý, ale velmi zaneprázdněný záležitostmi svého reformovaného řádu a často na cestách, v ní nalezl potřebné povzbuzení ve svém duchovním růstu. Způsob, jakým Hosannu popisuje, zní často naivně a nekriticky, ale upřímně a přepečlivě. V jednom z dopisů (č. 25) ji žádá, aby ho neoslovovala jeho oficiálními tituly. V jiném (č. 45) ji žádá, aby mu řekla, jaké má chyby, ale ona mu odpovídá, že nepotřebuje, aby ho kritizovala, ale aby se za něho modlila.
Tyto dopisy byly psány během jeho časté nepřítomnosti v Mantově a v odpovědích se Hosanna často omlouvá, že nemohla dříve odpovědět kvůli velkému množství návštěv. "Kdybych byla muž, opustila bych Mantovu, abych se osvobodila od všech těch návštěvníků" (dopis č. 21). Také Sylvestr z Ferrary ve své objektivnější biografii píše, že jedním z důvodů množství návštěvníků byl přitažlivý radostný vzhled a laskavé způsoby a také dar těšit a povzbuzovat ty, kteří u ní hledali radu. Vnitřní život, který odhaluje Jeronýmovi, je tak intenzivní a tak plný nepřetržitého vnitřního i tělesného utrpení, ozařovaného pouze nádhernými zkušenostmi sjednocení s Bohem, které nedokáže Hosanna popsat, pouze útržkovitě a nedokonalými slovy. Hluboce trpí bědným stavem Itálie v té době, zneuctěním a ponížením Církve za pontifikátu Alexandra VI. a svou bolestnou touhou po Bohu.
Z dopisů je vidět, že Hosanna nebyla takovým typem duchovního vůdce jako sv. Kateřina Sienská. Hosanna se nesnažila dávat Jeronýmovi ani tak duchovní rady, jako spíš ho utěšovat, povzbuzovat a vyjadřovat mu svou lásku. Ačkoliv v některých dopisech dává i rady: v dopisech 32 a 33 odpovídá na jeho dotaz, že mu neradí ani tolik mluvit v modlitbě k Bohu, jako spíš hledat čistotu srdce a pokrok v lásce k Bohu. Jeroným se často ptal, zda jeho láska k Bohu je opravdová. V odpovědi Hosanna cituje Pseudo-Dionýsia Areopagitu o mlčení v modlitbě a účincích opravdové lásky. Ve svém posledním dopise (č. 43) psaném ve svátek Nanebevstoupení Páně Hosanna vysvětluje Jeronýmovi, že k nanebevstoupení s Kristem je zapotřebí především úplné sestoupení skrze pravou pokoru. Vyznává, že hledí na sebe jako na ztracenou ovci, marnotratného syna, který na konci svého života přijde před Pána s prázdnýma rukama. V jejích dopisech a rozhovorech nacházíme hlubokou pokoru, živý zájem o Církev a vlast, neustávající touhu trpět za jejich obrácení a něžnou lásku ke svému duchovnímu synovi.
Ve svých zprávách o návštěvách u Hosanny Jeroným často zmiňuje, že jejich rozhovor byl bohužel přerušen příchodem markýzy z Mantovy, která chtěla s Hosannou mluvit. Kdo byla tato markýza, tolik žíznící po mystických radách? Byla to jedna z nejznámějších žen renesance, Isabella d'Este. Isabella (1474-1539), dcera Ercola I., knížete z Ferrary, pocházela z jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Itálii. Byla výjimečně dobře vzdělaná a vyrostla v inteligentní a krásnou ženu. Byla provdána za Gianfrancesca Gonzagu, který se stal markýzem z Mantovy. Byl výborným generálem, který na sebe posléze uvrhl hanbu, když vyšlo najevo, že je Isabelle nevěrný. Ona se od něj odloučila a stala se faktickým vládcem Mantovy. Jako politik dokázala být chytrým diplomatem a udržela nezávislost svého městského státu v době nepřetržitých válečných konfliktů.
Isabella shromažďovala kolem sebe velké soudobé umělce, vědce a literáty. Vášnivě sbírala umělecká díla a byla jejich přísným kritikem. Po její smrti byla její velká sbírka prodána anglickému králi Charlesi I. a některá díla jsou dnes roztroušena po muzeích v celém světě. Mezi aristokratickými ženami v Evropě byla považována za tu, která udává tón v módě, a její dopisy a účty potvrzují její extravaganci v oblékání stejně jako ve sbírkách umění. Tyto dopisy ukazují její vitalitu, důvtip, světskost a přitom její schopnost přátelství, lásky a něžnosti. Její cynismus se zdá omluvitelný, když čteme o prostředí plném chamtivosti, násilí, zrady a podvodů, ve kterém žila v době nechvalně známého papeže Alexandra VI., jeho syna Caesara Borgii, oslavovaného Macchiavellim, a jeho sestry Lucrezie, která byla Isabellinou švagrovou. Byla to právě tato oslnivá, slavná a komplikovaná Isabella d'Este, která pravidelně navštěvovala Hosannu, aby ji žádala o modlitby za svou rodinu, za problémy státu a za svůj duchovní prospěch. Bohužel nevíme, co se mezi nimi odehrálo v obtížných letech před Hosanninou svatou smrtí v roce 1505, kdy jí bylo 56 let. Víme jen, že se Isabella snažila žít svůj život čestně uprostřed nečestného okolí, s nezlomným duchem a úspěšně v obtížném úřadu vládkyně. V pozdním věku řekla svému synovi a následníkovi Fredericovi: "Jsem žena, ale naučila jsem se žít v mužském světě." Získala k tomu odvahu od Hosanny, která se zdá být její duchovní starší sestrou?
Lucie z Narnie
Podobný vztah panovníka a mystika je jen jedním z případů, které se zdají být běžné v Itálii tehdejší doby. Isabellin otec, Ercole I., kníže z Ferrary měl podobný vztah s bl. Lucií z Narnie (1476 - 1544). Lucie měla také první mystické zkušenosti jako dítě. Když byla svým poručníkem donucena ke sňatku s knížetem Pietrem z Milana, vysvětlovala, že složila slib panenství. Manžel jí povolil odloučení a sám vstoupil k františkánům. Lucie se připojila k dominikánským terciářům ve Viterbu a brzy obdržela stigmata, která byla v jejím případě plně viditelná a byla oficiálně ověřena papežským lékařem a jinými svědky. Brzy vyvstaly spory ohledně její svatosti, ale Ercole I. jí neochvějně věřil a založil nový konvent v Narni a požádal svou snachu Lucrezii Borgii o nalezení kandidátek pro klášter. Občané Viterba se nechtěli vzdát své mystičky a vypukla malá válka, než se Lucie uvolila odejít do Narni.
Kateřina z Racconigi
Neustálé zasahování knížete do záležitostí konventu vedlo brzy k vnitřním potížím komunity. Zdá se, že rád předváděl svou vysoce ceněnou mystičku návštěvníkům. Nakonec sestry požádaly biskupa, aby poslal dominikánské mnišky, které by reformovaly klášter na klauzuru podle druhého řádu. Tyto reformátorky sesadily Lucii z postu převorky a umístily ji na samotku, kde konala pokání celých zbývajících 39 let svého života! Po její smrti víra v její svatost znovu ožila. Během doby Luciiny totální izolace se říká, že měla zázračné vidění jiné současné dominikánské mystičky Kateřiny z Racconigi (1487 - 1547), která pocházela z Piedmontu z chudých rodičů, vstoupila do třetího řádu a obdržela neviditelná stigmata. Bratři dominikáni jí nedůvěřovali, proto našla útočiště v Racconigi, kde se stala vyhledávanou rádkyní chudých i aristokratů. Zvláštním rysem jejího kajícího života byla neustálá modlitba za vojáky padlé v bitvě.
Columba z Rieti
Současnicí Hosanny byla Columba z Rieti (1467-1501), která se po smrti zjevila Hosanně, aby ji připravila na poslední roky života a na její smrt. Nejdříve žila jako rekluza v otcovském domě, ale v 19 letech vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Vodila skupiny žen na pouť k Matce Boží do Viterba a začala konat zázraky uzdravení a exorcismu a pověst o její svatosti se šířila po celé zemi. Občané Narni (ti samí, kteří později bojovali o získání Lucie z Narni) se ji pokusili unést do svého města, ale unikla jim a raději odešla do Foligna. Biskup jí nařídil založit konvent třetího řádu v Perugii, což udělala, ale proti vůli a s velkými námitkami občanů Foligna a Rieti, kteří ji chtěli získat pro svá města. Jedenáct let byla převorkou v Perugii, kde působila jako duchovní rádkyně a prorokyně. Zemřela ve věku 34 let. Jednou se s ní radil i papež Alexandr VI. a dostal přísné varování a napomenutí k pokání.
Magdalena Pannatieri
Další mystičkou tohoto typu byla Magdalena Pannatieri (1443-1503), která se narodila v Trinu blízko Vercelli, také přináležela ke třetímu řádu, vyučovala katechismus v malé škole ustavené pro ni při dominikánském kostele. Občany byla považována za ochránkyni města a její modlitby a přímluvy byly vyhledávány ve všech těžkostech. Říká se, že předpověděla francouzskou invazi, která zpustoší celou zemi, ale uchrání jejich město.
Štěpánka Quinzani
Blahoslavená Štěpánka Quinzani (1457-1530) z Brescie byla dcerou zbožného muže, člena dominikánského třetího řádu, ke kterému se také připojila. Prožila život v přísném pokání za duše a utrpení temné noci po čtyřicet let. Významný vliv na její život bylo vidění bl. Mattea Carreri (+1470), ctnostného dominikánského bratra, který se nabídl muslimům k prodeji do otroctví výměnou za ostatní a který obdržel stigmata. Po tomto vidění Štěpánka sama obdržela stigmata. Říká se, že měla dar hlubokého teologického vhledu a schopnost číst v srdcích lidí, kteří se k ní přišli radit, a mezi nimiž byla i samotná Hosanna a sv. Anděla Merici, zakladatelka voršilek.
Dominica z Paradisa
Nakonec je zde Dominica z Paradisa (blízko Florencie) (1473-1553), která měla rovněž extáze a stigmata a která se po deset let pokoušela vstoupit do nějaké komunity, ale každou byla odmítnuta. Nakonec měla vidění Columby z Rieti v okamžiku její smrti a založila konvent dominikánského třetího řádu, kde byla čtyřicet let převorkou.
***
Když srovnáváme tuto skupinu mystiček, které se všechny objevily v poslední čtvrtině patnáctého století, zaznamenáme mnoho podobného. Jejich mystické zkušenosti se objevily velmi brzy a významným prvkem je jejich úcta k Dítěti Ježíši. Všechny měly zkušenost s extázemi a viděními. Většina z nich měla stigmata a všechny věřily, že jejich povoláním je život v přísné kajícnosti a vnitřním utrpení v jednotě s Ukřižovaným jako přímluva za reformu Církve a mír pro válkou sužovanou Itálii. Všechny byly laickými členkami třetího řádu sv. Dominika, ačkoliv některé potom založily komunity konventuálního života. Skutečnost, že nežily v podmínkách přísné klauzury, jim dala možnost se stát duchovními rádkyněmi pro lidi, kteří je navštěvovali. Všechny byly považovány za obdařené darem proroctví. Výsledkem bylo, že se staly významnou institucí, což bylo ve městech, kde žily, často důvodem k rozporným postojům, ale také k postojům velkého respektu lidí k nim jako přímluvkyním, ochránkyním a strážkyním svých měst.
Zprávy, které o nich máme, v některých případech jako u Hosanny velmi důvěryhodné, jsou plné zázraků, které jsou pro nás dnes znepokojující a přijatelné jen s rozpaky. Nemůžeme si pomoci, klademe si otázku, zda ty ženy nebyly hysterky, snadno ovlivnitelné, přizpůsobující se typu svatosti, který byl módní v severní Itálii jejich časů, což byla doba pro Itálii plná těžkostí, zda nebyly objektem pověrčivého uctívání. Zdá se, že Isabella d'Este konzultovala Hosannu stejně často, jako víme, že konzultovala svého dvorního astrologa. Zvláště zprávy o stigmatech nejsou v mnoha případech dostatečně ověřeny – s výjimkou Lucie z Narni.
Buď jak buď, kdokoli čte rozhovory Jeronýma z Mantovy s Hosannou nebo její dopisy, nemůže si pomoci, aby nebyl zasažen pronikavou teologickou spiritualitou, kterou obsahují a která má mnoho společného s dopisy velké sv. Kateřiny Sienské. Není pravděpodobné, že v době, kdy italský klérus je tak sklíčený nad stavem Církve a kdy přepych a násilnosti renesance vyžadují nezbytně poskytnout lidu službu naděje a útěchy, že milosrdný Bůh obdaří tyto ženy prorockými dary, potvrzenými zázračnými znameními, aby poskytly tuto tolik žádanou službu? Navíc v mnoha případech autenticita jejich životů byla podrobena přísným zkouškám mnoha polemik, pronásledování a zkoumání skeptickými kněžími včetně dominikánských bratří, dobře seznámených s inkvizičními metodami.

 přeložila jh

 

pozn. překladatele:

Sylvestr z Ferrary – Francesco Silvestri (Ferrariensis), narozen ve Ferraře kolem r. 1474, zemřel v Rennes 19. září 1526, 3. června 1525 na generální kapitule v Římě zvolen magistrem řádu. Jako magistr vizitoval postupně všechny konventy a všude obnovoval původní zápal a dodržování kázně. Od roku 1516 doktorem teologie, napsal pozoruhodný komentář k Sumě proti pohanům Tomáše Akvinského, různé komentáře k Aristotelovi a Apologia de convenientia institutorum Romanae Ecclesiae cum evangelica libertate (Rome, 1525), ve které obhajuje Církev proti Martinu Lutherovi. Podle vikipedie byl magistrem řádu až do roku 1528, to je ještě dva roky po smrti. Pozoruhodné!

olivetánský mnich – Zakladatelem olivetánů byl italský teolog svatý Bernardo Tolomei (svátek 20. srpna), vlastním jménem Jan. Jméno Bernardo si zvolil z úcty k sv. Bernardu z Clairvaux. Otec mu nedovolil se stát řeholníkem, tak studoval civilní a kanonické právo a teologii, byl zvolen do parlamentu, ale byl stižen slepotou. Když se mu zrak vrátil, což přisuzoval zásahu Panny Marie, odešel na osamělé místo asi deset mil od Sieny a oddal se velmi prostému životu. Pověst o jeho ctnostech brzy přilákala mnoho zvědavců, až byl Bernard obviněn z hereze. Odešel do Avignonu a bez obtíží se obhájil před papežem Janem XXII.. Po návratu založil řád Blahoslavené Panny z Olivové hory (olivetáni) podle Řehole sv. Benedikta. Posláním nového řeholního společenství měla být zvláštní úcta k Blahoslavené Panně. Guido, biskup z Arezza, v jehož diecézi byla řeholní komunita zformována, potvrdil její stanovy v roce 1319. Řád došel uznání i ze strany papežů Janem XXII., Klementem VI. a Řehořem XI. Když v Arezzu udeřil mor, Bernard se svými mnichy pečoval o nemocné. On i mnoho jeho spolubratří olivetánů se nakazilo a podlehlo smrtelné chorobě. Po jeho smrti bylo zaznamenáno mnoho zázraků na jeho přímluvu. V roce 1634 byl beatifikován. 26. dubna 2009 byl Benediktem XVI. svatořečen.

 

Benedict M. Ashley, O.P. – vlastním jménem Winston Norman Ashley, nar. 3. května 1915, je teolog a filozof, který měl velký vliv na katolickou teologii a etiku v Americe 20. století. Je autorem 19 knih a konzultantem americké biskupské konference. Ještě v devadesáti letech byl aktivním učitelem, kazatelem a konzultantem. Zemřel 23. února 2013. Pro nás je zajímavé, že zamlada byl ateistou a členem Ligy mladých komunistů. Ke konverzi došel během studia spisů sv. Tomáše Akvinského.

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio