Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Bourání hradu v nitru

19. 3. 2014 11:11
Rubrika: Duchovní život

 

Svatá Terezie z Avily napsala o duchovním životě svůj slavný spis o Hradu v nitru. My dominikáni jsme žebravý řád a žádné hrady nemáme, nebo lépe řečeno neměli bychom mít. Proto svůj duchovní život začínáme „bouráním hradu“, svlékáním starého člověka (srov. Ef 4, 22-24), zbavováním se vlastnění, duchovním „ožebračováním“. Jestliže Kristus byl chudý, neznamená „bohatství“ Ducha svatého právě radikální chudobu, ožebračení v duchovním i fyzickém smyslu? Proč se modlíme o peníze, dlouhý a pohodlný život, když Kristus sám neměl, kde by hlavu složil, a zemřel v mladém věku strastiplným způsobem? Bůh nás miluje a přijal nás za své děti. Ale neočekává od svých dětí to samé, co očekával od Krista Ježíše? Právě proto, že nejsme jenom námezdní žoldáci, ale děti? Dědici Království?

Kristus o sobě prohlásil „Já jsem cesta“ (Jan 14, 6). Tento text chce být velmi stručný (a spíše obrazný) cestopis o cestě člověka za Kristem. O jedné určité cestě. Každého člověka Bůh povolává zcela individuálně a je tolik povolání, kolik je lidí, i když jsou určité obecné zákonitosti. Nehledejte tedy v tomto popisu nějaký konkrétní návod ke své vlastní duchovní cestě. To už je úkolem teologie – posbírat jednotlivé „cestopisy“, pomocí nich zmapovat „krajinu duše“ a vyškolit „průvodce“, kteří nám budou pomáhat hledat vlastní cestu.

V žalmu 49 (50) se píše: „To přichází náš Bůh a nemlčí, všespalující oheň před ním jde, okolo něho bouře burácí“ (Ž 49(50), 3). Když Bůh přichází k člověku, spaluje v něm vše, co není Bůh, ovšem se souhlasem člověka. Nikdy neutvoří z nikoho světce proti jeho vůli nebo bez jeho aktivní spolupráce. Pokud člověk souhlasí, přijde Bůh se svým spalujícím ohněm a začne očišťování duše. Každý člověk je jiný, někdo se ochotně Bohu podřizuje, jiný křečovitě svírá v rukou své poklady, protože nevidí, že je to jen bláto a suché listí. Bouře, která burácí kolem, jsou reakce okolí, protože nikdo nežije sám. Očišťovaná duše své okolí dráždí jako zanícená dezinfikovaná rána.

Pokud si někdo myslí, že tohle je „mystika“, kterou on nepotřebuje, protože dodržuje všechna přikázání a dojde k Bohu „svou obyčejnou cestou“, je na velkém omylu. Všichni učitelé duchov­ní­ho života svorně tvrdí, že kdo touto cestou očišťování neprojde za života, bude muset ji podstoupit po smrti v očistci, ale už jen jako pokání, bez jakýchkoliv zásluh. Bible (Ž 49(50), 16-17) říká: „Kdežto hříšníkovi řekne Bůh: 'Nač mi odříkáváš přikázání a mou smlouvu darmo bereš do úst, když se vzpíráš mému vedení, odhazuješ za hlavu má slova?'“ Znamená to, že vědomé odporování Božímu vedení považuje Bůh za hřích.

Tento článek je jen krátký cestopis, podrobným průvodcem je Bible. Stále je třeba číst Bibli a uvažovat. Kdyby svatost byla totéž co dokonalost, nikdy by král David nemohl být považován za svatého. V čem spočívá Davidova svatost? Joba Bůh totálně ožebračil. Proč Bůh ocenil Jobovy výčitky a vynadal Jobovým přátelům, kteří přece „hájili“ Boha? Až jednou v divoké bolesti budete házet kamení do zavřených Božích oken a přátelé vás obviní z rouhání, pochopíte to. Ale (později) také pochopíte, že ta okna byla zavřená proto, že Bůh v tu chvíli stál za vámi a držel vám nad hlavou deštník.

***

Každý člověk si během života kolem sebe postaví hrad, aby nebyl tak zranitelný. Když se chce modlit, spustí padací most, vyjde před hrad, krátce se Bohu pokloní a honem zpátky do hradu. Někteří věřící takto prožijí celý svůj život.

Jsem daleka toho, abych je odsuzovala. Je hloupé se vytahovat na šprčka na tříkolce jen proto, že já jsem nezaslouženě dostala porsche. Je dost možné, že kdyby je Pán Bůh povolal, aby řídili porsche, že by byli mnohem lepší řidiči než já. Proč Bůh někoho volá na další cestu a někoho ne, to je záležitost Boha, do toho my nevidíme. Pro nás je důležité nepřeslechnout Boží volání. A pokud Bůh nevolá, nedá větší poznání, pak věrně zachovávat to, k čemu mám poznání.

Tyto hradby, psychické obrany, nám sice brání zranění od bližních, ale také brání Bohu, aby se k duši dostal blíž. Člověk si žije vcelku spokojeně ve svém hradu a nikoho si „nepřipouští k tělu“. Většinou v nás tyto obrany vypěstovali už v dětství rodiče svými radami jako „co máš z lidí“, „nehas, co tě nepálí“, „nevěř lidem, jsou zlí“. Ale Kristus říkal něco jiného (srov. Mt 10, 16-25): „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Ovce nemá ani rohy, ani pancíř, ani strašlivé zuby. Nemá nic na svou obranu. Kristus nezakrývá, že to ovce taky odskáče: „Budou vás vydávat soudům, obžalovávat a bičovat.“ Nedivte se ani tomu, když vás obviní z rouhání: „Když hospodáře nazvali Belzebubem, čím spíše jeho čeleď!“ Teď si možná řeknete: „To přece po nás Bůh nemůže chtít!“ Ale to je přesně to, co udělal Kristus! A on o sobě řekl (Jan 14, 6): „Já jsem cesta!“ Je to tedy cesta i pro nás. Ani Kristus Ježíš netvrdí, že ta cesta je snadná (Mt 7, 14): „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. “

***

Jakmile člověk prožije vnitřní obrácení a vpustí do srdce Boha, hrad se mu začne rozpadat. Co slza, to kámen. Nakonec zůstane stát před Bohem na zelené louce a radostně se mu klaní. Učí se důvěřovat Tomu, který nastaví druhou tvář, když ho někdo praští, že ho ochrání lépe než hrad.

Ale po čase Bůh duši řekne: „Ještě máš na sobě železné brnění.“ Váhavě a s těžkým srdcem sundá brnění. Nějakou dobu je Pán spokojen, ale pak řekne: „Ještě máš neprůstřelnou vestu!“ Tak odevzdá i neprůstřelnou vestu. Pak odevzdá další věci a nakonec řekne: „Už nic nemám, jen tu košili na sobě.“ Pán řekne: „Dej mi i tu.“ Tak před ním duše zůstane úplně nahá, to znamená v pravdě, protože Boží světlo duší snadno prochází a odhaluje pýchu, chyby a nedokonalosti, které předtím nebyly vidět, a duše se velmi stydí.

Potom řekne: „Teď už Ti, Pane, nemám co dát. Už nemám vůbec nic, jen svoje hříchy.“ Ale On řekne: „Dej mi svůj život.“ To člověka velmi vyleká. Na životě každý lpí. Ale co může dělat? Vzbouřit se? Ano, může odmítnout a vzdát se další cesty. Jen málokdo je ochoten jít dál. Ale uvažuj: kdo jsi ty a kdo je On? Pokud to s vírou myslíš poctivě, tak mu nakonec dáš všechno, a jediné, co ti zbyde, je naděje, že když umřeš, bude na tebe čekat a osuší ti slzy.

Cítíš se po tom rozhodnutí velmi dobře. Můžeš se zkoumat v zrcadle, ze které strany by ses nejlépe vyjímal na svatých obrázcích, až tě prohlásí za svatého.

***

Nechráněná duše je teď vystavena nejen laskavému pohledu Boha, ale také nemilosrdným pohledům bližních. Ne každý kolemjdoucí pohladí, mnohý plivne nebo hodí kamenem. Duše trpělivě snášející bolest a ústrky je takto očišťována. Zdálo by se, že dosáhla cíle, že je na konci cesty. Už nemá nic, vše darovala Pánu.

A přece něco zůstává. Duše je zcela obnažená, nechráněná, ale přesto je stále svým pánem. Rozhoduje o sobě, pohybuje se směrem, který se jí zlíbí. Stále má své já. Ještě má svou vůli, svůj pocit důležitosti. Svou touhu po uznání. Své sebehodnocení. Sebe.

Nastala chvíle, kdy Bůh požaduje ruce a nohy tvé duše. Nohy, které tě nesou, kam chceš, a ruce, které tě chrání před ranami, které tě krmí a napájejí. Duše cítí nesmírnou úzkost, protože nevidí ještě, co získá, ale má strach z toho, co musí obětovat. Svou nezávislost. Svou soběstačnost. Svou vůli. Pak už duše není nic, a Bůh je všechno (nebo aspoň to takto vidí). Vlastní vůle je zcela ztotožněna s Boží vůlí. Duše je zcela závislá na Bohu a „pevnou vírou bude vždy přesvědčena, že Bůh všemohoucí ji víc miluje, než se miluje sama, a že o ni bude lépe pečovat, než by to dokázala sama“ (podle Kateřiny Sienské).

„Já“ přestává být středem duše, kolem kterého se všechno točí, a protože se v duši uvolnilo mnoho místa předtím zabíraného nezřízeným vlastněním, může si Bůh v duši učinit svůj příbytek. Ale v Božím světle začne ostře vystupovat vlastní hříšnost. Duše je zděšena vlastní ubohostí a zdá se jí, že je mnohem horší, než bývala dřív. Také vnější okolnosti se mění. Objevují se pomluvy, nactiutrhání, otevřené invektivy. Navzdory nepřetržitému úsilí se dostavují nezdary a neúspěchy. Duše objevuje nepřátele a pokouší se je milovat. Pláče a naříká, ale ani na okamžik ji nenapadne opustit tuto cestu, jen takové pomyšlení v ní probouzí hrůzu. Je už příliš uchvácena Kristem, není už pro ni cesty zpátky. Je rozhodnuta, že půjde tak dlouho, dokud s Kristem nezemře a spolu s ním nevstane k novému životu. Cítí se jako součást mystického Těla Kristova. Kráčí před Bohem a dobře rozumí, co znamená příkaz: Neustále se modlete. Očima a ušima srdce stále vnímá Boha, žije v neustálé Boží přítomnosti.

***

Nepřetržitý pocit Boží přítomnosti přináší duši velké štěstí (křesťanská varianta Keep smiling). Radostně se cvičí ve ctnostech a žádná oběť není pro ni příliš těžká. Ale Boží pedagogika se u toho nezastaví. Najde způsob, jak člověka naprosto vykolejit, jak mu převrátit dům jeho duše naruby. Podle podobenství o obchodníkovi a perle (Mt 13, 44-46) duše vsadila všechno na perlu, ale najednou se ocitá v situaci, jako by všechno prodala – odpoutala se od světa, a koupila pole, ale poklad – Boží království – nenašla. Jediné, co získala, je spousta hlíny, ve které se hemží žížaly, škvoři a stonožky vlastních nedokonalostí. Všechny obdržené milosti mizí a vrací se zranění a dávno překonané slabosti. Duše je tak zmatena, že už ani neví, jak se jmenuje, a není nikoho, kdo by jí uměl poradit. Je totiž tak zmatená, že vůbec nedokáže vysvětlit, o co jí jde, a každý kněz nad jejím líčením jen zoufale lomí rukama. Jako kdyby někdo vzal studnu s dobrou vodou a otočil ji vzhůru nohama. Čerpadlo se ocitne rázem na suchu a voda je zkalená zvířeným bahnem, pískem a zahnívajícím listím.

Bůh nyní „vede slepce po neznámých cestách“ (Iz 42, 16a). Dominikán Tauler říká, že Bůh vede loďku naší duše na hlubinu: „člověk dospěje k tomu, že od něho odpadá všechno to, co mohou pojmout nižší smysly: svaté myšlenky a láskyplné obrazy a radost a jásot a co mu kdy bylo od Boha dáno. To všechno mu teď připadá hrubé a je z toho jakoby vypuzen, takže mu to už nechutná a on už u toho nemůže zůstat a ani to nechce; co ho však přitahuje, to dosud nemá, a tak se ocitá mezi dvěma kraji a je ve velké bolesti a tísni. Teď se loďka dostává až na hlubinu, a protože člověk stojí v této nouzi a opuštěnosti, povstává v něm také všechna ta tíseň a mnohá pokušení a představy a celá ta nepřízeň, kterou už kdysi překonal“ (Tauler, kázání V41). Tauler ale také povzbuzuje k vytrvání na této cestě: „Po temnotě přijde jasný den, sluneční svit.“ Izajáš podobně říká: „Tmu ve světlo před nimi změním, a co je křivé, srovnám“ (Iz 42, 16b). A skutečně, jakmile se duše začne zbavovat iluzí o své velikosti a svatosti, uvědomí si svou nicotnost a že vše, co má, přijímá z Božích rukou, a že je div, že si jí vůbec Bůh povšimne, Boží přítomnost se vrátí novým způsobem. Začátečníky krmí Bůh sladkým mlékem, ale nyní je duše vděčná i za tvrdou kůrku. Není znepokojena, když necítí Boží přítomnost, protože ví, že si nezaslouží takovou milost a že je věc Boží svobody, dá-li se pocítit nebo ne. Vědomí Boží přítomnosti není závislé na pocitech, ale duše není schopna vysvětlit, jak k tomu vědomí přichází. Duše přebývá v Bohu více než kdy dříve, ale od přesvědčení „Bůh je v mém nitru“ se posunula k přesvědčení „já jsem v Bohu“. V Bohu dýchá a žije, v Bohu se pohybuje a v Bohu je (Sk 17, 28). Ať spí či bdí, chodí před Hospodinem. Jejím pokrmem je konat Boží vůli.

***

Ale ta nejstrašnější věc teprve přijde. Duše musí ztratit Boha, aby ho znovu nalezla. Jestli až dosud duše prožívala Getsemany s úklady nepřátel a nepochopením přátel, teď přijde „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ Bůh si najde způsob, jak to udělá, ale dostane člověka do situace, kdy nahlédne, že všechno, co až dosud dělal – a byl přesvědčen, že to dělá pro Boha – hodiny modliteb, krásná rozjímání, mozoly na kolenou od klečení, posty a askeze, láska k nepřátelům, to vše nemá žádnou cenu a klidně mohl místo toho ležet na kanapi u televize. Vyšlo by to nastejno. Člověk vidí, že celý život totálně prohrál, Bůh ho zavrhl. Prostě se otočil zády a odešel. Člověk je v největším šoku svého života. Zdá se mu, že buď zemře nebo docela ztratí rozum. Všechno vsadil na Boha, šel za ním naprosto radikálně, spálil za sebou mosty, a teď – ta nevýslovná bolest! Místo toho, aby ho Kristus uznale poplácal po ramenou, že došel až sem, Bůh se pohrdavě odvrátí!

Tolikrát jsme si v duchu opakovali slova Kateřiny Sienské: „Ty jsi, Bože, všechno, já nejsem nic.“ Až teprve teď jsme to slovo poznali v celé syrovosti: nic. Nic. Nic! Až nám trochu začne fungovat rozum, pochopíme, že pokud chceme následovat Krista, není jiné cesty než kříž (Mt 16, 24). Že zrno – naše já – není k ničemu, dokud nepadne do země a nezemře (Jan 12, 24). A ze srdce vytryskne docela nová modlitba: „Pane, pomoz mi sklonit hlavu a zemřít, jako jsi Ty pro mě sklonil hlavu a zemřel na kříži.“

Jako kdysi člověku přestaly „chutnat“ smyslové požitky, teď ho přestala naplňovat duchovní potrava. Už ho nelákají knihy o duchovním životě, vlastně ho nelákají žádné knihy. Modlitba se léty cvičení stala navyklou, ale je velmi obtížná. Pokud není jen suchým odříkáváním, pak je tak bolestivá, že se člověk modlí v slzách. Při četbě Písma má člověk pocit, že to všechno se ho vůbec netýká, že je to určeno druhým. Jediný verš, který k němu srozumitelně hovoří, je: „Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má“ (srov. Mt 13, 12).

Celou dobu, kdy to všechno trvá, nezbývá člověku nic jiného, než osvědčit věrnost. Jakmile dokáže přijmout utrpení jako podávané z Božích rukou, přestane se mu vzpírat, začne to dávat smysl. A je nutné chválit Boha. Třeba v hněvu, třeba v slzách a v bolesti, ale chválit a nepřestávat. Smyslem bytí člověka je, aby chválil Boha. Není třeba k tomu konkrétní důvod.

Člověk se pokouší nalézt útěchu aspoň u přátel. Ale ti, kteří mu byli vždycky nakloněni, teď projevují nedůvěru. Podezírají ho ze lži a předstírání, obviní ho z rouhání, ze zrady Krista. To už je příliš moc, je to tak velké utrpení, že člověk prosí Boha o smrt. Pochybuje o svém zdravém rozumu, zvažuje, jestli snad nemají přátelé pravdu a jestli opravdu není lhář a rouhač, jestli skutečně nezrazuje Boha, ale jak? Aniž by o tom věděl? Šel skutečně k Bohu nebo to byly halucinace? Počínající schizofrenie? Pochybuje o svém povolání. Ne snad, že by litoval zvolené cesty, ale připadá mu, že Bohu a svým bližním spíš škodí než prospívá. Dívá se zpátky na svůj život a vidí jen spáleniště, vše je pryč, vše shořelo velkým plamenem. Co člověk celý život budoval, o co se snažil, na čem pracoval, vše je pryč. Ztratil Boha, sebe, přátele, je totálně ožebračen. Pochopí, že tohle je smrt.

Je to také poslední úsek cesty, který je člověk schopen jít sám. Jako by došel na břeh moře nebo na sráz skály – dál cesta nevede. Tady si člověk sedne a čeká na Boha. Také bližní jsou zmateni. „Co si přeješ?“ „Nic. Všechno je jen sláma.“ „Pojď s námi do kina (na večírek, na ples)!“ „Proč? Je to jen sláma.“ „Co očekáváš od života?“ „Nic.“ „Čeho chceš dosáhnout?“ „Ničeho.“ „Jaké sis dal předsevzetí?“ „Žádné.“ Jak může člověk mít nějaké plány, když není nic a vše očekává jen od Boha?

***

A jednoho dne začne mít člověk dojem, že strašlivá noc končí a blíží se svítání. „Noc pokročila, den se přiblížil“ (Řím 13, 12). Člověk, který kráčí tmou, nevidí na hodinky, neví, ve které fázi noci se nachází. Občas noc zjasní jako den, ale to se jen na chvíli protrhly mraky. Bůh dává takové chvíle odpočinku, jako když karavana na cestě pouští putuje od oázy k oáze. A jako voda občerství tělo, tak Bůh dává pocit své přítomnosti, kontemplaci, své slovo a především hluboký pokoj jako ochutnávku toho, co bude následovat po rozednění.

Rozdíl mezi předchozím pokojem a tímto pokojem je tak velký jako rozdíl mezi usebráním předtím a potom, co jsme objevili svou „vnitřní celu“. Předtím jsme si pokoj a radost, které jsme získali v modlitbě, udrželi jen do chvíle, než nám je zrušila nějaká nečekaná nepříjemná událost. Nynější pokoj je nade všemi událostmi, vnitřními stavy i vnějším děním. Jako by se člověk vznesl letadlem až nad mraky. Všechno, co se ho týká, zůstalo dole v mracích: zuří tam bouře, burácí vichry, šlehají blesky, ale my jsme jenom jako pozorovatelé, my zůstáváme na slunci v modrém nebi. Cítíme bolest jako předtím, samozřejmě, ale nehroutíme se. Jako by se všechno odehrávalo v různých rovinách: v jedné rovině oplakáváme smrt blízkého člověka a v docela jiné rovině současně chválíme a velebíme Boha; v jedné rovině cítíme pláč a slzy, v druhé radost a pokoj. (Možná spíš než „mám radost“, „cítím radost“ by bylo lepší říci „je ve mně radost“.) Dokonce naše nejvnitřnější psychické problémy, skrývaná zranění z dětství a podobně, kterými jsme se dříve zabývali s bolestnou naléhavostí, ztrácejí najednou svou naléhavost. Jako bychom se potápěli v moři: rozbouřené vlny zůstaly kdesi na povrchu a dole panuje ticho a klid. Události se nemění, ale mění se náš úhel pohledu. Zpočátku jen chvílemi, později v takovém pokoji pobýváme stále častěji a déle. Jako kdybychom se z výšky dívali, jak někdo kope do naší mrtvoly a s námi to ani nehne. Je to čtrnácté zastavení? Jsme s Kristem položeni do hrobu?

Nemylte se, duchovní smrt není jen jakési virtuální dobrodružství, něco, na co si hrajeme. Je to skutečná bolestná agonie. Někdo ji prožije, když bojuje s rakovinou. Všimněte si, že často přijme smrt dlouho předtím, než opravdu zemře. Někdo prožije smrt při rozvodu, když ho navždy opustí milovaná bytost. Na smrti je nejstrašnější slovo „nikdy“. Už nikdy. Už nikdy to, co bylo. Už nikdy já. Ne já, ale Ty, Pane. Už jenom Ty. Ty.

Jakmile vědomě a dobrovolně přijmeme smrt, přijde snímání z kříže. My, kteří milujeme Matku Boží, máme jednu obrovskou výhodu. Můžeme se po sejmutí z kříže nechat položit na klín Panny Marie tak, jako Krista Ježíše po smrti položili Matce do klína. Není v tom jenom velká útěcha. Ona nás vezme do náruče a podá svému Synu. „Pohleď, už nemají víno! Už nemají vůbec nic!“ A duše, která je mrtvá světu i sobě, kterou přináší v náruči Maria, je pro Krista nesmírně přitažlivá, takže zvolá: „Sestro má a nevěsto, zranila jsi mé srdce!“

***

Když jsem byla dítě, zaujalo mě vyprávění o perlorodce. Občas se do jejích měkkých, zranitelných útrob dostane zrnko písku nebo kamínek, který dře a tlačí a působí jí velkou bolest. Aby se té bolesti zbavila, obaluje kamínek perletí. Plodem bolesti malé mušle je nádherná perla. Člověk v Boží náruči je jako kamínek v měkkém těle škeble. V Bohu dýchá, pohybuje se a je, a také hřeší. Nejde to jinak, člověk nesvatý, porušený dědičným hříchem, hřeší. Ale čím víc své hříchy vyznává a upřímně jich lituje, tím víc spěchá Bůh obalovat hříšníka vrstvami své milosti jako zářivou perletí. Proto světci září jako hvězdy na nebi. „I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh“ (Iz 1, 18).

Začíná se psát nová kapitola duchovního života. Apoštol Pavel říká: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20). Kateřina Sienská mluví o duchovním sňatku. Mně se líbí příměr s dveřmi: „Hle, stojím u dveří a klepu...“ (Zj 3, 20). Jakmile najdeme ty správné dveře, otevřeme je nebo spíše vybouráme i s celou zdí, která stála mezi námi a Bohem, takže už nebude naše a Boží, ale jedno jediné. Bůh bude přebývat s námi a my s ním. Přiblížilo se k nám Boží království.

***

Ani teď ještě nejsme na konci příběhu, žádné svatořečení zaživa se nekoná. Ostatně čím víc člověk pokročí na duchovní cestě, tím míň svatý se cítí.

Možná to vypadá, že člověk musí být od narození povahou mučedník, aby se vydal touto cestou. Ale to je jen prokletí dědičného hříchu, který nám staví před oči samou námahu a obtíže, který je nakloněn ke špatnosti a vzpírá se dobru. Dědičný hřích je porušení, které působí rozdělení mezi lidmi a nedůvěru k Bohu. Jestliže druhého nechápeme, proč v nás hned vyvstane podezření, že má špatné úmysly? Nejsou to naše vlastní sklony, které promítáme do druhého? Od spáchání dědičného hříchu není pro nás potěšením zemřít z lásky k druhému, aby on žil. Raději zabíjíme druhé pro iluzi, že my sami budeme žít.

Mistr Eckhart učil, že bolest je „nejrychlejším koněm, unášejícím člověka k podobnosti Boží“. „Nic nás tak nepřipodobňuje Kristu jako utrpení. Nic nás tak neoprošťuje od pozemských věcí jako bolest a soužení. Nic nezbavuje nás samých tak rychle a tak dokonale jako zkoušky, které nám připravuje Bůh“ (Reginald Dacík OP). Kateřina Sienská mluví o Kristově kříži jako o mostu, po kterém se vchází do nebe. Ale přijmout utrpení a kříž neznamená odmítat krásu a radost. To by bylo velice pokřivené křesťanství.

Boží člověk vnímá všechno kolem sebe jako krásné, protože to stvořil Bůh. Všechno kolem nás radostně zpívá o svém Stvořiteli. Člověk, který se vzdal všeho vlastnění, se může s lehkostí ze všeho radovat. Šumění stromů, zpěv ptáků, hudba, obrazy, architektura, vše je pro něj radostí, protože vše je oslavou Boha. Lidé jsou bratři a sestry, protože i je stvořil Bůh. Člověk, který musel čelit zoufalství, se nad nikoho nepovyšuje, spíš přistupuje bez předsudků, naslouchá a snaží se porozumět, přiblížit se. Vždyť jak málo stačí k tomu, aby se i kdokoli z nás stal zoufalcem, alkoholikem, pomatencem, vyděděncem? Člověk chápe, že musí stále žádat „milosrdenství Boží a vaše“.

Dědičný hřích namítne: „Ale takto musí být člověk neustále zraňován!“ To, co je nejvíc zraňováno, je často naše pýcha. Člověk, který umřel sobě a světu, už není příliš zraňován. A přece: není lepší milovat a být zraňován lidmi, ale milován Bohem? Nenechal se Kristus z lásky k nám tak ožebračit, že si dokonce vojáci rozdělili jeho šaty a losovali o jeho oděv (srov. Jan 19, 24)? Neučinil se tak dobrovolně velmi zranitelným? Proč to dělal, když nebyl masochista? Protože jeho láska byla tak intenzivní, že ho od ní nemohlo odradit ani sebevětší utrpení. Jeho láska je tak absolutní a absurdní, tak šílená, že v člověku budí posvátnou hrůzu.

Láska je ten klíč k porozumění. Láska, která se rozhodla bydlet v hříšném člověku. Láska volá: „Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co činí“(srov. Lk 23, 34). Láska volá: „Můžete mě zabít, můžete mě rozkrájet na kousíčky, ale každý ten kousek vás bude stále milovat! A kdyby mé krve bylo málo, proliju další, jen abyste byli spaseni!“ Láska se jmenuje Ježíš. To je to Jméno, při kterém musí pokleknout všechno na zemi i na nebi. Ježíš.

Je jeden člověk, který by byl jistě mým přítelem, kdyby nebyl o dost starší. Narodil se totiž roku 354 na severu Afriky a jmenoval se Augustin. On ve svém Vyznání jasně řekl, proč to všechno člověk dělá. Proč se nebojí kříže a utrpení, proč volí cestu strmou a bránu těsnou. Použiju na závěr jeho slova, protože on se dokáže vyjadřovat mnohem lépe než já:

„Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Hle, tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v tobě, drželo mě daleko od tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji“ (sv. Augustin, Vyznání, dominikánský breviář).

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio