Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Co je to ta kontemplace?

19. 3. 2014 16:36
Rubrika: Duchovní život

 

Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Všichni víme, že vlitá kontemplace je dar od Boha. Ale jaký je ten dar? Co to obnáší? Jak se to projevuje? Máme po něm toužit nebo ne? Když někdo čte květnaté výklady sv. Františka Saleského o pilných včeličkách, může nabýt dojmu, že kontemplace je záležitost středověku. Při čtení sv. Jana od Kříže se zase zdá, že tomu nemůže rozumět nikdo, kdo nemá karmelitánské charisma. Pokusím se tedy na tyto otázky odpovědět prostým jazykem člověka vzdělaného technicky, ne teologicky. Prosím bratry a sestry, kteří o tom něco vědí, aby mě za tento pokus neukamenovali.

Kontemplace je dar, který Bůh nedává svatým, ale hříšníkům. Nečeká, až budou svatí, aby je obdaroval, ale dává jim svůj dar, který je může přivést ke svatosti, pokud s ním správně spolu­pracují – pýchou a svévolností se dá leccos zkazit. Kontemplace je dar, který vede k hlu­bo­ké­mu společenství s Bohem a k hluboké samotě mezi lidmi.

Společenství s Bohem

Známá definice nám říká, že v řádu přirozeném poznáváme Boha rozumem, tím se zabývá filosofie a teologie, a v řádu nadpřirozeném poznáváme Boha milostí. Ale co vlastně poznáváme? Jaké je to poznání? Proč se o něm víc nepíše?

Představte si třídu dětí s paní učitelkou. Žáci poznávají paní učitelku rozumem: vidí, jak je velká, jakou má barvu vlasů a očí, odhadnou její váhu, podle gestikulace mohou usoudit, jaký má temperament. Naslouchají výkladu např. o starověkém Egyptu a nemají důvod mu nevěřit.

Pak přijde paní učitelka domů a její vlastní děti ji poznávají jinak. Přitulí se, vylezou na klín, vychutnávají její blízkost. Ona znovu vypráví o starověkém Egyptě a přidá popis pyramid a pouště z vlastní zkušenosti a patřičně dramaticky a citově zaujatě. Kdo bude mít lepší poznání starověkého Egypta? Toto je poznání, jakého dosáhnou jen milující děti, nikdy ne žáci, i když mohou svou paní učitelku milovat. Toto poznání je zároveň nesdělitelné. Děti řeknou žákům: „Maminka nám vyprávěla o py­ra­mi­dách." A žáci na to řeknou: „No a co, my jsme to slyšeli taky.“ Ale nepochopí rozdíl.

Toto přirovnání v lecčems pokulhává, stejně jako všechna přirovnání. Děti poznávají svou maminku fyzickou blízkostí, zatímco Bůh je duch. Děti jsou naplněny citově, ale Bůh dává citové útěchy jen začátečníkům, aby je přiměl k následování, a pak už jen velmi zřídka. Jak tedy člověk Boha poznává, když je v temnotě a nejsou naplněny jeho city? To je v podstatě záhada. Teologové říkají: vírou. Sv. Jan od Kříže měl víru a Boha poznával velmi silně v extázích a viděních. Matka Tereza měla obrovskou víru a lásku, přesto žila v naprosté temnotě bez poznávání Boha. Říká se, že chce-li Bůh dát dar kontemplace, dá nejdřív touhu po něm. Ale znám člověka, který žádnou touhu neměl, protože vůbec neměl o ničem takovém tušení, a přesto ten dar dostal. Zdá se, že jediná odpověď na tyto otázky je, že Duch vane, jak chce.

Jedno je jisté, že poznáním Boha v člověku sílí láska k Bohu (a tím pádem i k lidem) a odhodlání ho následovat kamkoli, třeba až k prolití krve. Mám na mysli každodenní odhodlání, ne náhlé pominutí smyslů, které během chvilky zmizí. Následovat Boha trpělivým překonáváním každodenních těžkostí, které dovedou umořit i osla. Cesta k Bohu nevede přes velké hrdinské skutky, které nám maluje vlastní pýcha, ale přes nenápadné maličkosti. Chcete-li být svatí, nesmíte očekávat, že vás budou lidé obdivovat, spíš na vás zapomenou a pak se budou divit, že si vaší svatosti nikdy nevšimli.

Druhá věc, která je jistá, je to, že kontemplaci poznáte. Pokud si při modlitbě zdřímnete a zdá se vám pěkný sen, to není kontemplace, opravdu ne. Pokud zažijete skutečnou kontemplaci, budete z toho několik dní doopravdy „na větvi“. Pokaždé. Nemá tedy naprosto cenu zkoumat pod mikro­sko­pem každou svou modlitbu, jestli to snad už nebyla ta vytoužená kontemplace. Ztrácíte čas zbytečnostmi.

Dobře, roste v nás láska, ale ptáte se, kde je to poznání? Co tedy poznávám?

Znáte mnoho lidí. Víte, jak vypadají, jaký mají hlas, kde bydlí... Když se někdo z nich stane vaším přítelem, poznáte ho hlouběji. Poznáte, co ho bolí, z čeho má radost, co ho potěší, je vám s ním dobře, atd. Stejné je to i s Bohem. Boha poznáváte jako svého přítele a sami se učíte být jeho přítelem.

Nesmíte si představovat, že se dozvíte něco nového. Pokud vám Pražské Jezulátko ve vidění sdělí, že miluje hranolky s majonézou, smrdí to čertovinou. Nebudu se široce zabývat tím, jak poznáte, že vidění bylo pravé, je k tomu dostatek literatury o rozlišování duchů. Znáte doporučení: svěřit se svému zpovědníkovi nebo duchovnímu vůdci, který má na posouzení dostatečné vzdělání. Druhé důležité kritérium je pokoj v srdci. Pokud cítíte neklid a pochybnosti, tak jste zase naletěli tomu zlému. Ale nic si z toho nedělejte. Prostě to pusťte z hlavy a třeba se tomu zasmějte, to je dobrý lék.

Kontemplace může trvat několik vteřin nebo třeba hodinu. Nemůžete si ji na Bohu vynutit ani ji jakkoliv ovlivnit. Může se objevit kdykoliv, pokud jste bdělí a nasloucháte Bohu, při modlitbě, při čtení Bible, při mechanicky vykonávané práci, ale nikdy – to zdůrazňuji: nikdy! – v situ­a­cích, kdy se musíte soustředit na vykonávání nějaké důležité činnosti, např. při řízení auta. Bůh vás chce obdarovat, ne zabít. A pokud mluvím o vidění a naslouchání, tak tím myslím očima a ušima srdce; odehrává se to všechno v nitru člověka, bez účasti smyslů.

Co je obsahem kontemplace? Izajáš píše: „Tvoje oči uzří krále v jeho kráse, spatří zemi rozprostírající se do dálky“ (Iz 33, 17). Já v tom vidím popis kontemplace. Kontemplace je přátelství s Kristem, který se nám dává poznat. Kontemplace je nahlížení pootevřenými dveřmi do věčnosti. Visio beatifica, blažené patření, které máme slíbeno po smrti, je vlastně dokonalá kontemplace Boha. Teď ještě vidíme jen nejasně, jak učí sv. Pavel: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“(1Kor 13, 12).

Představte si, že čtete v Písmu o utrpení Páně. Běžný způsob je, že si úryvek pomalu přečteme, pak znovu a po verších a přitom si představujeme celou situaci a roz­jí­má­me. To je pořád naše vlastní myšlenková činnost. Pokud se objeví v tuto chvíli kontemplace, může mít mnoho podob. Nezapomeňte, že u Boha je všechno nekonečné a bez konce je i jeho fantazie. Může se vám v jediném okamžiku osvětlit část textu takovým způsobem, že žasnete, jak jste mohli dosud být tak slepí a nechápat to. Může se ukázat nový směr ve vašem duchovním životě. Prostřednictvím kontemplace k vám může přicházet i Panna Maria, nejen Kristus. Může vám třeba vyprávět o nějaké události z Kristova života. Nebo Kristus znovu prožije křížovou cestu ve vašem nitru a jeho prožitek se stane i vaším prožitkem, budete vědět o nesení kříže to, co Kristus bude chtít, abyste věděli. Potom ale už nikdy nebudete chápat lhostejný postoj ostatních věřících a budete cítit Kristovu bolest, jeho samotu v Getse­ma­nech, jeho lásku k sebezmaření, která odplyne naprázdno, protože tolik lidí o ni nestojí. Budete toužit lidem vyprávět o krásách, které jste viděli, ale oni nebudou rozumět a budou vás odmítat.

Proč největší učitel výstupu k Bohu má přízvisko „od Kříže“? Sv. Jan od Kříže řekl, že „jedinou branou, jíž můžeme do tohoto bohatství Boží moudrosti vejít, je kříž. A je to brána úzká. A tak ačkoli velmi mnoho lidí prahne po slastech, ke kterým je možné se touto branou dostat, jen málokdo touží skutečně do ní vstoupit.“ Mnoho lidí si představuje kontemplaci tak, že se pohodlně uvelebí do křesílka, zavřou oči, nasadí přiblble blažený výraz a hodinu budou šťastni. Když jim řeknete o bolesti a kříži, ztratí zájem.

Pravá mystika je ale ta, která hlásá Krista, a to ukřižovaného (srov. 1Kor 1, 22-24).

Samota mezi lidmi

Vraťme se ještě jednou k podobenství o žácích ve třídě a paní učitelce. Představte si plnou třídu slepých dětí a vy jediný vidíte. Do třídy vstoupí paní učitelka a vy začnete křičet: „Ztište se! Je tady paní učitelka a chce něco říct!“ Ale ostatní děti hlučí dál a oboří se na vás: „Co ze sebe děláš chytrého? Jsi snad něco lepšího než my? Musíš být za každou cenu něco extra?“ Vy jim zkusíte oponovat: „Ale já ji vidím. Má bílé šaty a blankytně modrý plášť.“ Oni vám na to řeknou: „No a co, neříkáš nám nic nového, to už jsme viděli, dávali to v kině.“ Jiné vám doporučí více se zaměřit na vnitřní pravdivost, přeloženo do češtiny: „Lžeš a nechceš si to přiznat.“ Jiné jsou znepokojené, že nehmatáte poslepu kolem sebe. „Nedělej, že vidíš, a koukej hmatat jako ostatní!“ Lišit se od ostatních se jen tak nepromíjí.

Tehdy si člověk uvědomí, co říkal Kristus u sv. Lukáše: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Lk 9, 58). Následovat Krista znamená opustit „doupata a hnízda“, nemít nikde útočiště, vzdát se jakékoliv útěchy, ať už od lidí, ať už od samého Boha. Neznamená to odejít na Saharu nebo do temného lesa. Tuto samotu si nesete v sobě, i když jste obklopeni přáteli. Přáteli, které byste možná ztratili, kdybyste jim řekli, co prožíváte v duchu.

Další bolest spočívá v tom, že vnitřní život s Bohem jen pomalu prosakuje na povrch, „opožďuje se“ za vnějším životem, který se projevuje řečí, chováním, hřešením. Zcela jednoduše řečeno: uvnitř při modlitbě jste lepší než ve styku s bližními. Zkusíte třeba vyjádřit příteli, že vás přitahuje mlčení s Bohem, a on ohromeně vyhrkne: „Cože? Vždyť ty naděláš tolik řečí!“ Přitom každý zpovědník bude posuzovat pravost vaší kontemplace právě podle toho, jak se projeví ve změnách chování. Jestli je vidět aspoň nějaká ctnost. Z toho vidíte, že svatí to vůbec nemají lehké.

Další věc, kterou nikomu nevysvětlíte, je vnitřní utrpení. Máte práci, máte kde bydlet a co jíst, zdraví vám slouží, tak proč se, propánakrále, neradujete? Jste špatný křesťan, protože v Písmu se píše „Neustále se radujte!“ (srov. Flp 4, 4). Jít za Kristem znamená vzdát se všeho, co není Kristus. Znamená to umřít sobě, a to bolí. Už to slovo „umřít“ značí, že to nebude procházka rozkvetlým sadem. Jsme lidé různí, někteří z nás jsou „splachovací“ a snadno odhazují všechno, co jim brání v cestě. Jiní se jen těžko vzdávají věcí a vztahů, na kterých silně lpí. Na konci této cesty je naprostá chudoba, nezávislá na výši konta v bance. Musíte dát pryč všechno, co svíráte v rukou, zůstat před Kristem s prázdnýma rukama a nevědět, zda je naplní či ne. „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10, 37). Výraz „není mne hoden“ se zdá být tvrdý, ale pochopíte, co znamená „žárlivý Bůh“. „Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující“ (Ex 34, 14). Matka Tereza byla nejchudobnější na světě. Stála před Bohem s prázdnýma rukama, ale on je nenaplnil. Celé roky prožívala temnotu „noci ducha“. Ve věrnosti a chudobě sloužila Bohu až do konce. Otec Damián de Veuster prožíval nesmírné utrpení z pocitu, že bude zavržen, ačkoliv byl evidentně svatější než všichni lidé v okruhu sta kilometrů. Jeho přátelé to nemohli pochopit.

Existuje ale jedno rozlišovací znamení, jestli je váš smutek známkou růstu nebo jestli je to zmatení, které pochází od nepřítele, a to je opět pokoj v srdci. Je-li to utrpení, které je vaší cestou a vaším křížem, budete při něm cítit hluboký pokoj. Pokud jste prostě jenom uražení a oddáváte se sebelítosti, nesmíte si hned myslet, že prožíváte vnitřní utrpení jako otec Damián nebo že jste svatí jako matka Tereza.

Uvažovali jste někdy o tom, proč se Panna Maria psychicky nezhroutila pod křížem vlastního syna? Protože byla naplněna hlubokým Božím pokojem. Tento pokoj je zcela odlišný od jakéhokoliv jiného pokoje nebo míru, jaký můžete poznat přirozeným způsobem. Wilfrid Stinissen cituje ve své knize Noc je mým světlem jednoho současného mystika: „Člověk putuje se srdcem v Božím ráji, zatímco nohy rozdírá trní a bodláčí.“ Nikdy jsem neslyšela lepší vyjádření. V tomto stavu část člověka pláče utrpením a zároveň druhá část velebí Boha a prožívá štěstí. Kdo dosáhne tohoto stavu, je už opravdu hodně daleko. Ale stojí to za to, opravdu! Chcete-li vést hluboký duchovní život, učte se od Marie. Kdo chce být největší, ať je nejmenší. Kdo chce být nejslav­nější, ať žije zcela v skrytu.

A pokud se přece roznese pověst o vašich duchovních darech, musíte počítat s tím, že skončíte jako Faustyna Kowalska nebo Bernadetta Soubirousová, které spoluvěřící napřed utýrali a pak posmrtně svatořečili. Taková už je v katolické církvi tradice.

Zobrazeno 6665×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio