Evangelijní bláznovství

Zvu vás, pojďte se se mnou zamyslet nad tímto textem. Je to známý úryvek o povolání apoštolů a založení Církve svaté. Jistě důležitý z historického hlediska. Ale je důležitý i z pohledu Božího způsobu povolávání lidí, protože Bůh nepřestává volat.

Potom vystoupil na horu. Všimněme si, že vystoupil. Kdo chce vystoupit, musí napřed sestoupit. A Bůh sestupuje dolů k lidem, jde na naši úroveň, aby nám byl blízko. Teprve až zakusíme Jeho blízkost, vede nás na horu. Každá duchovní cesta je výstup na horu. Znamená to vydat se na cestu, jít blíž k Bohu, námahu a oběť. A opět, Bůh jde s námi. Neposílá nás před sebou, ani nejde za námi, ani netrůní v oblacích na hoře. Jde s námi. Všechny námahy a oběti nese s námi. Neopouští nás.

Zavolal. Na horu vystupují všichni, celý zástup lidí, přátelé i nepřátelé. Následovníci a učedníci i zvědavci. Teprve na vrcholu hory Bůh povolává.

Zavolal ty, které sám chtěl. Mnohdy nechápeme, proč některé lidi Bůh povolává a jiné ne. Proč dává své milosti nám, a ne někomu jinému, kdo by si je mnohem víc zasloužil? Proč toto utrpení postihlo mě, a ne někoho úplně jiného? Tyto Boží záměry nikdy nepochopíme, protože Bůh volá ty, které sám chce. A jenom On ví, proč.

A oni k němu přišli. Toto je velmi důležitá zpráva. Bůh povolává mnoho lidí, ale někteří nepřijdou. Neslyší nebo nechtějí slyšet. Chtějí raději pochovávat své mrtvé. Chytají se pluhu a stále se ohlíží zpět. Nevěří tomu, co v nitru slyší. Nemají dostatečně velkodušné srdce. Vždycky mě fascinoval Izajáš, který řekl: „Zde jsem, Pane, pošli mě!“ (srov. Iz 6, 8). Kdo z nás se dokáže rovnat tomuto starozákonnímu prorokovi?

A ustanovil jich dvanáct. Dvanáct je symbolický počet, který znamená všichni, kteří mají být ustanoveni. Tenkrát ustanovil dvanáct mužů za apoštoly. Povolává dodnes, volá do své Církve k mnoha různým úkolům. Kněze, řeholníky i laiky. Ale počítejte chvilku se mnou. S Ježíšem chodíval vždy celý zástup lidí. Na vysokou horu se mohlo vydat třeba 500 lidí. Z těch, kteří vyšli až na horu (někteří to mohli vzdát a počkat u cesty, až se bude z hory vracet), zavolal ty, které sám chtěl. To nebyli všichni, ale mohlo jich být třeba dvě třetiny. Někteří k němu nepřišli, ale z těch, co ho slyšeli a přišli – dejme tomu kolem stovky – vyvolil dvanáct.

K čemu takové síto? Znamená to, že ti ostatní, co také chodili s ním, neměli povolání? Víme, že když chtěli apoštolové doplnit sbor do počtu dvanácti, vybrali Matěje a Josefa, řečeného Justus (srov. Sk1, 21-26), právě z mužů, kteří věrně celou dobu chodili s Pánem, a byli tedy jistě s ním i na této hoře. Přízvisko Justus, Spravedlivý, znamenalo ve Starém Zákoně skoro totéž co svatý, musel to tedy být znamenitý muž, stejně jako Matěj. A co Marta, Marie a jejich bratr Lazar? Víme, že je Kristus velmi miloval. Všechny lidi miloval, ale je tolik, že si to vyžádalo zvláštní zmínku v evangeliu. Přesto ani jednomu z nich nikdy neřekl: „Pojď za mnou, následuj mě!“

My máme možná stále zafixované, že když se ve farnosti jeden mládenec rozhodne stát se knězem, mluví se o tom, že on má povolání. Ale povolání jsou různá, a v Církvi potřebujeme také varhaníky, kostelníky, charitní pracovníky, řeholnice a řeholníky, spousty dětí, otce a matky, zasvěcené panny a svobodné mládence, zpěváky a katechety, ministranty a nemocné a vůbec všechny, protože Bůh miluje svou Církev hodně barevnou.

Co mě naplňuje stále úžasem, je to, že Bůh povolal dokonce i Jidáše, i když ve své vševědoucnosti musel vědět, jak to skončí. Dobrá, řeknete mi, muselo se naplnit Písmo, že jeden z nich ho zradí. Ale Bůh v dějinách povolává neustále další Jidáše, i když ví, že ho také zradí. Nevylučuje je ze své lásky a dává jim šanci poznat Boží blízkost a odpovědět na ni vlastní láskou. Možná, že víme jen o těch, kteří přesto zradili, a vůbec nevíme, kolik Jidášů bylo Boží láskou zachráněno.

Ustanovil je, aby byli s ním. My si často myslíme, že když někdo byl ustanoven, aby se stal farářem, biskupem nebo papežem, že je to nějaká pocta. Zapomínáme, že když povyšuje Bůh, tak na kříž. Bůh nevybral apoštoly, aby jim rozdělil funkce a tituly. Všechny, které Bůh povolává, povolává proto, aby byli s ním. Ne proto, aby něco velkého vykonali a usmívali se pak ze svatých obrázků. Proto, aby byli s ním. Skutečně duchovní člověk nechce nic než Boha. A jediné, co Bůh po něm žádá, je, aby byl s ním. To dokáže i malé dítě. „Nebudete-li jako děti...“ (Mt 18, 3). Všichni jsme povoláni, abychom byli s ním po smrti. Cílem našeho života je vlastně smrt a všichni ke smrti putujeme, někdo s růžencem v ruce, někdo s šaškovskými rolničkami, ale nikdo se jí nevyhne. A jak říkala Terezie z Lisieux: „Nevezme mě smrt, ale milosrdný Bůh.“ Komu byl Bůh už za života přítelem, kdo žil tak, aby byl s ním, pro toho smrt není hrozbou.

Protože je chtěl posílat kázat. Člověk, který „je s ním“, který žije s Bohem, je tak plný Boha, že prostě musí kázat. „Běda nám, kdybychom nekázali!“ (srov. 1 Kor 9, 16). Kázání vyrůstá z onoho „být s ním“. Kazatel je „bytost polarizovaná Slovem, Slovem studovaným, slaveným, žitým a zvěstovaným druhým“ (Denis Gagnon OP). To je to dominikánské „modlitba, studium, apoštolát“. Jistě, jinak bude kázat kněz, jinak mniška a jinak laik ve světě. Ale neměli bychom znovu objevit „Svaté kázání“? Bývalý magistr řádu otec Carlos Aspiroz Costa píše ve svém dopisu Řádu:

O Ježíšovi si dokonce jeho příbuzní mysleli, že se „pomátl na rozumu“ (Mk 3, 21), natolik bylo jeho chování výstřední a vzdálené normám. Jestliže my dominikáni máme na sebe vzít vita apostolica v dnešním světě, možná potřebujeme být trochu míň normální, trochu víc excentričtí, nevyrovnaní a výstřední. Co dneska děláme takového, aby si ostatní mohli začít myslet, že jsme se zbláznili? Zpráva komise De Missione Ordinis žádá: „Kdybychom žili to, co kážeme, kdyby náš život byl opravdovou službou evangeliu, pak bychom navenek asi působili jako ti, kdo 'se pomátli na rozumu', a dotek evangelijního bláznovství by v nás radostně přebýval.“

Mariin život byl bezpochyby opravdovou službou evangeliu. A co se stalo, když se pozdravila s Alžbětou? Vytrysklo jí ze srdce Svaté kázání! Jistě o všech těch věcech rozjímala cestou přes hory a když dorazila k Alžbětě, srdce přeteklo a z úst vytrysklo radostné Magnifikat. Svatý Tomáš Akvinský by jistě souhlasně pokýval hlavou a dodal: „Contemplata alliis tradere.“

Mariino kázání není nutné studovat na vysoké škole, je možné komukoliv. Dívejme se na Matku Boží a učme se jako ona „uchovávat ty věci ve svém srdci“, aby v pravý čas mohly vytrysknout a stát se kázáním.

Vyšlo v Opusculu 10/2013