Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Léto bude letos v sobotu

22. 3. 2014 18:35
Rubrika: Reportáže

 

„Lomoz zbraní dozněl, kteréž po 30 let celou skoro Evropu pustošily, na místě velebných chrámů a tichých útočišť zbožné mysli truchlivé zříceniny zůstavivše. Po krutém zápasu umdlely obě strany, tak že jim krvavé meče téměř z rukou klesly, a tu započal teprva pravý zápas o duchovní klenot pravé víry. A když prvé se byl proud bludného učení z úkrytu klášterního vyřinul a velikou část lidstva zaplavil, byloť nyní jako spravedlivé dostiučinění opět úlohou duchovních, aby, co ještě ze staré pravověrnosti zbylo, upevniti, a co ztraceno jest, opět získati hleděli.“

(Z předmluvy k Postille Goffinově z roku 1690)

 

Když se řekne exotika, představujeme si zpravidla něco vzdáleného: mongolské jurty, čínské pagody nebo egyptské pyramidy. Ale pořádnou exotiku máme přímo v Evropské unii. Stačí přeplout Baltské moře a vylodit se ve Finsku.

Finové své zemi říkají Suomi. Etymologie toho slova je nejasná. Někdy se uvádí, že to mohlo vzniknout složením suomaa, tzn. bažinatá země. Jiný pěkný výklad říká, že je to země „Jumalan suoma“, „Bohem darovaná“. Finsku se někdy říká země tisíce jezer. Ve skutečnosti je jezer 187 888, a to se počítají jen ta větší. Je to země rovinatá a lesnatá, řídce obydlená. Vzhled krajiny má zřejmě vliv i na mentalitu lidí. Prohlížet si druhého člověka se považuje za neslušné, proto Finové klopí oči, když se mají na chodníku s někým minout. Neexistuje sednout si na lavičku, na které už někdo sedí. Při čekání na zastávce udržují nejméně dvoumetrové rozestupy. Jako by vzdálenosti lidských sídel a chlad polární zimy čišel i z lidí. Finové jsou často depresivní, velkým problémem je alkoholismus a množství sebevražd.

Na druhou stranu jsou Finové dobrosrdeční a dovedou si ze sebe dělat legraci. Když je cizinci škádlí, proč by se měli učit finsky, když Finové se stejně dorozumívají jen pohyby očí, odpovídají s úsměvem, že odešli tak daleko na sever právě proto, aby se nemuseli s nikým bavit. Nebo že zdvojují souhlásky ve slovech proto, že jim v mrazu tak drkotají zuby. A na dotaz, kdy už konečně sleze sníh a bude teplo, odpovídají se smíchem: Léto bude letos v sobotu!

Apoštol Finska

Historie finské církve se počala psát v okamžiku, kdy se u finských břehů objevil biskup Henrik. Jeho postavu známe z legend, zejména z „Legendy o smrti biskupa Henrika“. Je národním světcem, ale nikdy nebyl oficiálně kanonizován. Narodil se v Anglii a zemřel v 50. letech 12. století.

Psal se leden, tamikuu. Biskup Henrik byl už dlouho na cestě, cestoval na saních s rolničkami. Jeho mladý kočí i biskup byli promrzlí na kost, měli velký hlad, i jejich kůň už byl velmi unaven. Vjeli na jezero Kyöliönjärvi. Na ostrově byl velký dům, kde jak doufali, je nechají odpočinout a dají jim najíst. Hospodář Lalli nebyl doma. Hospodyně Kerttu z nějakého důvodu nebyla biskupovi nakloněna a rozhodně odmítla vznešenému hostu jakékoliv pohostinství, třebaže chtěl zaplatit. Biskup s kočím si tedy vzali jídlo sami a na stole nechali peníze. Když se vrátil sedlák Lalli domů, selka v zášti prohlásila, že biskup je okradl a nezaplatil. Lalli se rozzuřil, vzal ze zdi sekyru, nasadil si běžky a rychlým během doháněl biskupovy saně, které už mezitím dospěly ke břehům jezera. Vyděšený kočí se skokem ukryl pod břeh. Lalli uhodil biskupa sekerou do hlavy, že se skácel jako mrtvý. Jeho mitru si nasadil na svou čepici a biskupa okradl. Protože mu nemohl stáhnout prsten, uťal mu prst i s prstenem sekyrou. Pak se obrátil a ujížděl na lyžích zpět k domovu. Kočí už nemohl nic dělat. Biskup mu pošeptal poslední přání: „Dej mé kosti do saní. Kde se saně zastaví, tam ať mi postaví kostel.“ Podle pověsti se saně zastavily v Nousiainen, kde postavili kostel a uložili Henrikovy ostatky.

V 90. letech 13. století pak byla část ostatků přenesena do katedrály v nově založeném městě Turku, které bylo do r. 1827 hlavním městem Finska. Katedrála byla zasvěcena Panně Marii a sv. Henrikovi. Už kolem roku 1249 byl v blízkosti katedrály vystavěn dominikánský klášter zasvěcený sv. Olafu a špitál Sv. Ducha. Při klášteře byla vyhlášená škola, jejíž absolventi byli dobře připraveni na studia ve všech evropských univerzitách. Roku 1398 byl založen druhý dominikánský klášter ve Viipuri (Vyborg, severní Karelie, dnes na území Ruska). Jaký vliv měli dominikáni na mladou finskou církev je vidět jednak ze zachovaného misálu, neboť biskupská mše byla sloužena podle dominikánského ritu, a má se za to, že čtvrtý finský biskup Tuomas (1225 - 1245) byl dominikán.

 

Konec katolíků ve Finsku

Mladí finští klerici přicházeli ze studií v Německu načichlí učením Martina Luthera. Pověřeni biskupem přebírali farnosti, vyučovali v katedrální škole. Tak začaly do Turku pronikat myšlenky reformace a prostřednictvím kněží se šířily do celého Finska. Aniž by si panovník nebo lid něčeho všiml, během dvou nebo tří generací se Finové stali z katolíků protestanty. Posledním katolickým obřadem bylo blahoslavení biskupa Hemminga (1338 – 1366), dvanáctého finského biskupa po sv. Henrikovi, v roce 1514. Biskup Arvid Kurki, poslední katolický biskup před reformací, byl zabit při svém exodu. Přihlásit se ke katolictví od té doby znamenalo ohrožení života, ale přesto lze nalézt stopy katolických zvyků mezi lidmi dodnes.

V roce 1537 podruhé vyhořel dominikánský klášter v Turku a tentokrát už nebyl obnoven. Nedošlo zřejmě k žádným násilnostem, ale společenská situace nebyla dominikánům jako představitelům papežství a katolictví nijak příznivá. Ve městě převažovali zastánci reformace, kteří nebyli ochotni je nijak finančně podporovat. Nikdo neví, kam dominikáni odešli, jen při archeologickém průzkumu se našly pod zemí zbytky základů kostela a refektáře s křížovou chodbou.

 

Velký požár v Turku

Katedrála se stala hlavní luteránskou svatyní. Obrazy a sochy světců, relikviáře, bohoslužebné knihy a mešní roucha, všechno bylo přeneseno do staré, nepoužívané kamenné sakristie. Obrazy svatých na oltářích nahradily obrazy slavných vojevůdců z období třicetileté války. Pak přišla osudná noc roku 1827. Po větrném dni toho suchého léta začalo v 21 hodin hořet v domě radního Carla Gustava Hellmana. V řece Auře bylo málo vody a vítr pomáhal ohni přeskakovat z jedné střechy na druhou. Z města odešlo hodně mužů na trhy v sousedním městě Tampere, takže neměl kdo hasit. Požár se dostal přes řeku a kolem půlnoci vzplála i katedrála. Byla z velké části kamenná, ale shořely lavice, zařízení, prohořely stropy a s velikým rachotem se zřítilo schodiště. Jeden profesor švédské akademie, astronom Friedrich Wilhelm Argelander ten večer odešel na blízký kopec Vartiovuorenmäki pozorovat hvězdy. Místo toho zděšeně pozoroval nevídanou katastrofu a  namaloval podle svého zážitku působivý obraz.

28 lidí tu noc zemřelo, stovky lidí byly zraněny, 11 tisíc lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. Město bylo v podstatě srovnáno se zemí. Pro Finsko to byla národní katastrofa. Ve městě shořela také celá historie, všechny zemské dokumenty, univerzitní knihovna, švédská akademie, cenné historické památky. Jediné, co zůstalo zachováno, byly staré katolické předměty, odložené do staré kamenné sakristie.

Metropole Finska byla přeložena do Helsinek. Turku bylo celé znovu vystavěno, ale už nikdy nedosáhne své bývalé slávy.

 

Nový počátek

Když se Finsko v r. 1917 stalo nezávislým, zrodila se myšlenka nezávislosti i v duchovní oblasti. Do té doby bylo Finsko součástí mohylevského arcibiskupství, se sídlem biskupa v Petrohradě. V roce 1920 byl založen finský apoštolský vikariát. V roce 1929 byla katolická církev řádně zaregistrována státem. Prvním apoštolským vikářem pro službu katolíkům, kteří přicházeli do Finska za obchodem nebo jako zaměstnanci velvyslanectví, byl ustanoven Holanďan Michael Buckx SCJ, který byl později vysvěcen na biskupa. 

Zkratka SCJ za jménem znamená Sacerdotes Cordis Jesu, Kněží Ježíšova Srdce. Někdy se jim říká dehoniáni podle francouzského kněze Léona Dehona, zakladatele řádu. Za svoje řádové charisma považují každodenní slavení Eucharistie a její adoraci na usmíření Boha za hříchy lidí, zvlášť zasvěcených osob. Často je nalezneme v misiích v mnoha zemích světa. U nás jsou nejbližší dehoniáni na Slovensku a v Polsku, odkud jako misionáři pronikají do Finska.

Velmi brzy v Helsinkách otevřeli dům také bratři dominikáni, kteří sem přišli z Francie. V současnosti zde působí otec Antoine Lévy OP z Francie a otec Björn Engdahl OP ze Švédska. Ve svém domě bratři poskytují zázemí také místnímu laickému sdružení, které má asi deset členů. V diecézi působí kolem 25 kněží, z toho několik finských, a ve Francii studuje teologii dominikánský bratr Gabriel Salmela, který by už brzy měl být vysvěcen na kněze.

Pyhä Henki znamená Duch svatý

Nyní stojí v Helsinkách dvě biskupské katedrály zasvěcené sv. Henrikovi. Jedna monumentální, luteránská, uváděná ve všech turistických průvodcích, stojí na návrší trochu jako Sacré Coeur v Paříži. Druhá skromná, katolická, založená roku 1860, podobná spíše venkovskému kostelíku v novogotickém slohu. Ale sídlí při ní biskup, jmenovaný Benediktem XVI. Po mnoha stech letech je opět katolickým biskupem syn finské země, monsignor Teemu Sippo SJC. Pro finské katolíky prostě otec Teemu, to znamená finsky Nikodém. Jeho diecézí je celé Finsko, rozdělené na 7 obrovských farností. Otec Teemu se narodil v luteránské rodině a teprve v dospělosti konvertoval ke katolictví, stejně jako fr. Gabriel Salmela.

Ve Finsku se formuje zcela jiný typ ekumenismu než u nás. V našich podmínkách se pokoušejí sblížit lidé, pocházející z katolických rodin, s lidmi, vyrostlými v evangelických rodinách. Jde o vzájemné poznávání a překonávání rozdílů a předsudků. Finští katolíci mají zcela jiný přístup. Protestanti jsou jejich rodiče, bratři a sestry. Pro protestanty jsou katolíci jejich vlastní příbuzní. Nepotřebují se teprve poznávat, jen se snaží v lásce přijímat svou odlišnost. Krásným příkladem je katolická pouť do Hattuly na svátek Povýšení sv. Kříže, kterou organizují dominikánští terciáři. V září ve Finsku už často sněží a bývá pěkná zima. Proto po modlitbě růžence jsou všichni katolíci zváni na agapé s horkou kávou k místním luteránům. Uvědomme si, že pokud budeme stále považovat luterány za bludaře, můžeme znovu vytáhnout šavle a třicetiletá válka se změní na třísetletou nebo třitisíceletou. V Bibli se píše „Schovej meč!“ (Jan 18, 11). V ekumenickém postoji nám jdou finští katolíci příkladem.

Možná jste také zaznamenali zprávu severské biskupské konference o nárůstu počtu katolíků na severu Evropy. Je bezesporu, že Duch svatý tam vane velmi silně. Pociťují to i finští katolíci, jak je zřejmé z dopisu biskupa Sippa papeži Františkovi, který je zveřejněn na internetových stránkách katolinen.fi a z něhož si dovolím jeden odstavec ocitovat:

Rakas pyhä isä, juuri nyt me elämme aivan erityistä aikaa: Pyhä Henki kutsuu meitä yhteiskunnan uuteen evankelioimiseen. Suomen katolilaiset haluavat elää meidän Herramme Jeesuksen Kristuksen evankeliumia uskollisesti ja hedelmällisesti ja myös viedä tätä ilosanomaa kaikille.Helsingissä, 14. maaliskuuta 2013 Překlad:Vážený Svatý Otče, teď žijeme ve velmi zvláštní době: Duch svatý nás volá k nové evangelizaci společnosti. Finští katolíci chtějí žít evangelium našeho Pána Ježíše Krista věrně a užitečně, a chtějí šířit tuto dobrou zprávu všem. V Helsinkách, 14. března 2013

A nejsou to jen slova. Za tím malým počtem katolíků je vidět velký kus práce: překlady knih do finštiny (například Dialog Kateřiny Sienské), umístění památníku, který připomíná dominikánský klášter v Turku, nebo katecheze a svědectví kněží i laiků přímo na ulici jako akce k Roku víry.

Bratři a sestry, radujme se! Nejsou všechny zprávy jenom katastrofické. Není jen pronásledování a diskriminace křesťanů. Je také nový rozkvět. Jenom Duch svatý dovede oživit to, co bylo napohled mrtvé. Duch svatý vede svou Církev už dva tisíce let a povede ji i nadále. Jak říká svatý Pavel: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8, 35 - 39).

Památník v místě dominikánského kláštera v Turku

 

Vyšlo v OPusculu 6/2013

 

Zobrazeno 1673×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio