Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Meditace nad žalmem 96

19. 3. 2014 11:17
Rubrika: Články

 

1 Pán je král! Ty celá země jásej, radujte se, četné ostrovy!
2 Mrak a temnota jej zahalují, řád a právo drží jeho trůn.
3 Plamen ohně postupuje před ním, nepřátele vůkol spaluje.
4 Jeho blesky ozařují obzor, země při tom pohledu se chví.
5 Hory jako z vosku roztávají před Pánem, jenž vládne nad zemí.

(Žalm 96 (97) - dom. breviář)

Nejlepší příručkou mystického života, ze které jsem čerpala, byla vždycky Bible. Příběhy v Bibli můžeme číst trojím způsobem. Jednak jako historickou událost, jednak jako zaslíbení pro Boží Církev, nový Izrael, ale také jako návod pro vlastní duchovní život. Například příběh o odchodu židovského národa z Egypta a putování pouští je zároveň osobním příběhem každého z nás. Každého z nás Bůh vyvedl z egyptské země a na poušti ho učil opouštět modly a klanět se pravému Bohu.

Začátek žalmu 96 (97) mluví o zkušenostech s Bohem. Izraelité s posvátnou bázní mysleli na oblačný sloup, který je na jejich cestě doprovázel a který se měnil v noci na sloup ohně. Věřili svým předkům, kteří potvrdili, že to všechno na vlastní oči viděli. Ani my nemáme důvod tomu nevěřit, ale přesto je to pro nás minulost, která se už nebude opakovat. Máme tedy ty verše přeskočit jako neaktuální? Pokud se na ně podíváme „mysticky“, nabudou nového významu a překvapivé důležitosti.

„Mrak a temnota jej zahalují.“ – Nepíše sv. Jan od Kříže o temných nocích duše, které se přibližuje Bůh? Boha nikdy nikdo neviděl. Izraelité věděli, že pohlédnout na Boha znamená zemřít. Žádný živý člověk nedokáže spatřit Boha, teprve po smrti budeme na něj hledět tváří v tvář. Od Boha je to vlastně laskavost, když se zahaluje, když se prezentuje jako Bůh skrytý, protože nechce, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil. Takže zbožná duše, která je Bohu velmi blízko, cítí poněkud paradoxně mnohem větší temnotu a prázdno než teprve nedávno obrácený hříšník.

Teď by ale mohlo dojít k omylu. Někdo si řekne: „Já cítím celý život prázdnotu a temno, nikdy jsem Boha nepocítil, při modlitbě to vypadá, že mluvím do zdi – tak to já jsem vlastně mystik a Bůh je mi velmi blízko?“ Temnota lidí, pro které je Bůh jen okrajovou záležitostí, je jiného druhu, je to skutečné prázdno. Pak jsou ale lidé, kteří věrně celý život Bohu slouží, z celého srdce se k němu modlí, a přesto celý život cítí jen temnotu a prázdno. Oni však paradoxně vnitřně sílí a nacházíme u nich pokoj a takovou důvěru v Boha, že i andělé nad tím žasnou.

Všimněme si prvního verše: „Pán je král!“ Těmito slovy žalmista vyjadřuje typ lidí, pro které píše. Jsou to ti, kteří přijali Boha, přijali Krista za svého krále a mesiáše. Ti, kteří zajásali v Duchu svatém, že Ježíš je Pán. A Pán je naplnil radostí, proto volají „Zajásej země, radujte se četné ostrovy!“ Jsou to tedy lidé obrácení, horliví a plní lásky k Bohu. K nim se přibližuje Bůh, blíží se jako oblak a temnota. Chce duše tříbit, brání jim přilnout k útěchám a příjemným pocitům. Chce, aby se naučily poslepu ve tmě dělat to, co se naučily předtím v jeho světle. Protože „řád a právo drží jeho trůn“ a „kdo mě miluje, zachovává moje přikázání“.

Plamen ohně postupuje před ním, nepřátele vůkol spaluje.“ Těmi nepřáteli nejsou lidé, kteří nám dělají naschvály, myslí se vnitřní nepřátelé, naše modly. Všechno, co člověka láká, aby tomu dal přednost před Bohem. Náš Bůh je žárlivý a nesnáší konkurenci. „Kdo má víc rád otce, matku, auto, dům, přítele, zahradu, televizi, atd. než mne, není mne hoden.“

Velice zajímavý je další, čtvrtý verš: „Jeho blesky ozařují obzor, země při tom pohledu se chví.“ Jako blesk, který náhle osvítí obzor zahalený temnotou, je kontemplace. Můžete číst stejný text stokrát a nic. Náhle jako blesk se vám osvítí obzory a najednou chápete všechno úplně jinak, vidíte daleko za svůj obzor. A ještě víc: jde o poznání srdce, nejen hlavy. Nejenže nějakou věc pochopíte, ale vryje se vám navždy do srdce, Boží pravda se stane vaší vlastní pravdou. „A země se při tom pohledu chví“, protože chápe, že se jí právě dotkl Bůh.

V srdci člověka jsou překážky, vysoké hory, které mu brání zcela se darovat Bohu. Říkáme: „Ano, ale...“ „Tomu prostě nemohu uvěřit...“ „Nechápu, proč se mi stalo tohle a proč bych zrovna já měl tohle...“ Bůh se vyjadřuje velmi úsporně. V jediném okamžiku „jako blesk ozáří obzor“ a vysvětlí to, co by se slovy popisovalo na třiceti stránkách. A zajímavé je, že často člověku nevysvětlí jeho „proč?“, ale dá mu porozumět, že vlastně špatně položil otázku. Že ta otázka měla znít docela jinak, například: „Co pro to právě já mohu udělat? Co, Pane, očekáváš právě ode mne?“ A pak se přihodí takový zvláštní úkaz, že totiž „hory jako z vosku roztávají před Pánem, jenž vládne nad zemí.“

Opravdová mystika nejsou extáze a oči v sloup. Opravdová mystika je, že „tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (Lk 15, 32). Opravdová mystika je, že to, co bylo suché, se znovu zelená, a co bylo mrtvé, ožívá. Opravdová mystika je přijetí Velikonoc do svého života.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio