Most do nebe Kateřiny Sienské

Církevní tradice nám předkládá mnoho teorií o stupních duchovního života a druzích modlitby, které se v různých stupních vyskytují. Slyšeli jsme už o výstupu duše na horu, o hradu v nitru, známe dělení modlitby na lectio, meditatio, oratio a contemplatio. Ale chtěla bych vás seznámit s učením svaté Kateřiny Sienské. (Odborníkům na Kateřinu Sienskou se omlouvám za zkrácený a zjednodušený výklad.) Její pohled mě uchvátil jednak jeho prostotou – abyste to pochopili, nemusíte být experti na Teologickou sumu – jednak tím, že zcela po dominikánsku upírá pohled přímo na Krista, a to Krista Ukřižovaného.

Svatá Kateřina Sienská nám ukazuje Krista jako most do nebe. Ukřižovaný Kristus jako most spojuje nebe a zemi. Tento most má tři stupně, po kterých musí duše vystoupit, aby dosáhla nebe. Tři stavy, kterými musí duše projít, aby dosáhla dokonalosti. Těmi stupni jsou Kristovy nohy, srdce a ústa.

Prvním stupněm jsou Kristovy nohy. Jako nohy nesou tělo člověka, duši nesou její city. Na počátku duchovního života dopřává Bůh duši hojnost citů, aby ji vzdálil od země a přitáhl k sobě. Duše, které obdrží milost citové (afektivní) modlitby, jásají radostí nebo prolévají slzy. Vznášejí se s anděly u Betléma o Vánocích, propláčou Kristovo utrpení a protančí velikonoční aleluja. V síle svého citu jim není zatěžko odvrátit se od svých hříchů a přimknout se těsněji ke Kristu.

Takovou duši vede Bůh ke druhému stupni. Sám Kristus ji pozvedá a tiskne ke svému probodenému Srdci. Odnímá duši city, aby ji naučil pravé lásce, která nehledá vlastní prospěch. Některé duše, ke své nevýslovné škodě, ulpívají na svých citech natolik, že odmítnou milovat Kristovo zraněné srdce. Bohužel duše, která nepostupuje vpřed, nezůstává na místě, ale sklouzává nazpět. Ostatní duše, které milují svého Pána více než své vlastní pocity, jsou očišťovány od svých chyb a nedokonalostí (sám Duch svatý je usvědčuje z hříchu) a vyučovány dokonalé lásce, která si přeje vždy konat vůli Boží. Milovat Kristovo probodené Srdce znamená nechat si láskou poranit své. Milovat Kristovo srdce znamená obejmout kříž a nedbat, že mě zraňuje svými hřeby. Jestliže na prvním stupni se ještě mohla objevovat zbožná sentimentalita, zde už to není možné.

Neustálým poznáváním sebe ve světle Boží lásky duše pozná, že hlavní překážkou na cestě k Bohu je vlastní já, které se snaží neustále prosazovat. Jakmile se duše rozhodne vzdát se vlastní vůle, aby se mohla stát nástrojem vůle Boží, dosahuje třetího stupně, kterým jsou Kristova ústa. Duše, která se odvrátila od hříchu a vybojovala své boje sama se sebou, dochází pokoje v lásky­plném políbení. Jak je psáno: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (Jan 14, 23). Bůh se už nevzdaluje, ale je v duši neustále přítomen a způsobuje pokoj a radostný úžas. Duši je jedno, jestli jí nebo nejí, spí nebo nespí (vzpomínáte na našeho otce svatého Dominika?), jestli prší nebo svítí slunce, jestli ji mají lidé rádi nebo jí právě chystají mučednickou smrt. Jediné, na čem záleží, je přebývání ve stínu Nej­svě­těj­ší Trojice, nepřetržitá adorace Boha, takže duše chce, co On chce, touží, po čem On touží, a koná, co je Jeho vůle. Nerozhoduje se už mezi dobrým a zlým, ale mezi obecně dobrým a dobrým, které chce Bůh. Ochutnává věčný život už na tomto světě.

Svatá Kateřina nás učí, že tuto cestu nachystal Pán pro všechny, nejen pro několik vybraných duší. Všem říká náš Pán: "Já jsem pramen vody živé. Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije" (Jan 7, 37). Svatá Kateřina podtrhuje: kdo žízní. Pít bude jen ten, kdo žízní.

Modleme se o svatou žízeň!