Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Mystická svatost

19. 3. 2014 10:34
Rubrika: Reportáže
ct. Juan Gonzalez Arintero

 

„A ono místo, kde můžeme prožívat Boha na zemi, je střed našich srdcí, nitro našich duší. Vstupme do sebe, zavřeme brány svých smyslů pro všechny pozemské marnosti, slyšme hlas, který nás volá do tohoto sladkého ústraní, a nalezneme Boží království a spatříme jeho slávu...“ (Evolución Mística)

20. února 1928 zemřel v Salamance P. Juan Gonzalez Arintero OP, u nás (a možná i ve světě) téměř neznámý dominikánský teolog a mystik a kandidát blahořečení. Narodil se 24. června 1860 a v roce 1875 se stal dominikánem. Vyučoval v Salamance apologetiku a spirituální teologii. V roce 1921 založil v Bilbao časopis La Vida Sobrenatural (Nadpřirozený život) – jeden z prvních časopisů věnovaných mystice, který se stal vzorem pro podobné časopisy v jiných jazycích. Tak ve třicátých letech dvacátého století vznikla v Olomouci za Silvestra Braita revue Na hlubinu, z níž duchovně čerpáme dodnes. Téma, kterému P. Arintero zasvětil celý svůj život, je tajemství církve jako uskutečnění plánu spásy. Podle P. Arintera je církev především společenství povolané k tomu, aby jako celek žilo všeobecné povolání ke svatosti, již vždy definoval jako svatost mystickou. Přitom o mystice nepíše jako básník, ale jako teolog a pravý dominikán hluboce zakotvený v učení svatého Tomáše Akvinského.

Ve službě svatosti

Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Mystická evoluce (Evolución Mística) a Vývoj a vitalita církve (Desenvolvimiento y vitalidad de la Iglesia ). Tyto knihy zatím bohužel nevyšly česky, dají se sehnat španělsky nebo v anglickém překladu jiného významného dominikána fr. Jordána Aumanna OP, učitele spirituální teologie a dlouholetého ředitele Institutu spirituality na Pontifikální univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě. Krátký životopis a uvedení do mystiky P. Arintera vyšlo roku 2000 ve třetím čísle časopisu Salve z pera jeho propagátora, španělského dominikána P. Armanda Bandery OP.

„Evolución mística“ je klenot. Zaslouží si místo mezi nejvybranější univerzální mystickou literaturou. Její hloubka, její duchovní pomazání, její cit pro tajemství, silná přitažlivost, kterou jí vtiskuje okolnost, že byla napsána někým, kdo hluboce prožíval skutečnosti, o nichž pojednává, dělají z tohoto díla opravdové svědectví, v němž můžeme kontemplovat skoro bezděčně postavu křesťana, který usiluje následovat Krista. P. Arintero není jen učitelem, který píše knihy plné moudrosti. Podle něho moudrost musí být ve službách svatosti, která je základním obsahem jeho poselství, v němž je vyjádřen jeho vlastní vnitřní prožitek, vysvětluje Armando Bandera.

Juan Arintero psal o mystice, protože jeho srdce bylo pohrouženo do tajemství do té míry, že podle dobře informovaných svědků neuměl a skoro ani nemohl mluvit o ničem jiném. Svědkové také říka­jí, že P. Arintero žil jako „zbožštěný“, uchvácený „vášní pro Boha“. Jeho knihy jsou plo­dem „zbožštění“, jsou plamenem vášně, jež ho stravovala. Nemohou být čteny chladně jako knihy, které slouží pouze k obohacení našeho kulturního dědictví. Vyžadují celou osobu a duchovní soulad s autorem.

Církev jako organismus posvěcení

P. Arintero neodmítá církevní organizaci, ale církev představuje především jako organismus posvěcení, a to ne jakéhokoli posvěcení, nýbrž takového, jaké vede na vrcholy svatosti a mystiky. Už proto zaslouží čestné místo mezi předchůdci II. vatikánského koncilu. Otec Arintero určitě předběhl koncil v mnoha bodech, nejen ve všeobecném povolání k svatosti.

V Arinterově myšlení spojitost mezi tajemstvím církve a mystickým životem má ještě jinou tvář, na kterou se ovšem nikdy nebo skoro nikdy nemyslí. Jestliže církev je definována jako útvar posvěcení a mystického života, nese to s sebou, že na druhé straně posvěcení a mystický život, jsou li pravé, mají mít na sobě církevní „značku“. To znamená, že jen v církvi, prožívá-li se v ní hluboce církevní společenství, může se dosáhnout plné svatosti, ke které volá Kristus. Před­po­klá­daný mystický život, není-li hluboce zakořeněn v církvi, bude mít nesmírné mezery, které s sebou nutně nesou ve své praxi nebezpečí omylů a přehmatů. Církev žije z mystické svatosti a mystická svatost se žije v církvi.

Nedá mi, abych v této souvislosti necitovala Benedikta XVI., který celé století po otci Arinterovi ve svých katechezích učí: „Mezi Kristem a církví není žádný protiklad: jsou neoddělitelní, navzdory hříchům lidí, kteří církev tvoří. Módní slogan 'Ježíš ano, církev ne' je proto s Kristovým záměrem zcela neslučitelný.“ Myslím, že to je v dnešní době závažný podnět k přemýšlení.

Na stezce mystického života

Myšlenky otce Arintera ovlivnily II. vatikánský koncil, ale tím jeho dílo nepřestalo být aktuální. Ve svém horlení pro Hospodina neustává vybízet k vyplutí na hlubinu, k životu mystickému. Nepovažuje mystiku za cosi zvláštního, ale za normální rozkvět křesťanského života. Zamýšlí se nad tím, jakou metodou „přivedeme mudrce k pokorné službě Kristu a k svatému bláznovství kříže“. Nebojí se ukázat na kořeny problému a přitom kritizovat i své spolubratry kněze:

„Jsem totiž jist, že nevědomost a nerozumnost vůdců je příčinou zkázy velmi mnoha duší. Některé z nich se zastaví nebo sejdou z cesty, jiným se nedaří na stezce mystického života, a ty nejvelkodušnější trpí s pramalým prospěchem nevýslovné úzkosti a vnitřní muka, když vidí, že jsou neschopné „kráčet“, a když se neodvažují „letět“ ve vanutí Ducha, protože nerozvážnost slepých vůdců jim ustřihuje křídla. V ústech kněze hledají poznání Božích cest a najdou jen klamná světýlka tělesné moudrosti. Domnívají se, že jsou v rukou zkušeného vůdce, a zatím se nechají vést slepcem, který je vede do propasti (Mt 15, 14). Zdá se, že se posiluje zbožnost, a ztrácí se samotná víra pro nedostatek učitelů, kteří by uměli mluvit „s milostí“ (Kol 4, 6). Odkud to pochází, že naše svaté náboženství je stále méně zakořeněno v lidu a že se duch a život tak často omezuje na liché vnějškovosti, na rutinní praktiky a na mrtvou symboliku? Odkud je ta ledová lhostejnost, s jakou většina těch, kdo se pokládají za křesťany, hledí na posvátné věci? Je nepochybné, že jedna z nejmocnějších příčin je ta, že se dnes tak řídce vyskytnou ti, kdo živě cítí a důkladně znají a snaží se dávat poznat vhodnou formou velká tajemství Božího království v duších a divy, které v nich působí životodárný Duch. Ať je nauka sebevyšší, upozorňuje svatý Jan od Kříže (Rady 192), „nebude z ní obyčejně větší prospěch, než jaký má duch toho, kdo ji učí“. Dívají se s pohrdáním na studie mystického života a dochází k tomu, že se ignoruje a úplně znetvořuje samotný základ křesťanského života. A protože je velmi málo těch, kdo mluví k lidu řečí prostou, jednoduchou a procítěnou, řečí, která vychází ze srdce a rozněcuje ho a osvěcuje – jako je živá, oduševnělá a rozechvělá řeč apoštolů a Otců – není divu, že tolik věřících, po způsobu pověstných efezských učedníků (Sk 19, 2) ani neslyšelo, ani nevědělo, že existuje nějaký Duch svatý a posvěcuje duše.“ (Z úvodu k Evolución Mística)

Duše člověka je přes všechen vnější technický pokrok stále stejná, má tytéž touhy a tytéž bolesti jako kdysi. Proto jsou knihy Juana Gonzaleze Arintera OP stále aktuální, právě tak, jako nepřestaly být aktuální spisy sv. Jana od Kříže, Dialog Kateřiny Sienské nebo Taulerova kázání. Celé věky Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života (Zj 22, 17).

Vyšlo v Opusculu 5/2013 a v RCMonitoru 5/2013

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio