Po stopách Tomáše Akvinského 1

1. část - Tomáš chudý

V září jsem se účastnila dominikánské pouti Po stopách Tomáše Akvinského. Tomáše – učitele církve, svatého Tomáše, učence Tomáše, ale zejména bratra Tomáše. Jednoho z nás, bratra z naší dominikánské rodiny, bratra, který je naším přítelem, ale zároveň už hledí na Boží tvář.

Prošli jsme mnoho míst, kterými před námi prošel svatý Tomáš. Pro ta místa je typické, že nenesou poselství o jeho životě tělesném, že by se říkalo „tady seděl, tady jedl a pil“, ale tady se modlil, vyučoval, tady psal své oslavné hymny na Eucharistii, tady k němu promluvil Kristus...

Nešlo začít jinde, než v Boloni u hrobu svatého Dominika. Bez Dominika bychom neměli ani Tomáše. Další zastávka byla v Bolseně, kde došlo k eucharistickému zázraku, a Orvietu, kde svatý Tomáš na papežovo přání složil officium k slavnosti Těla a krve Páně. Byli jsme v Římě na Angeliku a v Santa Sabině. Byli jsme v Neapoli a dívali se na ikonu, ze které k Tomášovi promluvil Ukřižovaný. Byli jsme v Roccasecca, kde se narodil a kde ho bratři věznili. Byli jsme v Montecassinu, kde prožil dětství, a v Maenze a v opatství Fossanova, kde svůj život ukončil. Pro toho, komu je Tomáš cizí, je to jen výčet cize znějících jmen. Ale vidět mnoho míst není cíl pouti, to je jen prostředek. Cílem je porozumět Tomášovi, zamilovat si ho a prohloubit vlastní zbožnost. V tomto případě zejména eucharistickou úctu podle Tomášova příkladu.

O svatém Tomášovi se říká, že je nejsvatější z učenců a nejučenější ze světců. Pro mnoho křesťanů se tím stává vzdáleným, říkají: „On je na mě moc chytrý, tomu nikdy nemohu rozumět...“ Ale mohou docela dobře rozumět Tomášovi zapálenému pro Krista.

Tomáš se narodil v rodině hrabat z Aquina. Byl dobře hmotně zajištěný a nikdy nestrádal nedostatkem. Jeho rodiče měli dobré styky a čekala ho dobrá budoucnost. Strýček byl opatem na Montecassinu a očekávalo se, že inteligentní chlapec se stane jeho nástupcem. Mohl vejít do dějin jako osvícený opat a v knihovně by tlely jeho spisy. Jeho rodiče mu „napsali jeho dějiny“, jak říká současný papež František: „Píšeme si sami vlastní dějiny nebo necháme Boha, aby nám napsal naše dějiny?“ Svatý Tomáš zvolil druhou možnost.

Jako dítě byl dobře veden v katolické rodině. Miloval Krista a chtěl mu sloužit. Začátek jeho příběhu velmi připomíná bohatého mladíka z evangelia. Přišel ke Kristu s otázkou: „Co mám dělat?“ A stejně jako ten mladík mohl Tomáš čestně odpovědět: „To všechno jsem zachovával od mládí.“ Ale mladík v evangeliu smutně odešel, protože měl mnoho jmění. Tomáš také slyšel: „Prodej všechno, co máš, pak přijď a následuj mě!“ Jenže Tomáše to nadchlo! Otec Armado Bandera OP říká: „Chudoba zapálila světlo, které ozařovalo vstupní bránu. A Tomáš vstoupil.“ Rodiče byli zděšeni. Řeholní stav byl v 13. století ve velké vážnosti, ale dominikánský řád byl něco jako „hippie varianta řeholního života“, jak se vyjádřila jedna historička v pořadu Českého rozhlasu. Matka poslala bratry, aby Tomáše přivedli na rodný hrad a vyfasoval domácí vězení, než na ten hloupý nápad zapomene. Kdyby to bylo opravdu jen mladické poblouznění, nejspíš by ho to za čas skutečně přešlo. Ale Tomáš si byl jistý vlastním povoláním. Zůstal pevný. Z té doby se traduje historka, že když už rodina nevěděla, jak s ním pohnout, přišli na nápad poslat k němu lehčí děvče, aby ho přivedlo na docela jiné myšlenky. On však vytáhl z krbu hořící poleno a mával jím kolem sebe tak divoce, že děvče zděšeně uteklo. Tehdy příbuzní pochopili, že ho od jeho úmyslu nic neodvrátí a přestali mu bránit. Celý zbývající život byl horlivým obhájcem chudoby. Dejme slovo samotnému Tomášovi: „Když začínáme od začátku, od Kristova příchodu na svět, vidíme, že si vyvolil chudičkou matku. Musel by si jistě vybrat matku, která by měla velký majetek, a narodit se ve vlastním domě, kdyby postrádání pozemského majetku a nevlastnění domu nemělo v řádu dokonalosti křesťanského života žádnou hodnotu. Styďte se tedy, pomlouvači chudoby, jejíž sláva úchvatně září v samé Kristově kolébce!“

Dominikánská pouť se na rozdíl od běžných katolických poutí vyznačuje důrazem na studium. Otec Štěpán nás zásoboval v autobuse množstvím přednášek přednášených spatra a zjevně vydržel déle mluvit, než my poslouchat (občas se zezadu ozývalo hlasité chrápání). Otec Jindřich pečoval o organizační záležitosti a uváděl Štěpánovy přednášky „na pravou míru“, což vzbudilo pokaždé spoustu veselí. Také přišel na nápad, že sehrajeme scénku, jak bratři odnášejí v náručí umírajícího Tomáše do opatství. Ale po Štěpánově námitce, že ho neodnášeli v náručí, ale naložili na osla, od svého nápadu upustil, protože – jak prohlásil – ten osel by byl on. Ale nevzdal se tak docela a v Roccasecca, Tomášově rodišti, sehráli se Štěpánem scénku, jak svatý Tomáš diktuje svá moudra a jeho tajemník Reginald z Piperna vše oddaně a věrně zapisuje.