Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Po stopách Tomáše Akvinského 3

19. 3. 2014 16:18
Rubrika: Reportáže

 

3. část – Tomáš mystický

Teď možná někoho zarazí, že chci psát o mystice, nikoli o Tomášovi jako teologovi a učiteli Církve. Tomášův intelekt byl neuvěřitelně veliký dar celé Církvi, ze kterého čerpáme dodnes. Ale nemůžeme ho automaticky všichni následovat, jen ti dostatečně rozumově nadaní. Zato Tomášovu zbožnost můžeme následovat všichni.

Co se vlastně dá říci o dominikánské mystice? Svatý Dominik byl jistě mystik, o mystických projevech jeho modlitby je zachováno množství svědectví. Ale nezanechal nám žádný systematický popis své mystické cesty jako např. Jan od Kříže. Kateřina Sienská zanechala množství textů, ale snad kromě Kristova kříže jako mostu do nebe nenajdeme žádný duchovní návod. Učení Mistra Eckharta se dochovalo díky zápiskům jeptišek, sám toho moc nenapsal a svá kázání často pronášel třeba při obědě. O Janu Taulerovi víme také jen na základě jeho kázání. Je tedy vůbec něco, co tyto tak rozdílné španělské, italské a německé mystiky spojuje? Pokoušeli jsme se s fr. Mikulášem najít nějaké styčné body a zkusit formulovat něco jako dominikánskou spiritualitu (a velmi nás to bavilo). Možná jsme na něco přece jen přišli. Všechny dominikánské mystiky všech dob a všech kultur spojuje totiž to, že mystiku nepovažovali za cíl, ale za pouhou cestu k cíli. Cílem bylo hlásání Krista, ne mystika, jakkoli je důležitá. Naprosto neodmítali mystiku, předpokládali ji jako samozřejmou, ale měla sloužit svatému kázání. Proto sv. Tomáš hlásá: „Contemplare, et contemplata allii tradere.“ Kontemplativní život je jistě dobrý, ale sdílet druhým, co jsme kontemplací získali, je ještě mnohem lepší.

V Neapoli v kostele svatého Dominika se nás ujal bratr sakristán. Byl to drobný, usměvavý Sicilián, tak pohyblivý, že se jej nepodařilo vyfotografovat. Chvíli vpředu, chvíli vzadu, proplétal se mezi námi jako by tančil, neustále v pohybu a s radostným úsměvem. O svém kostele a klášteře věděl všechno a byl šťastný, že nám to může ukázat.

Několikrát proběhl kostel, posbíral, co bylo třeba, v letu popadl klíče a běžel před námi k boční kapli, částečně ukryté vedle hlavního oltáře. Postavil se k mříži, která kapli oddělovala od ostatního prostoru, trochu teatrálně ukázal rukou za sebe a slavnostním hlasem pronesl:

„Tak tady TO bylo!“

A my jsem se s vydechnutím všichni tlačili dopředu, abychom viděli, kde TO bylo. Všichni jsme věděli, co myslí. Na Mikuláše roku 1273 se svatý Tomáš Akvinský modlil v kapli po mši svaté před obrazem Ukřižovaného, když ve vidění na něj Kristus z kříže promluvil a řekl mu: „Dobře jsi o mně psal, Tomáši!“ „Bene scripsisti de me, Thoma!“A teď jsme hleděli na to místo, kde se to přihodilo. Byl to velmi posvátný pocit.

A byl ještě větší, když nás bratr sakristán dovedl do kláštera, do Tomášovy cely, kde na zdi opatrují právě ten obraz, ze kterého Kristus na Tomáše promluvil. Co asi Tomáš tehdy viděl? Jaké krásy spatřil? Když se probral z vidění, byl jako proměněný. Na naléhání svého tajemníka Reginalda z Piperna, aby pokračoval v psaní Teologické summy, prohlásil, že už nic psát nebude, protože mu všechno, co napsal, připadá jako sláma.

Papež povolal Tomáše na koncil do Lyonu, aby vedl dialog s východními církvemi. Jak by asi vypadala církevní historie, kdyby Tomáš vedl disputace na koncilu? Dokázal by dosáhnout smíření? Prosadil by se ekumenismus už v 13. století? Naše lidské chápání by očekávalo, že Bůh Tomáše posílí, aby dokázal divy a zrušil rozdělení, které není Božím cílem. Ale jako je vysoko nebe nad zemí, tak je vzdálené Boží myšlení od lidského. Tomáš na koncil vůbec nedorazil.

Byl velmi unavený, vyčerpaný. Napsat Summu ve třech letech vyžadovalo napsat průměrně denně tisíc slov. Kromě toho vyučoval na plný úvazek, kázal, plnil povinnosti řeholníka a ještě ve volném čase psal komentáře k Aristotelovi. Jak to dokázal? Člověk by myslel, že diktoval písařům i ze spaní. Nebo vůbec nespal? Navíc ho postihl záchvat mrtvice, který omezil jeho pohyblivost.

Tomáš se poslušně vydal na cestu. Pěšky už by to nezvládl, jel na oslu, ale cestou se nešťastně zranil na hlavě o vyčnívající větev. Uchýlil se do blízkého městečka Maenza, kde na hradě sídlila jeho neteř, aby se zotavil. Ale brzy poznal, že jeho konec se blíží. Poprosil proto bratry, aby mu pomohli přejet do nějakého kláštera, kde by zemřel.

Nejblíže byl cisterciácký klášter Fossanova. Je to nádherná stavba, bílý kámen a světlo. Cisterciáci jsou skuteční mistři stavitelé. Při vkročení do kostela si člověk znovu uvědomí, že věci geniální a dokonalé jsou docela prosté. Minimum ozdob, jen hlazený kámen a světlo pronikající z různých stran.

Opat přivítal Tomáše s velkou úctou. Byla to „celebrita“, věhlasný učitel. Neubytoval ho jen někde v hostinském pokoji, ale poskytl mu vlastní opatské obydlí, které stojí mimo budovu kláštera, jak je u cisterciáků zvykem. Od zbytku kláštera je oddělen malou zahradou s několika stromy. Podle pověsti svatý Tomáš na smrtelné posteli četl Píseň písní a komentoval ji, jak bylo jeho zvykem.

A s textem o sňatku duše se svým Milovaným v rukou také zemřel.

Tomáš neodpovídá lidové představě mystika jako člověka zahleděného do sebe, samotáře, poustevníka, který pohrdá světem. Naopak, jeho aktivita a pracovitost byla obdivuhodná. Ani jeho blahobytný zjev nenavozuje dojem asketického, mučednického typu. Tomášova mystika je zcela evangelní, Tomáš následoval Krista. Stejně jako Kristus se pohyboval mezi lidmi, pracoval, kázal, vyučoval. Žil ve společenství bratří a byl plný radosti. Odcházel do ústraní, aby se modlil. A ve všem, co dělal, ať jedl nebo spal, učil nebo kázal, stále chodil před Hospodinem. Nekázal sebe, kázal Krista. O svých mystických zážitcích mluvil jen velmi málo, ale naplňovaly ho novou horlivostí pro Krista, novým odhodláním žít jen pro něj. Tomášova mystika je dominikánská.

Není autorem žádného vlastního, nového učení. Jeho myšlenky jsou obecně platné, a právě proto se mohou vyučovat dodnes. Summa Theologiae je jen úžasně sestaveným souhrnem křesťanského myšlení. Je trochu legrační, že sám Tomáš ji považoval za „učebnici teologie pro začátečníky“. Zdá se, že poněkud neodhadl inteligenční kvocient většinové populace.

V duchu jsem stále ještě v té prosté místnosti z kamene, kde Tomáš před smrtí rozjímal o Písni písní. Zkouším se ptát: „Příteli Tomáši, co bys vzkázal našim čtenářům? Jaký odkaz bys jim chtěl zanechat? Co mají dělat, aby viděli nebe jako ty? Aby vešli do radosti svého Pána jako ty?“

Naslouchejte se mnou. Také slyšíte tichou odpověď plnou radosti? „Bůh každého z vás stvořil ke svému obrazu. Objevte v sobě tento obraz! Objevte své povolání a pusťte se do práce z celého srdce a ze všech svých sil. Naplňujte v sobě obraz Boží! To vás udělá šťastnými a oslavíte Boha!“

Jednou z největších lidských hodnot je přátelství. Před poutí do Itálie byl pro mě Tomáš Akvinský milovaný učitel, teď je mým blízkým přítelem. Děkuji Ti, Bože Otče, že jsi mi umožnil účastnit se pouti Po stopách Tomáše Akvinského. Děkuji Ti, že jsi mi dal Tomáše za přítele. Požehnej lidem, kteří mi na cestu dali peníze, a odplať jim stonásobně. Požehnej otcům Štěpánovi a Jindřichovi, kteří pouť skvěle zabezpečovali.

Otec Štěpán byl chodící encyklopedií a chodil překvapivě rychle, nevěřili byste, jakou má kondičku. Také je obdivuhodné, kolik hodin v kuse je schopen přednášet bez přípravy. Otec Jindřich tvrdil, že je tam od toho, aby Štěpána přivedl na místo, kde má mluvit, a pak bezpečně dovedl nazpátek. Na chvíli s ním nebyl a otec Štěpán ztratil brýle. Díky Jindřichovi ale nebyly žádné ztráty na životech, všichni se vždycky zase našli.

Správná pouť nekončí okamžikem návratu, ale doznívá, rezonuje a prohořívá nitrem do hloubky ještě dlouho poté. Kdykoli dnes v kostele nebo jinde slyším zpívat některý z hymnů Tomáše Akvinského, zahřeje mě u srdce vzpomínka na přítele. Usměju se a řeknu: „Dobře jsi napsal, Tomáši.“ „Bene scripsisti, Thoma!“

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio