Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Reportáž z Jeruzaléma

19. 3. 2014 16:10
Rubrika: Články

Chystala jsem se po večeři na lože, zatímco můj syn s učedníky odešli do Getsemanské zahrady. Rád se tam chodíval modlit. Byla jsem neklidná a přemýšlela jsem o tom, co říkal při večeři. "Toužebně jsem si přál jíst s vámi beránka, než budu trpět." Že by to už přicházelo? Věděla jsem, že ho čeká něco strašného, často o tom v poslední době mluvil. Učedníci si toho moc nevšímali, ale moje srdce taková slova vždycky bolestně zasáhla. Najednou jsem ztrnula. Můj syn trpí. Vždycky jsme byli spolu natolik vnitřně spojeni. Co se mohlo stát? Znovu jsem se oblékla. Na spaní už nebylo ani pomyšlení. Ale kam ho jít hledat? Kde může být? Modlila jsem se.

Po nějaké době se přiřítil mladý Marek, nahý a bez dechu. Vyrozuměla jsem, že mého syna odvlekla ze zahrady chrámová stráž. Ale co dělali v noci v zahradě? Kam ho odvedli? Marek nevěděl, říkal, že ho chtěli také chytit, drželi ho za šaty, ale vytrhl se jim a utekl.

Vydala jsem se na ulici, ale než jsem se rozmyslela, kudy se dát, přiběhl pro mě Jan. Někde v dáli kokrhal kohout, začínalo svítat. Vyděšený Jan mi řekl, že ho vedou k Pilátovi, aby ho ukřižoval.

Šli jsme hned spolu k Pilátovu paláci. Bylo tam překvapivě hodně lidí vzhledem k tak časné hodině. Vstoupili jsme na nádvoří. Sevřelo se mi srdce. Někde tady byl můj trpící syn. Bijí ho, cítím to. Při každé ráně sebou trhnu, jako bych je dostávala sama. Vždyť je to maso z mého masa, krev z mé krve. Ty rány snad nikdy neskončí, už dost! Vždyť to žádný člověk nemůže vydržet! Konečně to přestalo. Je konec? Pustí ho? Nasytili se už pohledu na jeho utrpení?

Najednou nastal rozruch. Vyvádějí ho ven. Ach, ne! Co to s ním udělali? Je celý zkrvavený a na krvavé rány se mu lepí šarlatový plášť. V ruce má jakýsi prut a hlavu omotanou trním, které jeho milovanou hlavu rozdírá do krve. Jak mu to mohli udělat? Jemu, jehož narození zvěstoval anděl? Jemu, při jehož narození bylo nebe otevřené a andělé mu zpívali ukolébavky? Jemu, kterému se králové klaněli a přinášeli své dary? Jak ho mohli takto ponížit, Jeho, Krále?

Chtěla bych, aby se na mě podíval, ale on má pohled upřený k zemi. Ale cítím to, vím to, on o mně ví! Ví, že jsem tady! Můj drahý syn. Ví, že jsem tady, ale nechce se podívat mým směrem, aby mě neohrozil. I v tak hrozných bolestech, v takové tísni, stále nemyslí na sebe, jen na druhé. Můj drahý synu. Posílám ti všechnu lásku, které jsem schopna, i když nikdy nedosáhne velikosti té tvé. Ty víš, že jsem s tebou a že tě neopustím, stejně jako bys ty nikdy neopustil mě, svou milovanou matku.

Zobrazeno 967×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio