Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Sigrid Undsetová

19. 3. 2014 10:22
Rubrika: Překlady

Sigrid Undsetová

V podivuhodné pestrosti dominikánské rodiny můžeme objevit nejen muže, ale i ženy, nejen řeholníky, ale i laiky, kteří žili v manželství a snažili se kázat vlastním způsobem. Jedna z nich, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Sigrid Undsetová, to dělala opravdu zvláštním způsobem – psaním beletrie. Často si myslíme, že kázání je to, co dělá kněz v kostele, ale to je homilie, a homilie je jen součástí kázání. Samo kázání je široký pojem, do kterého patří i běžné rozhovory o víře a svědectví o naší vlastní náboženské skutečnosti.

Sám sv. Dominik se musel stát potulným kazatelem a omezit se na rozhovory s jednotlivci, které cestou vyhledával. Také první bratři dominikáni nebyli kazatelé proto, že by z otevřených oken vykřikovali úchvatná kázání, ale proto, že sám jejich společný život byl výmluvným svědectvím – kázáním. V tom je tajemství kázání: studium, kontemplace a život podle víry. Nezapomeňme na Angelicovo kázání štětcem nebo na Martina de Porres, který kázal osobním příkladem a láskou. Ani Kateřina Sienská nikdy nekázala z kazatelny, a přece je kazatelkou v plném smyslu slova.

Při čtení knih Sigrid Undsetové můžeme nabýt dojmu, že všechno v jejím životě bylo idylické, ale Sigrid Undsetová dobře poznala, co je kříž. Zemřel jí milovaný otec, místo univerzity musela shánět živobytí. Rozpadlo se jí manželství, zůstala sama se třemi dětmi, jedno postižené (dcerka Maren Charlotte). Za druhé světové války musí z Norska utéct do exilu, během pár měsíců přichází o vlast, o matku, syna Anderse (padl při obraně vlasti) a dceru. Ale nevzdává se a bojuje. Když jí zamítli historický román, zkusí napsat román ze současnosti. Hned první (Paní Marta Oulieová) se stává bestselerem a přinese jí slávu. Nakonec se jí splní sen a přece může psát historické romány, za které nakonec dostane Nobelovu cenu. Není v tom Boží ironie? Vydavatelé se domnívali, že historické romány jsou neperspektivní.

V roce 1924 konvertovala ke katolicizmu. V roce 1928 obdržela Nobelovu cenu za literaturu a v témže roce se stala dominikánskou terciářkou, přijala jméno sestra Olava. Konfrontace s těžkostmi života jí pomáhá odhalit tajemství kříže a působení Boží prozřetelnosti, kterou tak poeticky přirovnává ke kořeni kříže, který nese celý kříž a běžnému pohledu přitom zůstává neviditelný. Tajemství kříže tedy vede Sigrid Undsetovou k odhalení dalšího tajemství – Boží prozřetelnosti, a proto se k utrpení staví s nadějí, jako by jí tajemství kříže přinášelo sílu postavit se životním problémům tváří v tvář, takže platí slova, která vložila do úst jedné ze svých hlavních postav, Kristině Vavřincové: „Ze všech sil se držím kříže, člověk se k němu musí tisknout jako koťátko ke skále, když spadne do vody...“ V díle Paní Waagová to vyjádřila takto: „Neexistuje neštěstí, kterému by se dalo utéct. Je to jako chtít utéct rozzuřenému psovi. Člověk má jakousi naději, když jde proti němu a tváří se, že se ho nebojí. Když se však otočíš a dáš se na útěk, dohoní tě a roztrhá.“

Významným okamžikem v životě Sigrid Undsetové je udělení Nobelovy ceny za literaturu. Jak ho přijímá? Při přebírání ceny začala svou řeč těmito slovy:

„Všichni předcházející řečníci vyjádřili svou vděčnost mnohem lépe, než bych to uměla já, proto se jen připojuji k jejich slovům. Ovládám lépe pero než jazyk a dvojnásobnou nechuť cítím, když mám mluvit o sobě. Místo toho bych ráda předala Švédsku pozdravy z Norska. Krátce před touto cestou se konala na mou počest oslava, vlastně, abych byla přesná, ani ne tak kvůli mně, jako spíš u příležitosti mé cesty do Švédska...“

Z toho krátkého příspěvku je vidět její pokora, upřímnost a jemný humor, když říká, že Norové slavili víc to, že odchází do Švédska. A co udělala s cenou? V dominikánském kostele v Oslo položila na oltář Panny Marie vavřínový věnec a peníze rozdělila na tři části: jednu (15 tisíc norských korun) darovala fondu na pomoc zestárlým spisovatelům, druhou ve prospěch postižených dětí (80 tisíc norských korun), třetí věnovala na výchovu a vzdělávání chudých dětí z katolických rodin (60 tisíc norských korun). Pro sebe si nenechala nic. (Pro zajímavost: podle kurzu z května 2012 by cena dělala asi 333 tisíc euro.)

Bůh odměnil její štědrost. Stala se jednou z nejbohatších žen ve Skandinávii, ale žila velmi skromně. Říká se, že po obláčce rozdala nebo prodala skoro všechny své šperky, aby mohla pomoci nuzným. Ale nebyla úplná světice. Prý dokázala být velmi nepříjemná na ty, kdo rušili její klid, ať už zvědavci nebo novináři... Její dílo neztrácí ani dnes svou aktuálnost. Její romány se točí kolem hledání štěstí, které vede k hříchu, potom následuje hledání odpuštění a smíření, nejen s Bohem, ale i se svými bližními a v posledku sám se sebou. Důležitým prvkem je boj s vlastním hříchem a přerod od sobectví k službě a k Bohu. Tím se její romány stávají kázáním. Spočívají v poselství, že konečné štěstí a smysl nenajdeme v sobě, ale v Tom, který nás přesahuje a zároveň je nám bližší než jsme my sami sobě.

Zpracováno podle přednášky fr. Patrika Vnučka OP, přednesené na formačním setkání LSSD

Vyšlo v Opusculu 1/2013

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio