To není Pán Ježíš

Můj malý vnuk Kryštof je teolog-amatér. Ve svých šesti letech se zadíval na scénu, kde Veronika podává Kristu svou roušku, a po chvíli si vzdychnul: „Nikdo není svatý. Ani děti ne.“

Je hyperaktivní, nedovede moc zvládat svou nervovou soustavu. Je neuvěřitelné, že zatímco leze na lavici a pod lavici, otáčí se a vyplazuje jazyk na jiné děti, stíhá sledovat, co se děje u oltáře. Jednou, právě v okamžiku, kdy po slovech kněze „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“, nastalo v celém kostele hluboké ticho, zaječel nahlas svůj protest: „To není 'moje tělo', to není Pán Ježíš!“

Honem jsem ho ztišila a slíbila, že mu to po mši vysvětlím. A pak jsem se modlila: Pane Ježíši, jak mu to říct? Přece mu nemůžu vysvětlovat učení o transsubstanciaci? To jsem okamžitě zavrhla jako pro šestiletý rozum nepoužitelné. Ale jak na to? Duchu svatý, osviť mě, protože tohle je oříšek!

Když jsme vyšli před kostel, vyhrnula jsem si rukáv a strčila mu předloktí k nosu.

„Na, kousni si!“

Udiveně se na mě podíval. V jeho očích byla nevyslovená otázka: „Že by Alzheimer? Tak brzo?“

Trvala jsem na svém. „No, jen si kousni! Pořádně, prokousni kůži, urvi kus masa a žvýkej! Po bradě ti poteče krev...“

Otřásl se odporem při té představě a raději trochu ustoupil.

„Nelíbí se ti to?“

„Ne, ani trošku.“

„Vidíš, Pán Bůh si taky myslel, že by se nám to nelíbilo. A co chleba? Ten nám nevadí? Ten jíst můžeme?“

S úlevou přikyvoval, že ano. „Pán Bůh to také věděl, že chleba jíst můžeme. A protože nás chtěl živit vlastním tělem, abychom přišli za ním do nebe, tak to udělal tak, že sám sebe promění v chleba, a my ho sníme.“

Kluk uznale přikývl: „To bylo od něho teda chytrý!“

A já jsem se v duchu usmívala: „Slyšíš, Bože, jak tě to dítě ocenilo? To tě určitě potěší!“

Pak už měl jedinou otázku: „A proč je ten chleba takový bílý?“ „Protože je z bílé mouky. Záleží na tom, z čeho ho pekaři upečou. Z hnědé mouky by byl hnědý.“

Od té doby nemá o eucharistii žádné pochybnosti.

O něco později jsem vyprávěla dětem, že františkány založil svatý František a dominikány svatý Dominik.

„Já jsem dominikán,“ rozhodně prohlásil Kryštof.

„O tom vůbec nepochybuji,“ souhlasila jsem. „Člověk, který v šesti letech řeší, jestli je hostie pravé Tělo Kristovo, nemůže být nic jiného než dominikán!“

 Vyšlo v časopisech RCMonitor 2/2014 a Rodinný život 1/2014