Vteřinová zbožnost

Na chvíli jsem zavřela oči a ukryla se ve své vnitřní cele. Potichu se přikradla moje sedmiletá vnučka.

„Babi, spíš?“ zašeptala.

„Ne,“ řekla jsem. „Dědeček, když se nehýbe, tak spí, ale já když se nehýbu, tak se modlím.“

„Ale nic neříkáš,“ upozornila vnučka.

„Ne, jen zavřu oči a naslouchám Bohu. Většinou nic neříká. Ale je krásné mlčet s Bohem.“

„Víš co, babi? Tak já se budu modlit s tebou,“ řekla vnučka. Stulila se mi na klíně, zavřela očka a nehýbala se. Vydržela to přesně dvacet vteřin. Ale důležité je, že pochopila princip.

Už dávno jsem si všimla u dětí něčeho, čemu říkám „vteřinová zbožnost“. Nejčastěji je to vidět v kostele. Na konci mše se děti, které musely vydržet celou nekonečnou hodinu v klidu, prudce rozběhnou k východu z kostela, aby mohly chvilku blbnout s ostatními dětmi, než si dospělí poklábosí. Ministranty zdržuje převlékání v sakristii, proto spěchají ještě víc, aby už už byli s ostatními kluky venku. Prolítnou kostelem jako střela, na úrovni svatostánku přibrzdí tak prudce, že někdy ještě jedou metr po dlažbě setrvačností, pak důstojně pokleknou a pokřižují se. Netrvá to déle než vteřinu, pak zase vyskočí a letí pryč.

Ale ta vteřina – viděli jste to někdy? Tu vteřinu patří opravdu Kristu. Tu vteřinu jsou tady před svatostánkem jen pro něj. Jsem přesvědčena, že Pán Ježíš dlouho trpělivě čeká, aby nepropásl tu vteřinu, kdy On se dívá na dítě a dítě na něj. Jsem přesvědčena, že to je vteřina velkých milostí.

Možná, že kdybychom dokázali tu vteřinu u dětí rozšířit na dvacet vteřin, pak na pět minut, pak na dvacet minut... Možná bychom byli obklopeni samými světci. Možná ještě lepší nápad je stát se sami na chvíli dítětem a každý den Bohu věnovat sebe aspoň na tu jedinou vteřinu, ale zato úplně...

Vyšlo v RCMonitoru 6/2014 a v časopise Rodinný život 3/2014