Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Bůh nikomu nestraní

31. 5. 2014 16:42
Rubrika: Články

Pojďme spolu chvíli rozjímat nad textem ze Skutků apoštolských. Uváděný příběh musel sv. Lukáš cítit jako významný, protože ho popisuje velmi podrobně, věnuje mu celou desátou kapitolu a ještě půl jedenácté. Svatý Petr jako pravověrný Žid byl přesvědčen, že se nesmí dotknout ničeho, co je nečisté. Ale Bůh mu ve známém vidění o prostěradle plném čtvernožců, spouštěném za čtyři rohy, řekl: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté“ (Sk 10,15). Petr pochopil po chvíli, když přišla delegace pohanů, poslaná setníkem Kornéliem, že tím Bůh nemíní jídlo, ale styk s pohany.

Židovské náboženství bylo náboženství vyvoleného národa. Kdo se narodil jako Žid, vyznával zároveň židovskou víru a vztahovala se na něj všechna Boží zaslíbení. V době po Kristu jsme přešli od interpretace národnostní k interpretaci církevní. Zaslíbení pro vyvolený národ jsme začali vztahovat pro nový Boží národ – Církev svatou a obecnou. Jenže jsme lidé hříšní a slabí, a jediná Kristova Církev se nám nějak během času rozdrobila na množství církví a církviček.

Skálopevně věříme, že právě naše Církev je ta pravá a jediná. Ale máme důvod se kvůli tomu povyšovat nad druhé? Rozhodli jsme se sami právě pro tuto církev po nestranném, důkladném poučení a po samostaném odpovědném přemýšlení? Nebo jsme se prostě narodili jako katolíci a přejali víru od rodičů? „Co máme, co bychom nebyli dostali?“ Proč se tedy pyšníme a pohrdáme bratry, kteří se narodili jako pravoslavní, anglikáni nebo protestanti? Totéž ovšem platí pro pravoslavné, anglikány nebo protestanty. Ani oni nemají důvod se pyšnit jedni nad druhými.

Svatý otec František se vydal na cestu do Svaté země. Chce mluvit se Židy, křesťany různých vyznání a různých ritů, a také s muslimy. Apoštol Petr řekl pohanům: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje. Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod“ (Sk 10, 28n).

Od dob velkých církevních otců postupně narůstalo nedorozumění mezi řeckými a latinskými křesťany, až došlo k velkému schismatu r. 1054. Příčiny jsou složité a kdo chce, může je z mnoha historických pramenů studovat, ale velmi zjednodušeně šlo o to, že Řím prohlašoval: „My budeme vládnout a nařizovat a vy budete poslouchat!“ Řecké církve (jeruzalémská, antiochijská a konstantinopolská) na to odpovídaly: „Ale my se nechceme podřídit, my si chceme nařizovat samy!“ Na obou stranách byla veliká pýcha a pýcha předchází pád. Stalo se, že řečtí a římští křesťané se navzájem prohlásili „za nečisté“. Roztrhli jsme Kristovu suknici, utkanou z jednoho kusu (Jan 19, 23n), jak o tom mluví kardinál Kurt Koch: „Tato suknice se v dějinách stala znamením církevní jednoty. My křesťané jsme vykonali to, co neudělali ani římští vojáci.“

Pohan Kornélius Petrovi řekl: „Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli modlil ve svém domě odpolední modlitbu, a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu a řekl: ‚Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu a ví o tvých dobrých skutcích'“ (Sk 10, 30n). Jak to, že pohan se modlí, pohan dělá dobré skutky, a ke všemu Bůh pohana slyší? Jak to, že my Židi (katolíci, pravoslavní, protestanti, atd.) nemáme monopol na hovory s Bohem? Jak to, že Bůh slyší Žida, katolíka, protestanta nebo anglikána? Ba dokonce budhistu, muslima nebo úplného pohana, ateistu?

Petr to pochopil a vyjádřil jasně: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě (církvi) je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé“ (Sk 10, 34n). Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého (Sk 10, 45). Také my nad tím žasneme, když vidíme dobré dílo, které přitom není dílem naším. Jak můžou mít protestanti (a jiní) Ducha svatého?

Když se Kristus modlil ve večeřadle, jeho toužebným přáním bylo, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17, 21). Jak naplňujeme ve svém srdci tuto Kristovu touhu? Papež se objímá s pravoslavným patriarchou, to je moc hezký obrázek do novin. Ale některým pravoslavným popům nebo katolíkům papežštějším než papež se přitom otvírá nůž v kapse.

Je pravda, že nejsme všichni svatí a pokorní jako papež. Smíření shora nařízené připomíná situaci ve škole, když paní učitelka nařídí klukům, aby se usmířili a podali si ruce. Oni si tedy podají ruce, ale pod stolem, kam paní učitelka nevidí, se nakopnou. Máme smíření ve svém srdci nebo ho cítíme jen jako „rozkaz shora“? Potěší nás zprávy o ekumenických aktivitách nebo dáváme přednost velmi logickým a inteligentním zdůvodněním, proč lidé z jiné církve nemohou být našimi bratry?

Protestant Ulf Ekman, který konvertoval ke katolictví, řekl: „Pochopil jsem dvě věci: totiž to, že rozdělení křesťanů je nepopíratelné a že to není Boží vůle. A my, ačkoliv jsme se věnovali dobrým věcem, jsme byli součástí tohoto rozdělení.“ To neřekl ze sebe, ale z Ducha svatého.

Existuje i jiný extrém. Jsou lidé, kteří plni nadšení navrhují: zrušíme mši svatou, uděláme svaz církví, kde budou všichni plnohodnotnými členy, předsedu budeme volit pokaždé z jiné církve a budeme se všichni s láskou objímat! Inu, to je poněkud naivní. Tudy také cesta nevede. „Rozli­šu­je­me přece dialog lásky a dialog pravdy. U druhého jmenovaného dialogu, který není vždy jednoduchý, se jedná o teologické otázky. Ovšem tento obtížný teologický dialog nemůže postupovat bez dialogu lásky a setkání,“ říká kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. A tady můžeme mnoho udělat každý za sebe. Přečtěme si znovu pečlivě desátou a jedenáctou kapitolu ze Skutků a přemýšlejme. Opravdové smíření musí vyrůstat v srdcích. Každý z nás se může stát člověkem smíření. Nejdřív ve svém okolí, v rodině, v komunitě. Být ochoten zapomenout na sebe, na svá „práva“, kvůli Kristu („aby byli jedno“) zapomenout a odpustit bratřím a sestrám. Přestat vydávat energii na zdůvodnění, co a proč nejde, a raději ji věnovat tomu, co jde a je dobré. Zapálit malé světýlko smíření. Každý ve své církvi. Světýlko má totiž tu vlastnost, že zahání temnotu.

Vyšlo v Opusculu 6/2014

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio