Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Cesta plná lilií aneb soft-křesťanství

31. 8. 2014 21:22
Rubrika: Články

Hlásáme pořád ještě Krista Ukřižovaného? Svatá Kateřina z Ricci (1522 - 1590) prohlašuje: „Radujte se v Pánu; vždyť když jste v trápeních, Pán je s vámi; neboť on sám to říká ústy proroka Davida, jak myslím víte. A jestliže náš kapitán prošel touto trnitou cestou, proč chceme my, jeho služebníci, kráčet cestou plnou lilií a růží? Jistě by to byla obrovská ostuda, kdybychom chtěli jít do ráje jinou cestou, než kterou šel náš Pán.“

My si v duchu myslíme, že tohle byl temný středověk. Že dnes už přece nehrozí, že by nás nějaký pohanský prefekt dal odvléci vojáky do vězení a nechal nás pro víru popravit. Dnes tak maximálně nějaká ta nemoc nebo chudoba, a pod chudobou si představujeme, že nemůžeme našetřit na jachtu nebo na mercedes. Není to žádná novinka. Už před více jak sto lety si stěžoval kardinál Newman (1801 - 1890) na lidi, kteří se odvolávají na to, že že nám bylo přikázáno, abychom se „stále radovali“, a z toho vyvozují, že je naší povinností, abychom se těšili (ovšem v mírnosti) z dober tohoto života, že jich máme s vděčností užívat, že se nemusíme zneklidňovat, protože Bůh je milosrdným Bohem, že zcela stačí náprava k odčinění poklesků, že ačkoli naše mládí bylo bezuzdné, to že pominulo, že jsme na to zapomněli, a proto že na to zapomněl i Bůh, že svět je vcelku velmi dobře uzpůsoben pro náboženství, že se musíme vystříhat horlivosti, že nesmíme být přespříliš vážní, že musíme být velkomyslní k lidské přirozenosti a že musíme milovat všechny lidi. Ovšem k tomu kardinál Newman zcela jasně dodává: „To je krédo povrchních lidí všech dob, kteří málo myslí a mají málo citu a kteří sami sebe považují za osvícené a moudré.“

Od dob Henryho Newmana se nic nezměnilo. Vojtěch Kohut OCD říká: „Žijeme v době, která si volí ‚snadné křesťanství‘, v němž vládne ‚soft-Kristus‘ a ‚light-Bůh‘. Jinými slovy: jsme v pokušení doceňovat křesťanství a hlásit se k němu jen tehdy, když nám ‚něco dává‘, avšak odvracet se od něj pokaždé, kdy by snad od nás něco vyžadovalo.“ V katechezích se dětem říká, že Bůh je miluje, a vyrůstají nám celé generace křesťanů typu „keep smiling“ (česky „reklama na zubní pastu“). A když někdo začne přemýšlet a přestane se nadšeně usmívat, často uslyší, že není dobrý křesťan, protože je psáno „Neustále se radujte“ (Flp 4, 4).

Nikde není tak jednoduché být křesťanem jako ve staré dobré Evropě. Máme instituce, farnosti, pastorační rady, máme misie. Zahrajeme na náměstí s kytarou veselé písně o tom, jak nás má Pán Bůh rád a říkáme tím lidem: „Přidejte se k nám, vždyť vidíte, jak jsme ‚happy‘!“ Usnadnili jsme křesťanství tak, jak to jenom šlo. Máme různé asistenční, sociální, charitativní, katechetické, pastorační, rekreační a jiné projekty, máme naději na vrácení církevního majetku, aby mohlo být ještě více projektů. Tak jak to, že to nefunguje?

Proč sv. Jan Pavel II. naléhavě vyzýval křesťany, aby „Kristův kříž nezbavovali obsahu“? Nikdo přece Kristův kříž vědomě nepopírá a všichni se poctivě chodíme modlit křížovou cestu. Přesto je pojem „kříž“ jakoby „vyprázdněn“, zbaven obsahu. Existuje jakási „dvojkolejnost“: nevědomky oddělujeme Kristovo historické utrpení na kříži, o kterém rozjímáme o Velikonocích, a vlastní utrpení, které s ním nespojujeme. Je to vidět i z toho, jak často se lidé ptají po smyslu utrpení.

Pohoršují nás středověké obrazy, znázorňující utrpení světců. Považujeme jejich prožívání kříže za hysterické, přehnané, zastaralé a dávno překonané, jsme přece moderní, racionální lidé. „Není Kateřinino extatické sebepokoření před svrchovaným Bytím Božím onen druh sebesnižující pokory, který jsme my jako moderní lidé vyměnili za více schvalující pozitivní pohled na nás jako na Boží stvoření?“, ptá se Suzanne Noffke OP.

Ani Kristus se nemodlil: Zastřelení nebo utopení, to je moc snadné, dej mi, Bože, kříž, ať si to pořádně užiju! Ale modlil se: „Jestli mě tento kalich nemůže minout a musím jej vypít, ať se stane tvá vůle! (Mt 26, 39)“ To neříkal proto, že by snad čekal, že Boha přemluví, aby si to s tím křížem rozmyslel. Říkal to jako návod pro nás, kteří půjdeme jeho cestou. Protože očekával, že půjdeme jeho cestou. „Já jsem cesta (Jan 14, 6)“, prohlásil. Máme tedy na výběr: buď poneseme Kristův kříž s ním a on ponese náš kříž s námi, nebo budeme trpět vztekle, zahořkle a bez Boha.

V dobách prvních křesťanů byl kříž pohoršením, scandalum crucis. Pro intelektuály je kříž bláznovstvím. Pro nás se stal starým harampádím, odloženým na kostelní půdu. Není na čase oslavit svátek Povýšení sv. Kříže třeba právě tím, že oprášíme ve svém srdci nauku Kříže?

Vyšlo v OPusculu 9/2014

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio