Porodit Krista

Která jsi počala z Ducha svatého...

Maria se na první pohled nelišila od ostatních dívek. Nikdo, ani ona sama netušila, že právě ji si Bůh vyvolil pro velký úkol. Ale od dětství vzhlížela s důvěrou k Bohu a zachovávala všechna přikázání, nejen formálně, ale z celého srdce, z téhož srdce, ze kterého se později spontánně vyřinulo Magnificat. A Bůh, který vidí i to, co je lidským očím skryté, se v jejím srdci radoval.

Když nastal čas, přišel k Marii anděl (nejspíš se právě modlila), a pozdravil ji. I v našem životě dochází často k obrácení, k proměně, k náhlé změně, která jde přirovnat k úžasu z vidění anděla.

Maria se ulekla a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Je to přirozená lidská reakce na první setkání s Bohem. I když jsme o Bohu hodně četli a slyšeli, skutečnost, která zasáhne nás osobně, je vždycky jiná. Uvažujeme v srdci, co to mělo znamenat, někdy i pochybujeme o svém duševním zdraví. Anděl uklidňuje Marii: Neboj se, nalezla jsi milost u Boha. Nás také Bůh konejší něžnými slovy: Neboj se. Neboj se, červíčku Jákobe. Nalezl jsi milost. Pojď a následuj mě. Duše je Bohem okouzlena a vydává se na cestu jako učedníci u Genezaretského jezera poté, co se jejich oči setkaly s Kristovým pohledem. Upustili z rukou rybářské sítě, beze slova opouštějí svůj dosavadní život, nedbají na křik svého otce Zebedea a jdou za Kristem. Tak reaguje člověk zasažený Božím pohledem.

S kterým jsi Alžbětu navštívila...

Maria počala Syna. Začíná v ní růst Boží život. Zatím o tom ví jen ona sama. Ale neuzavírá se do sebe. Vydává se za svou příbuznou Alžbětou, aby s ní tvořila společenství. Ví, že jí bude rozumět, protože i ona ve svém věku počala, jak pravil anděl. A k tomu porozumění také došlo, a proto z radostného setkání srdcí obou žen vytrysklo Mariino oslavné Magnificat.

Přesto nezůstávají s Alžbětou na zápraží prozpěvovat Bohu chvály, ale pouští se do běžné práce. Maria byla mnohem víc „milostiplná“ než Alžběta, jak ostatně Alžběta dobře odhadla, ale nepřijela do judských hor zpívat Magnificat, ale pomáhat Alžbětě s prací. Přesně tak, jak později učil její Syn: „Kdo chce být mezi vámi největší, ať je služebníkem všech“ (Lk 22, 26).

Kterého jsi v Betlémě porodila...

Dokud je Dítě v Mariině lůně, je stále očím světa skryté. Stejně jako naše zprvu malá víra. Ale jednou přijde čas, kdy je potřeba zjevit světu svou víru, porodit Krista viditelně v Betlémě. Někdy je velmi těžké sdělit své rodině, že už je to tak, opravdu jsme uvěřili v Krista a trváme na tom. A co teprve, máme-li v úmyslu stát se knězem, řeholníkem, sestrou? Svatého Tomáše Akvinského dokonce rodina unesla a na celý rok uvěznila, aby ho přiměla změnit úmysl vstoupit do dominikánského řádu. Od svého okolí můžeme občas očekávat spíše vraždění betlémských neviňátek než andělský zpěv.

Kterého jsi v Chrámu obětovala...

Pohleďme znovu na Marii. Po překonání obtíží, kdy nikdo nechtěl o malém Kristu ani slyšet, natož mu poskytnout prostor vhodný k narození, a po malé útěše při klanění pastýřů a mudrců, přichází svatá Panna do Chrámu, aby podle Zákona zasvětila Bohu své dítě, svého prvorozeného Syna. Možná si myslí, že to nejhorší má za sebou, šťastně přivedla své Dítě na svět. Místo toho slyší: „Tvoji vlastní duši pronikne meč“ (Lk 2, 35).

Mnoho lidí po svém prvním zážitku s Bohem očekává, že hlubší duchovní život s sebou bude přinášet ještě větší a hlubší prožitky blaha. Ale učitelé mystiky mluví o očišťování, o utrpení, o nocích smyslů a ducha. Je to tedy podvod? Chce nás Bůh jenom zákeřně nalákat, aby nás pak mohl mučit? Nezapomínejme, že jsme natolik deformovaní dědičným hříchem, že se držíme zuby nehty toho viditelného, co můžeme vlastnit na tomto světě, a ztratili jsme porozumění pro věci Boží. Proto je potřeba očišťování, u někoho více, u někoho méně.

Kterého jsi v Chrámě nalezla...

Tři dny Josef s Marií hledali dvanáctiletého Ježíše. Nejdříve u příbuzných, mezi dětmi, v útulcích, kde se zdrželi na noc. Teprve úplně nakonec je napadlo jít se podívat do Chrámu. Není to s námi podobné? Nehledáme Krista také nejdříve mezi příbuznými nebo svými vrstevníky?

Většina evropských jazyků má jeden a tentýž výraz pro chrám a pro církev. Nenaznačuje nám tím Písmo, že Krista najdeme jedině v Církvi? Papež František v katechezích o Církvi říká:

„Občas lze slýchat, jak někdo říká: Věřím v Boha, věřím v Ježíše, ale církev mne nezajímá. Kolikrát jen jsme to slyšeli? A tak to nejde. Někdo chce mít osobní, přímý a bezprostřední vztah s Ježíšem Kristem mimo společenství a prostřednictví církve. To jsou nebezpečná a škodlivá pokušení. Jsou to, jak říkal velký Pavel VI., absurdní dichotomie. Je pravda, že kráčet společně je náročné a někdy to může být namáhavé. Může se stát, že některý bratr či nějaká sestra nám působí problém nebo nám vadí. Pán však svěřil svoje poselství spásy lidem, nám všem, svědkům. A v našich bratřích a sestrách s jejich dary a omezeními nám jde vstříc a dává se poznat. A to je příslušnost k církvi. Pamatujte si dobře: být křesťanem znamená patřit k církvi.

Drazí přátelé, prosme Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie, Matky církve, udělil milost nepodlehnout nikdy pokušení myslet si, že se můžeme obejít bez druhých, bez církve, že se můžeme zachránit sami a být laboratorními křesťany. Naopak, není možné milovat Boha a nemít rád bratry, nelze milovat Boha mimo církev. Není možné být ve společenství s Bohem a nebýt v církvi. Nemůžeme být dobrými křesťany jinak než spolu se všemi, kteří se snaží následovat Pána Ježíše, tedy jako jediný lid, jediné tělo, kterým je církev.“ Amen.

Vyšlo v Opusculu 10/2014