Pohádka o kůzlátkách

     Kryštof seděl u stolu a na výkres kreslil past na slony. Nevím, proč se zabývá lovem živočicha, který u nás ani nežije. Holčičky malují většinou samé princezny, ale Kryštof maluje mapy nebo technické výkresy úžasných aut na dosud neobjevený druh pohonu, lokomotivy, kosmické rakety a podobné vynálezy.

     „Kryštofe, znáš pohádku o neposlušných kůzlátkách?“

     „Jasně,“ řekl bez nadšení Kryštof. „Kůzlátka neposlouchají, otevřou dveře a vlk je sežere.“

     „A co se stane potom?“

     „Přijde maminka koza, nabere ho rohama, rozpáře mu břicho a kůzlátka vyskáčou ven,“ řekl otráveně Kryštof a dál si maluje.

     „Víš, takhle se to říká mrňatům,“ povídám. „Chtěl bys vědět, jak to bylo doopravdy?“

     To vzbudilo jeho zájem, protože on už samozřejmě není mrně.

     „Tak přemýšlej. Když vlk sežere malá roztomilá kůzlátka, co se s nimi stane? Co bude mít v břichu?“

     „Hnusnou krvavou kaši.“ Už není tak malý, aby si myslel, že neporušená kůzlátka vesele poskakují vlkovi v břiše.

     „A kdyby maminka koza vlkovi rozpárala břicho, těžko by kůzlátka vyskočila ven, viď? To se jen tak povídá malým dětem, protože by plakaly, kdyby se jim řeklo, že z těch roztomilých kůzlátek nebo jehňátek zbyla krvavá kaše.“

     „Tak jak to tedy je?“ Teď už si přestal kreslit a naplno ho začal zajímat problém vlka a kůzlátek.

     „Když Pán Bůh stvořil svět a na něm lidi, byli jako ta kůzlátka a jehňátka, krásní a veselí a šťastní. Ale objevil se vlk a podvedl je, takže mu otevřeli dveře a on je rozkousal a sežral. A stal se vládcem na světě a žral kůzlátka, kdykoli se mu zachtělo. Pán Bůh mohl přijít jako rytíř s mečem a zabít vlka, ale co by našel v jeho břiše?“

     „Krvavou kaši!“ Kryštof se zájmem sleduje děj a rozumí tomu.

     „Správně!“ Pokračuji v příběhu. „Proto Pán Ježíš vymyslel úplně jiný způsob, jak porazit vlka.“

     „A jaký?“

     „Přišel na svět jako jehňátko, beránek.“

     „Já jsem viděl obrázek, na kterém byl Pán Ježíš namalovaný jako beránek!“

     „Přesně tak! Vlk se zaradoval a říkal si: Ten Pán Ježíš je tak hloupý! Já ho prostě sežeru a všechno bude moje, budu jediným vládcem celého světa!“

     „A opravdu ho sežral?“

     „Opravdu. Pán Ježíš se totiž nechal sežrat schválně. Vyšel vlkovi naproti a vůbec se nebránil, i když to bolelo, jak ho kousal. Vlk si myslel, že vyhrál a že to bylo strašně lehké.“

     „No, ale jak chtěl toho vlka porazit, když byl sežraný?“

     „Vlk totiž netušil, co Pán Ježíš umí. Pán Ježíš jako mrtvý beránek ve vlkově břiše chvíli počkal a pak prostě vstal z mrtvých. Znovu ožil. A když ožil, přivedl k životu i všechny beránky a kůzlátka, které byly spolu s ním sežrané ve vlkově břiše. A bylo jich tolik, že se vlk roztrhl a beránek - Pán Ježíš vyvedl všechny kůzlátka a jehňátka ven na svobodu.“

     „Babičko, ten vlk, to je ďábel, viď?“

     „Ano. A Pán Ježíš ho porazil. Vlk pořád ještě občas sežere nějaká kůzlátka. Ale má od té doby roztržené břicho a když kůzlátka volají Pána Ježíše, posvítí jim na cestu a oni vyjdou z vlkova břicha ven. Nikdo už se nemusí vlka bát. Už víš, proč se Pánu Ježíši říká Beránek Boží?“

     „Ano, už tomu rozumím. A tohle je lepší příběh než ten, co se říká mrňatům.“

Vyšlo v časopise Rodinný život 5/2014