Vánoční pohádka

     Otec Angelik vybíral kokosový ořech. Vybíral dlouho a pečlivě. Krásné, velké ořechy dal bez zájmu stranou. Nezajímalo ho sladké jádro, netřepal ořechem, jestli v něm šplouchá kokosové mléko. Hledal něco úplně jiného. Nakonec našel, co hledal. Ořech malý skoro jako pomeranč a šišatý jako rugbyový míč. Zaplatil a spokojeně si ho nesl domů.

     Doma ho opatrně rozřízl a vydlabal dužinu. Pečlivě vyčistil vnitřek a znovu slepil, že skoro nebylo vidět šev. Pak důkladně očistil vlákna a jemně vyhladil smirkovým papírem. Co z toho jenom bude? Potom na horní straně navrtal několik otvorů. Na jedné straně šišky vyřízl štěrbinu a vložil jazýček jako do píšťalky. Na protější straně vyryl oči, nos a našpulenou hubičku, jako by houkala hú. No vida, je to Meluzína!

     Jestli ale víte, co je to meluzína. Dnes všichni bydlí v zateplených panelácích s utěsněnými plastovými okny a byty vytápí radiátory. Dříve to tak nebylo. Hospodyně topila v kamnech a do oken se dávala deka, aby netáhlo. No deka, spíš koberec nebo houně z lisovaných kozích chlupů. Bylo to těžké a kousalo to, ale pro chudé dobré dost. A za zimních večerů vítr vždycky našel skulinku, kterou se dostal dovnitř. Profoukl okny, zatočil se v komíně a zasténal: hú, hú... Děti ve tmě s doširoka rozevřenýma očima stísněně šeptaly: „Co to je?“ A dospělí je tišili: „Klidně spi, to je jenom meluzína!“

     Jsou Vánoce a otec Angelik je obklopen dětmi. „Chtěly byste pohádku?“ „Ano, ano!“ „Tak poslouchejte.“

     „Svatý Josef s Pannou Marií jdou do Betléma. Maria sedí na oslíkovi, svatý Josef jde vedle ní a vede oslíka na řemínku. Bolí ho nohy, mají už za sebou pěkný kus cesty, ale usmívá se. Panna Maria má pořádné bříško, vrtí se v něm Ježíšek, který se co nevidět narodí. Maria důvěřuje Pánu Bohu, že všechno dobře zařídí, a také se usmívá. Jdou kolem lesíka, kde ve větvích zpívá Meluzína. Meluzína si jich všimne, zatočí se kolem nich a hú! Svatý Josef přehodí Marii kolem ramen šál, aby na ni nefoukalo, a usměje se na ni, a Maria se vděčně usměje na něj.

     ‚To je zvláštní,‘ diví se Meluzína. ‚Takové lidi jsem ještě nepotkala, aby se pořád usmívali. Zkusím je trochu poškádlit.‘ A znovu se zatočí, zvedne hrst suchého listí a vmete jim ho do tváří. Ale oni se nezlobí, dokonce se Maria směje, protože Josefovi trčí suchý list z vlasů. Jemně mu ho vytáhne a zahodí.

     ‚No toto,‘ podivuje se Meluzína ještě víc. ‚To jsem ještě neviděla. Doprovodím ty lidi, abych zjistila, co jsou zač.‘

     A tak Meluzína putuje se svatou rodinou. Když se ubytují v jeskyni a uvážou oslíka k jeslím, uvelebí se pod stropem a všechno zvědavě pozoruje. Pak vidí narozené Jezulátko a rozpačité pastýře, kteří přinášejí své chudé dary, a úplně zapomíná dělat hú. Zůstává bydlet s nimi v jeskyňce a cítí štěstí, jaké nikdy předtím nepoznala. A když Panna Maria s Ježíškem v náručí a svatý Josef s oslíkem na řemínku odcházejí z jeskyně do městečka, zamyšlená Meluzína zůstává.

     Už nedělá hú, hú, jako jiné meluzíny.“ Otec Angelik vytáhne z kapsy Meluzínu, vyrobenou z kokosového ořechu, ukazuje ji dětem a říká: „Tahle Meluzína se od Panny Marie něco naučila.“ A přiloží Meluzínu k ústům, zkusmo foukne a pak houkavým nápěvem spustí: „Chtíc aby spal, tak zpívala, synáčkovi...“

     Šeří se a městečko Jablonné v Podještědí pomalu mizí ve tmě. Jen osvětlená bazilika svaté Zdislavy září do kraje. Otec Angelik s bratry dominikány se modlí večerní chvály a nad hradem Lemberkem na kopci se točí meluzína. Ale neumí zpívat tak pěkně jako ta Meluzína, co bydlí v klášteře s otcem Angelikem.