Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Církev mě zklamala

30. 1. 2015 11:35
Rubrika: Články

Poslední dobou je tento postesk slyšet čím dál častěji a čím dál hlasitěji. Ale kdo je církev? Co je to církev? A proč způsobuje zklamání? Odpovídají naše představy realitě? Myslím si, že o církvi by měl psát jen ten, kdo v ní je a má ji rád. Protože ty podmínky splňuji, zkusím se spolu s vámi nad tím trochu zamyslet.

Místní církev

Z toho nejširšího pohledu tvoří církev lidi, kteří přijali Kristův křest, tedy křesťani. Tak to zamýšlel také Ježíš Kristus. Ale protože my lidé jsme paličatí, tvrdohlaví a neústupní, trváme na svém a nehodláme svému bližnímu vyjít vstříc, natož ustoupit, roztrhali jsme v průběhu dějin církev na množství velkých či malých církví. Nejsme na to ovšem nijak pyšní, a nepřátelé nám to stále ochotně připomínají. Ale tím rozdělením se v této úvaze nebudeme zabývat.

Proti nauce také zpravidla nikdo nic nenamítá. Ještě jsem neslyšela člověka, který by docela vážně a za střízliva prohlásil, že ho zklamalo učení např. katolické nebo pravoslavné církve.

Takže když mluvíme v běžném životě o církvi, máme na mysli to, čemu se říká místní církev, tedy společenství křesťanů v mém okolí, do kterého patřím i já. Pro evangelíky to může být jejich sbor, pro katolíky jejich farnost nebo ve velkých městech mnohem větší společenství. Jestliže tedy v Praze nebo v Brně prohlásíme, že církev nás zklamala, určitě nemyslíme ukrajinskou pravoslavnou církev nebo finskou luterskou církev.

Církev jako úřad

Někteří lidé si stěžují, že církev jim nezprostředkovala Boha. Ale to církev nemůže a není to ani jejím účelem. Církev není úřad, který za vás kladně vyřídí žádost o spasení. Církev vás naučí rozumět Písmu, dá vám mapu a vybaví vás na cestu. Nabídne vám cestopisy – životy svatých, ze kterých je vidět, kudy šli oni a prošlapali nám stezku. Ale za Kristem musíte jít sami! To za vás nikdo neudělá! A jediný prostředník mezi člověkem a Bohem je Ježíš Kristus. Každému, kdo se rozhodne jít za ním, dá světlo: Ducha svatého. Ale pokud čekáte, že všechno za vás udělají druzí, že to za vás udělá církev, pak máte falešné očekávání a budete zklamáni. Když si jenom odsedíte v kostele svoje povinnosti a dál se věnujete vlastnímu byznysu, pak vám samozřejmě Bůh Ducha svatého vnucovat nebude.

Církev jako Tělo

K čemu vlastně máme církev? Jsou lidé, kteří říkají: „Já žádnou církev nepotřebuji. V Krista věřím, a lidi mi jsou ukradení.“ Tito lidé dokazují, že Krista vůbec neznají. Kdyby ho totiž znali, věděli by, že sám Kristus by je osobně poslal k ostatním do církve.

Apoštol Pavel pronásledoval křesťany. To mohl dělat docela dobře sám, jenom k tomu dostal doporučující dopisy. Ale když u Damašku došlo k jeho setkání s Kristem, s živým Kristem, ne nějakým strašidlem nebo duchem, Pán mu řekl: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Všimněte si, že neřekl, proč pronásleduješ moje lidi, ale „Proč MĚ pronásleduješ?“ A když Pavla poslepu odvedli do Damašku, poslal za ním Ananiáše, aby ho uvedl mezi ostatní křesťany, tedy do společenství církve. Odteď už Pavel nejedná sám za sebe, ale jako součást církve.

Toto učení se dá lehko dohledat v evangeliích. Ježíš Kristus o sobě říká: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti.“ Když ulomíte větvičku z jakéhokoli keře, dřív nebo později odumře. Kdo se odlomí z církve, je na tom stejně. Apoštol Pavel na základě osobní zkušenosti jde ještě dál a tvrdí: „My, ač je nás mnoho, tvoříme jedno tělo (Řím 12, 5).“ A v 1. listu Korinťanům se tomu věnuje velmi obsáhle. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12, 26). Přesto to mnozí chápou jenom jako jakýsi poetický obraz, hezké slovní spojení, příměr nebo podobenství.

Církev jako hobby

Nejslavnější je omyl Václava Klause, který se domníval, že církev je skupina lidí, které spojuje určitý zájem, hobby, podobně jako chovatele králíků. Snažil se církve srovnat do jedné řady se zahrádkáři a jinými zájmovými skupinami. U člověka jako Václav Klaus to chápeme, dopustil se i mnoha jiných přehmatů, třeba když se přehmátl a uložil pero do vlastní kapsy místo na stůl. Horší je, že to často nechápou sami křesťané. Dostali se k církvi jako slepý k houslím, prostě se v ní narodili a byli pokřtěni. Nebylo to jejich vlastní odpovědné rozhodnutí, a přijali to stejně samozřejmě jako dům nebo jiný majetek, který zdědili po rodičích. A stejně snadno, jako mnozí prošustrovali zděděný majetek, přišli i o tuto hodnotu nedozírné ceny a vlastně o tom ani neví. Nebo v církvi zůstali, ale vůbec o tom nepřemýšlí.

Proč je tedy církev něco jiného než spolek chovatelů králíků? Vezměte si docela jednoduché porovnání. Abyste vstoupili mezi králíkáře, nepotřebujete Boží povolání. Nevyžaduje se křest nebo snad zasvěcení Velkému Králíkovi. Nehrozí vám exkomunikace, pokud se rozhodnete přejít z chovu králíků na chov slepic. Chovem králíků prospíváte svému potěšení, svému žaludku a své peněžence, ne však své duši, pokud svými králíky nezásobujete nezištně své bližní.

Pokud jste v církvi, můžete sloužit Bohu třeba i tím, že budete chovat králíky. „Miluj, a dělej, co chceš!“, říká svatý Augustin. Ale dělej to z lásky, z lásky k Bohu a k bližnímu.

Myslím, že už je to každému jasné. Hobby je něco, co dělá potěšení mně. Každý z nás má nějaké potěšení. Někdo miluje pejsky, někdo kočičky, někdo sbírá známky, někdo modýlky letadel. Jsou mezi námi ty nejrůznější druhy lidí. Ale být v církvi znamená občas odložit vlastní potěšení a jít táhnout společně za jeden provaz, abychom dosáhli dobra, které je prospěšné všem. Udělat potěšení Bohu. Dokážeme to? Nebo jsme rezignovali na společné cíle a milujeme raději zvířátka?

Církev jako tajemství

Když mluvíme v církvi o tajemství, myslíme tím něco tak posvátného, že se sotva odvažujeme na to myslet, že se nám tají dech, když promýšlíme praktické důsledky takového mystéria, že žasneme nad něčím, co nás daleko přesahuje, že se snažíme pochopit něco, co nás strašně převyšuje. Takovým mystériem je i církev.

Církev není spolek. Spolek je skupina lidí, které spojuje nějaká společná myšlenka nebo činnost, třeba Spolek přátel žehu, brr. Církev není ani jenom společenství, třebaže v církvi tvoříme společenství. Máme společenství mládeže, společenství manželů, vdov, seniorů – společenství je skupina lidí, se kterými nás nejen něco spojuje, ale s nimiž rádi trávíme čas. Mezi spolkem a společenstvím je asi takový rozdíl jako mezi kamarády z práce a přáteli. Když změníme zaměstnání, najdeme si nové kamarády a na ty staré snadno zapomeneme, nespojovalo nás nic víc než společné zaměstnání. Ale přátele nosíme v srdci s sebou, kamkoli nás život zavane.

Církev je však ještě víc než společenství. Církev je mystický organismus. Každý křesťan se stává buňkou tohoto organismu, aniž by ztrácel svou individualitu. Za Kristem musí jít každý sám, ale nemodlíme se Otče můj, ale Otče náš. Proč? Benedikt XVI. učil: „Nikdo nehřeší sám. Nikdo nebude spasen sám.“ Cokoliv udělám já, má vliv i na ostatní. Jsem-li svatý, posvěcuji ostatní. Jsem li pohoršením, ničím krásu celé církve.

Zkusme si představit místo svatosti, která se dost těžko představuje, že církev není dostatečně modrá. Představme si, že svatá = modrá. Čím svatější, tím modřejší. Podíváme se na církev a musíme sebekriticky přiznat, že není dost modrá. Teď se jeden křesťan rozhodl, že bude modrý, hodně modrý. Docela zmodral, víc než taťka Šmoula. Ta modrá se z něj rozlije do celé církve, která bude od té chvíle modřejší než předtím.

Ten pěkný obraz, co vám tady šmouluju, má jeden háček. Nikdo nezmodrá sám od sebe. Ten inkoust, tu svatost do něj vloží Duch svatý. Stavitelem naší svatosti je vždycky Duch svatý, proto světci nikdy nebyli pyšní na svou svatost, ale dělali pokání za své hříchy. Všichni se modlíme, aby Bůh dal církvi Ducha svatého. Jestli Bůh povolá jednoho z nás hříšníků, aby se stal svatým a posvětil tím celou církev, je to zásluha nás všech! My to můžeme ovlivnit, jestli nám Bůh dá svaté!

Církev je svatá

Tohle prohlášení děsně irituje nevěřící a křesťani s ním mají problém. Tedy jenom někteří křesťani. Ti, co by se velmi urazili, kdybyste je označili za fundamentalisty a konzervativce, ti naopak rádi tímto tvrzením provokují s pocitem hrdé povýšenosti.

Co tedy s tím? Určitě jsme všichni slyšeli vysvětlení, že církev je svatá, protože je tělem Krista, který je svatý.

Ale... Nemohu být svatý od hlavy po krk a ještě trochu pravá ruka, a pak už zcela nesvatý. To je divná představa. Stejně divná je představa, že jsem celý naprosto svatý, přestože moje levá ruka nespravedlivě fackuje, pravá noha pyšně odkopává a levá kráčí směrem od Boha.

Zkusme si raději představit jiný obraz. Viděli jste někdy ústí veliké řeky? Vlévá se do moře. Moře je naprosto úžasné, nádherně modré, nekonečné, hluboké, plné života. Řeka je špinavá, mělká, samé bahno, zetlelé rostliny a chcíplé ryby, chemické nečistoty z továren, kelímky od limonády a plechovky od piva, o horších věcech ani nemluvě. Když je příliv, proniká moře do řeky, na krátký čas ji prosolí a pročistí. Při odlivu zase proniká řeka do moře a zanáší ho odpadky.

Tento obraz mi mnohem víc připomíná církev. Boží a lidské se v ní mísí stejně jako mořská voda s říční. Jednou v budoucnu se ale celá řeka přemístí do moře a stane se nádherným mořem.

Když se Kristus Ježíš postavil do řeky Jordán a nechal se do ní ponořit, vzal na sebe všechny naše hříchy. Jako kdyby se nekonečné moře snížilo a vstoupilo do řeky, místo aby se řeka vlila do moře. Jako kdyby moře nečekalo, až se řeka rozhodne vlít do moře, ale vyšlo jí naproti a samo se stalo řekou. A tím zároveň tu řeku, páchnoucí splašky, povýšilo na svou úroveň. Naše hříchy od toho okamžiku nezmizely, stejně jako řeka je stále plná odpadků. Ale naše budoucnost (i mystická přítomnost) od té chvíle není bahnitá řeka, ale azurové moře, a to navěky.

Církev je hříšná

Dospěli jsme v našem pátrání k tomu, že když říkáme „církev mě zklamala“, myslíme tím, že nás zklamali naši bližní, kteří spolu s námi tvoří místní církev. Jsou to totiž hříšníci. Je to pro vás překvapením?

Zvykli jsme si říkat „všichni jsme hříšníci“, ale vzhledem k úhlu, v jakém věci vidíme, podle toho, jak trčí oči v naší lebce, vidíme hlavně druhé a jen malinko sebe. Tedy ne „všichni jsme hříšníci“, ale „všude kolem nás jsou hříšníci“. Tady děláme většinou chybu ve výpočtu. Když nezapočteme sebe, součet nevychází.

Dalším pro křesťany typickým omylem je, že mají pravdu. Domnívají se, že když poznali pravdu a uvěřili v Krista, že mají pravdu. Ale pravda nejde vlastnit, mít. Pravda je. Kristus o sobě řekl: „Já jsem Pravda.“ Je rozdíl sloužit pravdě a mít pravdu. Vždycky se najdou křesťani, kteří jsou ochotni za svou pravdu bojovat do poslední kapky krve proti celému světu, i proti papeži a církvi. Protože nikdo, jen oni a ti, co s nimi souhlasí, mají pravdu. Všechna tragická rozdělení křesťanů začala tím, že si někteří lidé nárokovali mít pravdu. Ale Bůh se nenechá vlastnit, Bůh je Pravda, ke které společně jdeme.

Jiným problémem je vlažnost, rozpor mezi tím, co lidé vyznávají ústy a pro co horují v srdci. Už Jan Tauler OP (1300-1361) před mnoha sty lety říkával: „Proč ještě nejste svatí, když se pořád modlíte, postíte, chodíte do kostela, máte exercicie... Protože jste se ještě neobrátili!“ A platí to stále. Vyznáváme ústy, co srdcem necítíme. Naše srdce hoří pro všechno možné, jen ne pro Krista ukřižovaného. Zachraňujeme pejsky z útulku, ale necháváme děti v dětských domovech. Skládáme se na kočičky, ale vraždění křesťanů nás nechává chladnými. Rozhodně nejsem proti pejskům a kočičkám, ale je to otázka zdravých priorit. Nesmíme rezignovat na lásku k bližnímu a upnout se na lásku ke zvířátkám.

A pak je tu zbabělost. Papež to nazývá „ustrašeným postojem“. Souhlasíme, že zabíjet nenarozené děti se nemá, „ale když ono je to tak těžké.“ Raději se do ničeho nemíchat, z toho jsou jen problémy. A úplně nejlepší je, když si to zdůvodníme teologicky: „Opatrní buďte jako hadi.“

Když někomu nechtě šlápnete na kuří oko nebo si sednete omylem na jeho židli, nikdo vám to většinou neřekne. Lidé mají pocit, že by nebylo křesťanské o tom mluvit, přece musí být svatí a křesťansky trpět a snášet to. Jenže svatí nejsou a v srdci je to děsně štve. A tak brzy znejistíte z křivých úsměvů a pohledů a postupně s vámi všichni přestanou mluvit. A pro jistotu vás ještě pomluví.

Drby, klepy a pomluvy jsou vůbec katastrofa. Papež František tento nešvar vytrvale tepe. Pomlouvače označuje za chladnokrevné vrahy pověsti svých bližních. Mnozí se teď budou dušovat: „Já se pomluvám zásadně vyhýbám!“ Myslíte si, že pomlouvač řekne: „Poslouchej, povím ti teď jednu krásnou pomluvu!“ Nebo spíš řekne: „Tohle je zaručená informace a z důvěryhodného pramene!“ Jestliže ta zaručená informace nějakým způsobem snižuje něčí hodnověrnost nebo kazí jeho pověst, je to vždycky pomluva. Proč tak rádi uvěříme, že ten člověk, co vypadá tak dobrý, ve skutečnosti není dobrý, protože... Jak to, že vyznavači Toho, který o sobě řekl „Já jsem pravda“, se tolik bojí pravdy?

Církev jsem já

Vrátím se pro šikovný příklad do středověku. Ve 12. století žili potulní kazatelé. Ve srovnání s tehdejšími kleriky žili svatě. Horovali pro Krista, postili se a modlili se. Shromáždili kolem sebe podobně smýšlející lidi a kázali. Tito kazatelé poukazovali na bohatství a přepych církevních prelátů a vymezovali se vůči nim. Chtěli skoncovat s hříšnou církví a založit vlastní, novou a svatou. Některé z těchto pokusů existují dodnes, ale nejsou o nic svatější než církev katolická, kterou tolik kritizovali. Jenom jsou křesťané o něco víc rozdělení.

Ve stejné době žili svatý František a svatý Dominik. I oni viděli hříchy církve. Reagovali však tak, že si řekli: „Církev je špatná. Církev jsem já. Ergo, já jsem špatný. Musím začít u sebe a být svatější.“ A stali se největšími světci všech dob (benediktini a jezuiti prominou) a změnili církev obrovským způsobem.

Co kdybychom si místo „Církev mě zklamala, oni mě zklamali“ řekli „Církev jsem já, musím začít u sebe“? Navykněme si na postoj „Církev jsem já“. Jaký jsem já, taková bude moje církev. Pomohu něčemu, když budu stát opodál a jenom soudit? V církvi, kterou založil Kristus, Bůh, musíme hledat Boží způsoby, ne lidské. Položme si tedy otázku: Co by udělal Kristus na mém místě? Nezklamal jsem já sám jako církev? Nezklamal jsem také já své bližní? Neselhal jsem ve své cestě za Kristem? Nerezignoval jsem na své úsilí?

Možná mám čisté svědomí. Možná jsem plný milosti. Pak tedy budu následovat Krista. Jestliže Kristus tolik miloval církev, že sám sebe za ni vydal, jestliže Ten, který byl bez hříchu, se kvůli nám sám stal hříchem (to řekl papež František!), pak je na nás, abychom pro lásku ke Kristu snesli i jeho církev. Kristus a jeho církev jsou tajemně spojeni, a naši dobrou vůli projevit lásku k církvi nenechá Bůh bez povšimnutí!

Sdílet

Komentáře

JiKu Je to jak Hlava 22.

Lucie007 Hodně dobrej článek!

yijxpm Dost pravdivé.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio