Jak přežít útěchy přátel

     Nemá cenu si namlouvat, že by někdo mohl prožít život, aniž by zakusil utrpení. Ani docela malé děti se nám někdy nepodaří uchránit utrpení. Prostě žijeme v slzavém údolí. Ale jak se k utrpení správně postavit? A ani ne tak k vlastnímu, jako k cizímu?

     V Pavlových listech se píše: utěšujte „druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás (2Kor 1, 4nn).“ Ten verš mě pokaždé zaujal. Snažila jsem se poznat, jakou útěchou mě utěšuje Bůh, abych ji pak mohla předat ostatním, kteří potřebují útěchu. Ale ať jsem čekala, jak čekala, nikdy se nestalo, že by někdo zazvonil, za dveřmi stál Kristus, vzal mě do náruče a pochoval, abych se utěšila. Tak jak to tedy mám poznat? Lidé, kterým jsem si zkusila postěžovat na nějaké trápení, mě utěšovali takovým způsobem, že mě málem přivedli do blázince. Takže se pokusím definovat takovou negativní útěchologii, způsob, jak se to nemá dělat, abychom na jeho základě usoudili, jak to dělat správně.

     Nejběžnější případ je, že někomu něco povídáte, a on vás vůbec neposlouchá. S nepřítomným pohledem přikyvuje, ale vidíte na něm, že je myšlenkami jinde, probírá vlastní starosti, a ty vaše ho nezajímají. Když převedete hovor na jiné téma, ani si toho nevšimne. Pravděpodobně s tím člověkem nebudete chtít navázat nějaký bližší vztah.

     Druhý způsob „utěšování“ je velmi běžný a rozšířený, přestože nikdy nefungoval. Řeknete někomu, že vás jako dítě týrali, a on na to vyhrkne: „A znásilnil tě vlastní otec? Ne? Tak to si vlastně nemáš na co stěžovat, protože jiní jsou na tom ještě mnohem hůř!“ Tato „útěcha“ je oblíbená zřejmě z toho důvodu, že vždycky se najde někdo, kdo je na tom objektivně ještě hůř než vy. Vzbudí ve vás pocity viny, že si vůbec stěžujete, a vaši bolest bagatelizuje, takže pokud vám bylo zle, teď je vám ještě mnohem hůř. Pán Bůh zaplať za ty dary!

     V duchovnějších kruzích je oblíbená útěcha: „A co bys chtěla, vždyť na světě jsme v slzavém údolí! Však po smrti bude lépe!“ Sice neublíží, ale taky nepomůže. Dává najevo, že skutečná duchovní osoba (a to vy nejste, jak vám právě bylo naznačeno) si nestěžuje, ale čestně se s tím porve sama. Vyrobí si tím vlastnoručně poklad v nebi. Ale je to tak skutečně? Můžeme si spásu vysloužit tím, že budeme zcela soběstační, nebudeme v ničem závislí na druhých a své utrpení si mlčky odneseme s sebou? Nezávisí naše spása spíš na tom, jak moc budeme milovat, i když jsme hříšníci?

     Další šílený způsob je, že vás někdo srdečně bouchne do zad, bodře pronese „Však ty to zvládneš!“ a opustí vás s dobrým pocitem ohromně povedené útěchy. Myslím, že nemusím dodávat, kam takového dobráka pošleme.

     Velmi bolestivý způsob je popření vaší bolesti. Zmíníte se někomu, že vás manžel týrá, a reakcí je ohromené zvolání: „To není možné, to si vymýšlíš! Vždyť to je takový noblesní člověk, ten by nikdy nic takového neudělal!“ Některý člověk se chová zcela jinak na veřejnosti a zcela jinak doma a skutečně znám případy, kdy manželce mnoho let nikdo nevěřil, že ji manžel týrá. Kromě bolesti z vlastního týrání se přidává pocit viny, opuštěnost, nedůvěra k lidem, nenávist k sobě.

     Nebo se odvážíte teprve po čtyřiceti letech přiznat, že vás jako dítě týrali. To vyjde najevo často až dávno po smrti rodičů, protože je velmi těžké přiznat, že jsem oběť. Je to zvláštní, ale raději se člověk přizná, že někomu ublížil a lituje toho, než že sám byl pokořen a ponížen. To velmi bolí. Ale když své špatné vzpomínky na minulost „zazdí“ hluboko do sebe, nezmizí samy od sebe, stejně ho jednou dohoní, třeba i po padesáti letech. A co když člověk, kterému si troufnete to říci, na to řekne: „Ty lžeš! Protože kdyby to byla pravda, tak bys o tom mluvil už dřív, a nemlčel bys čtyřicet let!“ Popření vaší bolesti ji neskutečně stupňuje.

     Často si myslíme, že se od nás očekává, že budeme situaci řešit. V dobré víře zkoušíme psychologizovat: „Ty si to moc zabíráš. Kdybys na to tolik nemyslel, ono by to tolik nebolelo. Přiznej si, že to vlastně není tak velké neštěstí!“ Jenže jak můžeme soudit, co je nebo není velké neštěstí? Co je pro někoho píchnutí špendlíkem, může být pro druhého probodnutí mečem. Bolest je subjektivní záležitost, nelze změřit nebo zvážit a porovnat s jinými lidmi. A najít řešení by vyžadovalo velmi důkladnou znalost problému. Jedno indiánské přísloví říká: „Nesuď nikoho, dokud jsi nechodil aspoň jeden den v jeho botách!“

     Francouzský kardinál Pierre Veuillot umíral na rakovinu. Krátce před smrtí mluvil dlouho s jedním knězem, Jean-Marie Lustigerem, který se později stal jeho nástupcem v úřadu pařížského arcibiskupa a který o tom rozhovoru podal svědectví. Podle něj kardinál Veuillot řekl: „Umíme mistrovsky tvořit krásné věty o utrpení. Také já jsem kázával o utrpení dojímavými slovy. Řekněte kněžím, že by měli raději mlčet; nevíme totiž, co to utrpení je. Když jsem je doopravdy poznal, dokázal jsem jenom plakat.“

     A tady mi přichází na mysl návod apoštola Pavla: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Řím 12, 15)“ Kdybychom své bližní milovali skutečně, srdcem, ne jen slovy, naoko, protože se to od nás očekává, nebylo by nám tolik zatěžko plakat s plačícími. Být s nimi na jedné lodi, neopustit je v jejich bolesti. Protože bolest je nesdělitelná a působí pocit vyloučení ze společenství. Možná jsme si svou bolest způsobili sami, na tom tolik nezáleží. Záleží na tom, jestli si ve chvíli bolesti někdo stoupne na naši stranu, abychom nebyli sami. Tím nám totiž dá šanci spolu s ním znovu vstoupit do společenství. A třeba i činit pokání.

     Ale často to vypadá, že jediný, kdo se Pavlovou radou řídí, je Kristus Ježíš.

Vyšlo v časopise Opusculum 12/2014