Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Hořet Hospodinovým ohněm

23. 3. 2015 12:15
Rubrika: Duchovní život

     Touha po svatosti je téma, o kterém se moc nemluví. U mnoha lidí vyvolá taková myšlenka zděšení, že se jedná o duchovní pýchu, vždyť touha po svatosti může být motivována ctižádostí vyniknout nad jiné. Ilustrační je vyjádření jedné sestry, že „by chtěla být svatořečená zaživa, protože po smrti už jí to k ničemu nebude.“ Pokud to není řečeno žertem, je jasné, že jde jen o pocty, uznání lidí, ne o společenství s Milujícím. Ten, kdo pracuje na takové „svatosti“, staví vzdušné zámky, škodlivé iluze. Opravdová svatost nepohrdá dárky, ale chce přebývat s Dárcem.

     Svatost je dvojího druhu. Po smrti je to ta zkratka „sv.“ před jménem, které člověku přidělí Církev, jako potvrzení o svatosti. Zaživa je to svatost jako přebývání Boží velebnosti v člověku. Takovou svatost dává Bůh člověku na základě svého vlastního rozhodnutí a neznamená to, že je ten člověk horší nebo lepší než ostatní. Je nic, stejně jako všichni ostatní. Jeho jedinou zásluhou snad může být jenom to, že klade Bohu menší odpor. Miluje, protože byl milován první, dávno předtím, než se narodil. Nedělá dobré skutky proto, že to nařizuje Písmo, nebo dokonce proto, aby se udělal hezkým v očích lidí, ale proto, že tím dělá radost svému Milovanému. Nechápe, proč se lidé pachtí za tolika věcmi. Proč si tak zakládají na majetku, na postavení, na akademických titulech. Proč pořád diskutují o knihách, o filmech nebo televizních seriálech. Proč pořád zvelebují své byty, domy a zahrádky, vždyť všechno tu stejně zanechají. Takový člověk zlehka nakoukl za oponu věčného života a poznal, že všechno na světě je jenom sláma. Stvořené věci a lidské činy mají jedinou hodnotu – že odrážejí obraz a dotek Boha. Nezná „mrtvé skutky“, protože od probuzení do usnutí žije v Boží přítomnosti: i zuby si čistí s Kristem. Když se takový člověk dívá na sebe, vidí svou ubohost razit vedle Boží slávy; poznává, že Bůh se v něm každý den znovu rodí ve chlévě na seně, a spontánně z něj tryská Miserere mei. Ale nepřichází k Bohu sám: drží za ruce mnoho lidí, ať těch, kteří ho žádali o modlitbu, nebo těch, kteří jsou s ním spojeni nějakým poutem, i těch, o kterých četl ve zprávách nebo je jen tak potkal na ulici a nezná ani jejich jméno. Když chce Bůh vstoupit do něčího srdce, tak si ho patřičně rozšíří, proto se mu tam všichni lidé bez problémů vejdou. Nepohoršuje se nad hříchy druhých, protože ví, že bez Boží pomoci by byl sám ještě horší. Neodvažuje se volat „Co bude s hříšníky?“, protože on sám je hříšník Jenom ten zástup přivádí před Pána. Nemůže být spasen sám, je mu cizí představa, že by se modlil jen o svou spásu. Je spojen s ostatními lidmi, jako je živý plot tak prorostlý svými větvičkami, že nejde od sebe oddělit jednotlivé rostliny. Pláče s Kristem při zprávách o válkách a utrpení a raduje se, když se děje něco dobrého. Velebí Boha při pohledu na krásu přírody, kterou vnímá jako pozdrav od Milovaného, a je nepředstavitelné, že by znečišťoval životní prostředí. Neubližuje zbytečně žádnému zvířeti a má pocit, že by ve své lásce mohl objímat i vlky a medvědy. Neustále se modlí, někdy i ve spánku. Adoruje Pána v Eucharistii, v sobě, v přírodě, na koncertě, při televizních zprávách...

     Člověk, který je aspoň trochu sebekritický, se důkladně podívá na sebe a řekne: „Ne, Pane. Nejsem svatý a ani nikdy nebudu, je to pro mě prostě nemožné.“ Ale co je u lidí nemožné, je u Boha možné (Mt 19, 26). Od člověka se jenom čeká, že bude chtít, toužit, prahnout...

     Jsou tři možnosti, jak obvykle postupují lidé, kteří chtějí dosáhnout svatosti. Můžou si sednout k televizi, pojídat čokoládu a čekat, až na ně svatost „spadne shůry“. (A jestli neumřeli, tak tam sedí dodnes.) Druhá možnost je donutit Boha, aby nám dal svatost, skutky askeze. Má to jeden háček: přeženeme to s askezí a umřeme, a vůbec nic se nestane, protože Bůh se nenechá nutit. Touto cestou to zkoušel i Jindřich Suso a nakonec Bůh poslal anděla, aby mu vyřídil, ať už neblbne.

     Poslední (a tou nejlepší) možností je láska. Jít Bohu naproti a zapírat se, ale ne proto, abychom mu ukázali, jak jsme dobří a že na nás Bůh může být hrdý. Skutky askeze znovu a znovu říkat Bohu: „Podívej, to je dárek pro tebe, Bože. Dělám to z lásky k tobě. Nemohu bez tebe žít.“ Nejlepší askezí je milosrdenství vůči bližním (srov. Mt 9, 13). Teď může někdo namítnout, že jsme zase tam, kde jsme byli, protože lásku k Bohu dává Bůh. A že tudíž svatým nemůže být každý, ale jen ten, komu Bůh dá nejdřív do srdce lásku a touhu po svatosti. A někteří ještě dodají, že netouží po žádných mimořádnostech, že jim stačí „obyčejná cesta“. Otec Simon Tugwell OP takové lidi kárá: „Není dobré říkat: 'Nechci nic jiného než skývu chleba.' Je to ďábelská pokora, která se nás zmocní v době, kdy je pravděpodobně mnohem škodlivější než velká pýcha. Váš Otec rozhodl, že vám dá království.“

     Zemřel snad Kristus jen pro těch několik světců v kalendáři? Jestli „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3, 16), pak nemáme pro svou liknavost žádnou výmluvu. Jan Tauler OP říká zcela jasně a nemilosrdně: „Proč ještě nejste svatí? (Vždyť se přece denně modlíte, každý rok máte exercicie, často slavíte bohoslužby...) Protože jste se ještě neobrátili!“

     Bojíme se zcela vydat Bohu, na milost a nemilost. Nevěříme mu. Bojíme se, že nám všechno vezme, že bude chtít kříž. Bojíme se za sebou spálit mosty, necháváme si pro jistotu zadní vrátka. Chceme se klanět Bohu a zároveň se nedokážeme vzdát svého hříchu, a tak se snažíme sedět na dvou židlích. Do­kud máme mentalitu otroka (srov. Gal 4, 6n), pokoušíme se s Bohem uzavírat obchody. Bůh to všechno vidí a nic neříká. Mlčí. Na základě takové zkušenosti pak prohlásíme: „Bůh nemluví. Pokud někdo mluví s Bohem, je to blázen.“

     Ano, je to blázen. Blázen pro Krista. Odvážil se vykročit do prázdna a zjistil, že Bůh ho nese. Vsadil všechno na jednu kartu, na Krále Králů. Křesťan-blázen vidí v Kristu svého nejlepšího přítele. Přátelství s Kristem je počátek svatosti. Poslechněme si, jak nádherně popisuje přátelství svaté duše s Bohem Silvestr Braito OP:

     „Přátelství stravuje duši v její lásce. Hoří pro Hospodina, Pána zástupů, a nedovede snést, že není ode všech milován tak, jak by toho zasluhoval, proto jde a spaluje vše svou láskou, strhuje, co jen strhnout může, neboť ví, že taková je vůle Páně. Nezná únavu, dovede se zničit jako smírná oběť, stává se apoštolem Boží lásky, řítí se s planoucí pochodní světem a zapaluje vše, co se k ní přiblíží. To jsou svatí 'šílenci', žháři, kteří vzali z posvátného oltáře oheň Boží vůle a nesli jej světem. Svět je nechápe, směje se jim, smějí se jim i ti, kteří se rádi nazývají zbožnými, ale jaká je to krása: hořet Hospodinovým ohněm.

     Není krásné být svatý? Nechcete to zkusit taky?

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio