Zatímco můj starší vnuk Kryštof se odmalička profiloval jako dominikán, který na všechno potřebuje správné argumenty, můj mladší vnuk Teo tíhne spíš k passionistům. Od plenek ho fascinuje kříž. Ve třech letech si prohlížel obrazy křížové cesty a ptal se: „Proč Pán Ježíš nemá tričko? A kdo mu vzal ponožky?“
Ve čtyřech letech postoupil dál a ptal se: „Kdo mu to udělal? A proč mu to udělali?“
V pěti letech šel s maminkou na očkování a paní doktorka, která ho chtěla zabavit, aby nemyslel na injekční jehlu, mu položila obligátní otázku: „Čímpak chceš být, chlapečku, až budeš velký?“
Teo bez váhání pronesl: „Já budu Pán Ježíš.“
Mamince i paní doktorce to naprosto vyrazilo dech. Chvíli zíraly, pak se první vzpamatovala paní doktorka a užasle se ho zeptala: „A proč chceš být Pán Ježíš?“
Teo klidně vysvětloval: „Protože byl hodný a měl rád děti. Ale s tím křížem, to ne, to se mi nelíbí.“
Nezůstává řada z nás dospělých v následování Krista na úrovni pětiletého dítěte? Styděli bychom se to říct na rovinu jako to prosté dítě, ale souhlasíme s následováním Krista až po Květnou neděli. To jo, to by se nám taky líbilo, kdybychom šli po ulici a lidé nám provolávali „Hosanna! Sláva!“ Ale bičování, korunování trním, obnažování a přibíjení na kříž, to ne, to se nám nelíbí, tam už jdi, Pane, sám, a my ti v kostele přitom budeme zpívat Hosanna.
Ale do nebe nevede jiná cesta než skrze Kristův kříž.
Vyšlo v časopise Rodinný život 2/2015
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.