Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Čímpak budeš, chlapečku?

26. 4. 2015 22:59
Rubrika: Rodinný život

     Zatímco můj starší vnuk Kryštof se odmalička profiloval jako dominikán, který na všechno potřebuje správné argumenty, můj mladší vnuk Teo tíhne spíš k passionistům. Od plenek ho fascinuje kříž. Ve třech letech si prohlížel obrazy křížové cesty a ptal se: „Proč Pán Ježíš nemá tričko? A kdo mu vzal ponožky?“

     Ve čtyřech letech postoupil dál a ptal se: „Kdo mu to udělal? A proč mu to udělali?“

     V pěti letech šel s maminkou na očkování a paní doktorka, která ho chtěla zabavit, aby nemyslel na injekční jehlu, mu položila obligátní otázku: „Čímpak chceš být, chlapečku, až budeš velký?“

     Teo bez váhání pronesl: „Já budu Pán Ježíš.“

     Mamince i paní doktorce to naprosto vyrazilo dech. Chvíli zíraly, pak se první vzpamatovala paní doktorka a užasle se ho zeptala: „A proč chceš být Pán Ježíš?“

     Teo klidně vysvětloval: „Protože byl hodný a měl rád děti. Ale s tím křížem, to ne, to se mi nelíbí.“

     Nezůstává řada z nás dospělých v následování Krista na úrovni pětiletého dítěte? Styděli bychom se to říct na rovinu jako to prosté dítě, ale souhlasíme s následováním Krista až po Květnou neděli. To jo, to by se nám taky líbilo, kdybychom šli po ulici a lidé nám provolávali „Hosanna! Sláva!“ Ale bičování, korunování trním, obnažování a přibíjení na kříž, to ne, to se nám nelíbí, tam už jdi, Pane, sám, a my ti v kostele přitom budeme zpívat Hosanna.

     Ale do nebe nevede jiná cesta než skrze Kristův kříž.

Vyšlo v časopise Rodinný život 2/2015

Zobrazeno 1257×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio