Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Geniální je jednoduché

8. 10. 2015 13:30
Rubrika: Články

      Když jsem byla malá, nutila nás babička modlit se růženec. Aniž by nám cokoli vysvětlila, museli jsme si kleknout na studenou podlahu u postele a odříkávat věty, které nám nic neříkaly. Kdo protestoval, dostal pár facek. Předpokládám, že i babička sama byla k modlitbě růžence jako dítě takto vedená. Nevím, co by na tento způsob výchovy řekli pedagogové, ale já jsem do třiceti let měla k růženci silný odpor. Možná, že jste na tom byli v dětství lépe, ale svou cestu k růženci si stejně musí najít každý sám. Ta modlitba totiž vůbec není hloupá.

      Kdysi jsem napsala statistický program. Při prohlížení kódu jsem některé části vyškrtala a některé nakonec hodně zjednodušila, takže se program velmi zkrátil, ale fungoval stále dobře, protože vše podstatné v něm zůstalo. Když jsem se o tom bavila se svým šéfem, pronesl tehdy větu, kterou si pamatuji dodnes: „To je tím, že všechno geniální je vlastně naprosto jednoduché.“ Naplno se to dá vztáhnout na Boha. Tomáš Akvinský mnoho stran Summy věnuje otázce Boží jednoduchosti. Ale už tehdy mě napadlo, že se to dá vztáhnout taky na modlitbu růžence.

      Je tak jednoduchý, že se ho naučí odříkávat i malé dítě, a nepotřebuje k tomu žádné pomůcky. Nakonec člověk má deset prstů, takže si prostý růženec nosí všude s sebou. Nepotřebuje žádné knihy, a přitom se mu odvíjí před očima celé následování Krista v patnácti verších (nebo dvaceti, přidáme-li růženec světla). Růženec zůstává jako poslední možnost pronásledovaným křesťanům vězněným pro víru, kterým jinak v kriminále vzali úplně všechno. Růženec je prostý a zároveň tak bohatý, že se ho mohou modlit sotva vyučení spolu s docenty a profesory školenými v teologii.

      Já se modlím růženec dominikánským způsobem. Při slovech „Bože, shlédni a pomoz!“ se v duchu sjednocuji se svatým Dominikem, Tomášem Akvinským, Kateřinou Sienskou, Anežkou z Montepulciana, bl. Hosannou a všemi bratry a sestrami z dominikánského řádu, živými i mrtvými. Pak následuje Sláva Otci. Celá moje existence má jedinou příčinu a jediný cíl: Slávu Nejsvětější Trojice. Jakmile si uvědomím, že stojím před Boží Tváří, začíná z hloubi mé duše vyvěrat radost jako pramen vody živé. Radost, kterou mi nikdo nemůže vzít, protože není mým vlastnictvím. Radost, o které tuším, že je to jedno z Božích jmen.

      Pak hned pokračuji modlitbou Páně. Člověk, který se právě obrátil, postupuje v duchovním životě od konce otčenáše. Nejdříve prosí, aby ho Bůh zbavil zlého, a neuváděl do pokušení. Pokouší se odpustit svým bližním a prosí o chléb vezdejší. Teprve potom se propracuje k odevzdání se Bohu a prosbě o příchod Božího království, které je na začátku. Kristus, který přišel od Otce a jehož pokrmem bylo konat Boží vůli, začíná přáním, aby bylo posvěceno Boží jméno. Které každý z nás každým svým hříchem, nevěrností, nechutí a odporem neustále znesvěcujeme. Pro Krista byla Boží sláva, Bůh, na prvním místě. Přijď království tvé a všechno bude, jak má být!

      Růženec je jako přístav, ze kterého vyplouváme na cestu za Kristem, většinou s nákladem slz. Jednotlivé zdrávasy jsou rytmické jako příliv a odliv. V horkých dnech je představa šplouchajícího moře velmi osvěžující. Zdrávas, Maria, milostiplná, voda stoupá, při slově Ježíš vyšplouchne vlna až na břeh a zase klesá, až po hodinu smrti naší. Rytmus zdrávasů uvede duši do klidu, o který se často marně během dne snaží. Myšlenky utichají, starosti usínají, mysl se obrací k Bohu. „Ztišil, zklidnil jsem své srdce. Jako dítě v klíně matky, jako dítě zkonejšené, ztichla ve mně duše má (Ž 130).“

      A jak je to vlastně s Marií? Máme občas sklony ji zbožšťovat, myslet si, že když byla Bohorodička a celý život blízko Kristu, tak její svatost byla úplná hračka. Bylo to tak opravdu? Maria nebyla Bohočlověk, byla jenom člověk jako my, i když počatá bez poskvrny dědičného hříchu. Byla mladá a zasnoubená za Josefa. Je myslitelné, že by mladá zasnoubená dívka netoužila po chaloupce se zahrádkou a kopcem dětí? Její představy o budoucnosti byly jistě stejné jako u ostatních dívek, které se chtějí vdávat. Pak přišel anděl Gabriel a oznámil jí, že Boží představa o jejím životě je docela jiná. To se přece stává i ostatním lidem, že jim Bůh udělá čáru přes rozpočet. Matkou Krista mohla být jen jediná dívka, ale kolik jiných dívek si myslelo, že se vdají, a Pán je pak povolal do kláštera? Nebo naopak chtěly do kláštera, ale komunisti tak zamíchali osudem Církve, že se nakonec vzdaly a vdaly. A třeba pak Pán povolal až někoho z jejich dětí. Záleží vždycky na tom, jak tu čáru přes rozpočet přijmeme.

      Maria je v nebi největší, protože na zemi byla nejmenší. Nikdy si jediným slovem nepostěžovala, že se její sny nenaplnily, to by se o tom jistě evangelista Lukáš zmínil. Dokázala svoje sny vyměnit za Boží plány s obdivuhodnou pružností.

      Dobře, řeknete, ale je to Maria, je to matka Kristova, to je přece obrovská důstojnost. To je něco jiného než my. Vzpomeňte si, jak přišla do Kafarnaa, protože chtěla svého syna vidět a promluvit s ním. On nejen nevyšel před dům, ale řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka (srov. Mt 12, 46-50).“ Jiná matka by se po těch slovech urazila, zašla k notáři a syna vydědila. Ale Maria o všem „uvažovala ve svém srdci“ (srov. Lk 2, 51). Jak bychom asi reagovali na jejím místě my?

      V liturgii hodin se v jedné modlitbě říká: „Bože, dej, ať správně chápeme, že kříž už není potupou a hanbou, ale ukázala se v něm tvá nekonečná moudrost a láska.“ Zvykli jsme si dívat na Kristův kříž jako symbol vítězství (In hoc signum vinces), už pro nás není potupou. Ale potupa a hanba je pro nás stále křížem, a velkým. Proč Bůh dopouští, abychom byli tupeni? Proč Kristus sám osobně dopustil potupu své matky? Jistě o tom mnoho uvažovala. Co jí asi proběhlo hlavou? Věděla, že ji její syn Ježíš velmi miluje. To, co řekl, nebylo proto, aby jí ublížil, i když někteří lidé okolo to tak mohli chápat. Potupa by to byla za předpokladu, že matka je více než syn. Za normálních okolností nesmí být syn drzý vůči matce. Ale my víme, a Maria si toho sama byla dobře vědoma, že její Syn je mnohem víc než ona, matka. V tuto chvíli mluvil jako Syn Boží. Pro Boha je otcem, matkou, bratrem, sestrou každý, kdo ze srdce touží konat Boží vůli. A chtěla Maria konat Boží vůli? Ovšemže chtěla. Proto si to promyslela a v pokoji, bez roztrpčenosti odešla.

      Maria je veliká tím, že je nejmenší z nás všech. Ti nejmenší budou v Božím království těmi největšími, hned po Matce Boží. Pětadvacet let jsem zasvěcena Panně Marii. Pětadvacet let ji poznávám a pětadvacet let víc a víc žasnu.

      V olomoucké katedrále visí obraz Krista, který vypadá, jako by seděl na trůnu. Ale je do půl těla obnažený, na hlavě má trnovou korunu a ruce na klíně jsou spoutané. Spoutaný, bezmocný, a přece Král! Jak to odporuje naší představě Krista Krále! Kříž, myslí si někteří, to byla přece jen taková krátká epizoda, to už je pryč, teď přichází roky věčnosti, kdy se bude kralovat. Ale co když kralovat s Kristem znamená nechat si spoutat ruce a nasadit trnovou korunu? Není Kristova koruna potřísněná krví pro Boha-Otce šperkem nesrovnatelně větší ceny než zlato a diamanty? A neřekl snad Ježíš Petrovi „jiný tě přepáše a povede, kam nechceš (Jan 21, 18)“? Boží úhel pohledu na věci je docela jiný než náš. Pán Ježíš to sám vysvětluje: „Vy jste zdola, já jsem shůry (Jan 8, 23).“ Při pohledu shůry všechno vypadá docela jinak. Víme, že do nebe nevede jiná cesta, než je Golgota a kříž. Ale ten kříž si představujeme tak nějak důstojně. Třeba jak obklopeni milující rodinou statečně trpíme a umíráme na nevyléčitelnou nemoc. Hezký motiv pro barokní obraz. Skutečnost bývá dost jiná. Tělo rozežrané rakovinou je ošklivé a páchne. Nebo nás ve stáří čekají pleny, to je velký kříž pro dosud soběstačného člověka. Možná nás Bůh vystaví pomluvám a nespravedlnosti, která nám spoutává ruce. Jen Bůh ví, co nás čeká. Bez Boží milosti by do nebe nedokázal dojít nikdo z nás.

      Na konci růžence říkám Pod ochranu tvou se utíkáme. Co pro mě znamená Mariina ochrana? Neznamená to naději, že mě nepřejede auto, že najdu zaměstnání nebo že mi zdraví bude sloužit až do konce života. To jsou věci, které pro Boha vůbec nejsou podstatné. Znamená to, že v bouřích života se ukryju pod Mariin plášť, černý dominikánský plášť, kde už je mnoho jiných bratrů a sester. Znamená to, že mám v nebi připravený příbytek, že Bůh se mnou počítá, i kdyby mě lidé zavrhli. Maria je pro mě tou, která mě zadrží, když se vydám špatně, která mě podrží, když budu klesat, která mě popostrčí, když budu váhat, která se se mnou posadí u cesty, když už nebudu moct jít dál.

      Velkým šiřitelem růžence byl dominikán Alan de la Roche, od něhož pochází známá legenda, že Panna Maria podala růženec svatému Dominikovi. Taková vidění jsou ošidná, může se do nich vnést mnoho z osobnosti vizionáře nebo nemusíme najít správný výklad. Z historie víme, že v době Dominikově se modlily mariánské hodinky, růženec vznikl až později, dlouho po Dominikově smrti. Ale co když Dominik v tom vidění zastupuje celý dominikánský řád? Pak by to vidění dávalo dobrý smysl – Panna Maria dává dominikánům do rukou růženec jako zbraň. Místo meče. A z historie víme, že v bitvě u Lepanta i jindy se ukázalo, že je to zbraň velmi účinná...

Vyšlo v časopise Opusculum 10/2015

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio