Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Pohádka pro malé karmelitány

24. 11. 2015 20:27
Rubrika: Pohádky

     V jednom království žila princezna, která byla krásná, bohatá, inteligentní a duchaplná. Chodila krásně oblékaná, zdobila se drahými šperky a ráda se ve společnosti blýskla svými znalostmi. Jiné lidi, kteří nebyli tak bohatí a vzdělaní jako ona, považovala za líné a neschopné. Sebe si cenila velmi vysoko, proto nebyla nijak překvapena, když ji požádal o ruku mocný král. I on byl krásný, bohatý, inteligentní a duchaplný, a tak se brzy slavila veliká svatba.

     Ale za nějaký čas po svatbě král záhadně zmizel. Princezna nejdříve trpělivě čekala, že se snad zase vrátí, ale pak se jí začalo velmi stýskat. Už ji nebavilo strojit se do krásných šatů a předvádět svou duchaplnost ve společnosti. Sedávala v zamyšlení u okna a celé hodiny vyhlížela svého milovaného.

     Nakonec se rozhodla, že ho půjde hledat. Přikázala sloužícím, aby přichystali kočár s koňmi a truhlu peněz, a časně zrána se vydala se svým služebnictvem na cestu. Navečer překročili hranice a ocitli se v sousedním království. Našli malý zájezdní hostinec, princezna zaplatila za nocleh a odebrala se do pokojíku spát. Jaké bylo ráno její překvapení, když zjistila, že zatímco spala, utekli její sloužící s penězi, koňmi i kočárem. Hostinský ji dobromyslně utěšoval a radil jí, aby se vrátila domů, ale princezna o tom nechtěla ani slyšet. Rozloučila se s hostinským a pokračovala v cestě sama a pěšky.

     Nebyla zvyklá chodit a často potřebovala v hostincích odpočívat. Jednou ji nechali přespat za náušnici, jindy za prsten. Ale šperky brzy došly, a když se princezně rozbily boty, neměla si za co koupit nové. Ale přesto byla rozhodnuta se nevzdat a pokračovala v cestě bosky. Dobří lidé jí dali najíst a nechali přespat, když jim pomohla s prací. Její pěstěné ruce zhrubly a nohy měla samý šrám. Šaty měla potrhané, a když jí jeden vesničan daroval starý plášť, vděčně ho přijala. Přidal varování: „Dál nechoď! Za naší vesnicí začíná veliká poušť, ještě nikdo z těch, kdo do ní vešli, se nevrátil!“ Ale princezně její srdce říkalo, že za tou pouští najde svého milého, a proto musí tudy jít, i kdyby měla zemřít. A statečně vkročila do pustiny.

     Šla a šla, až zemdlela strašlivou žízní. V zoufalství si lehla do písku a řekla si: „Tak teď tady zemřu, protože už nemám sílu udělat jediný krok!“ A únavou a pláčem usnula. Když se probudila, uviděla studánku s chladnou vodou. Pila a pila, až okřála. Bylo jí tak dobře, že se rozhodla den - dva zůstat u studánky. Ale sotva na to pomyslela, voda se jí před očima vsákla do písku a studánka byla pryč. Princezna vzdychla a vydala se na další cestu. Když už myslela, že dál nedojde, objevila se další studánka. A tak to šlo den za dnem, dokud princezna nepřešla celou poušť.

     Pak v dálce uviděla krásný palác. Když se k němu přiblížila, vyběhli sloužící, radostně ji zdravili, posadili ji na nosítka a ve slavnostním průvodu ji nesli do paláce před krále. Byl to její ztracený král. Byl krásný, bohatý, inteligentní a duchaplný jako dřív. Ale princezna nebyla stejná jako dřív. Stála před svým králem v roztrhaných šatech, s mozolnatýma rukama a do krve rozedřenýma nohama, se šmouhami od pláče v zaprášené tváři. Styděla se, jak vypadá.

     Ale její král jí přispěchal naproti s rozzářenýma očima a radostně ji objal. „Jak jsi krásná, nevěsto moje!“ Princezna zesmutněla: „Děláš si legraci, můj pane? Což nevidíš, jak vypadám?“ Ale král řekl: „Podívej se do mých očí! Láska, která tě sem přivedla, tě vyzdobila nejkrásnějšími šperky!“ Princezna se mu podívala do očí a užasla: v jeho očích byla vskutku nejkrásnější princeznou na světě. A tak král se těšil s princeznou a princezna se radovala ze svého krále.

     Takto nebo podobně se ta pohádka vypráví dětem. Ale co dospělí? Nepřipomíná jim to něco? Poznají, kdo je princezna a jak se jmenuje mocný král?

     „Mocná jako smrt je láska. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův“ (Pís 8,6).

Zobrazeno 1535×

Komentáře

dromedar

Když čtenáři nepoznají předlohu pro velké karmelitány ani její skutečné aktéry, nutně se musí pohoršit nad královým chováním: Takováhle pedagogika se přeci na manželce provozovat nesmí!

Venda_Venda

Princezně její srdce říkalo, že za tou pouští najde svého milého, a proto musí tudy jít, i kdyby měla zemřít. A statečně vkročila do pustiny.

Šla a šla, až zemřela strašlivou žízní.

Hosanna

Ne, ne, kdyby zemřela, nepsala by do komentu na signály. Bůh nikomu neslíbil bifteky a hranolky s majonézou. Ale řekl, že chleba mu nikdy nedojde a voda mu nikdy nevyschne. To na cestu pouští stačí.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio