O ovečce, která neuměla zpívat

     Byla jedna ovečka, která byla jiná. Zatímco všechny ovečky ve stádu byly smetanově bílé, její srst byla hnědá. Na hlavě měla malinké růžky a zvláštní tvar lebky, takže vypadala spíš jako malý kozlík než ovečka. Ostatní ovečky, zvláště ty nejkrásnější, jí pohrdaly: „Jak se nevkusně obléká! Ani zpívat neumí!“ Na potvrzení všechny ovečky sborem zapěly krásné beee. Hnědá ovečka zkusila nesměle vyloudit beee, ale z hrdla jí vyšlo něco jako buiíí. Zkusila to znovu a znělo to jako beaú. Tak raději zmlkla a pásla se trochu stranou od ostatních ovcí.

     Měla ostatní ovce ráda, ale nedovedla se k nim přiblížit. Nerozuměla jim, nedovedla jejich beee, a oni nerozuměli jí. Většinou si jí vůbec nevšímali, ale někdy ji také potrkali a zahnali.

     Přesto měla nejvíc ráda jednu starší ovci, byla to pastýřova oblíbenkyně. Byla půvabná na pohled, pohybovala se s elegancí, cvičila a jedla zdravě a byla pyšná na své zdraví a fyzickou kondici. Nikdy hnědé ovečce neubližovala, ale ani si jí nevšímala. Po dlouhém čekání zkusila hnědá ovečka nesměle navázat kontakt: „Nechtěla bys se mnou kamarádit?“ Bílá ovečka byla překvapena: „Proč zrovna já? Nechceš se kamarádit raději s někým jiným? Nic proti tobě samozřejmě nemám, ale jsi taková ošklivá, ani zpívat moc neumíš... Nehodíme se k sobě, já bych si tě za kamarádku nikdy nevybrala.“ Ale hnědá ovečka trvala na tom, ať to aspoň zkusí, třeba si ji zamiluje. Byla ochotná bílé ovečce sloužit, jen aby zůstala její kamarádkou.

     Jednou se svěřila bílé ovečce, že miluje majitele ovčína, ale že nedokáže milovat sebe, protože je tolik jiná než ostatní ovce. Kéž by byla taková jako ony! Bílá ovečka jí na to řekla: „Kdo nemiluje sebe, nemiluje ani ostatní. A kdo nemiluje ovce, které vidí, nemiluje ani majitele ovčína, kterého nevidí.“

     Hnědá ovečka zesmutněla, hodně o tom přemýšlela a nakonec se rozhodla zajít za pastýřem. „Prosím, pomoz mi. Nauč mě, jak mám milovat sebe, abych mohla milovat ostatní ovce a majitele ovčína!“

     Pastýř se na ni pozorně podíval, možná poprvé v životě, a zeptal se: „Jsi ty vůbec ovečka?“

     Ovečka se vyděsila: „Samozřejmě, že jsem ovečka. Co jiného bych mohla být?“

     Ale pastýř byl čím dál podezíravější a poručil: „Zazpívej beee!“

     Ovečka se snažila, ale vydala ze sebe jen jakési beúá.

     Pastýřův pohled ztvrdl: „Myslel jsem si to, ty vůbec nejsi žádná ovečka. Ty jsi vlk v rouše beránčím!“ Ostatní pastýři mu domlouvali: „Nebuď na ni tak tvrdý. Je divná, ale je to přece ovečka. Podívej, jaký má vyděšený pohled!“

     Ale pastýř byl neoblomný: „To se jen tak přetvařuje! Chce u mě vzbudit soucit, aby mnou mohla manipulovat, jak potřebuje!“

     Ostatní pastýři se ještě zkoušeli přimlouvat: „Zeptej se nejdřív majitele ovčína, co je to za ovečku.“ Ale pastýř si byl jistý: „Já se nepotřebuju nikoho ptát, já to vidím naprosto jistě. Je to vlk!“ A vzal hůl a hnědou ovečku vyhnal z ohrady ven a nic nedbal na její nářek.

     Druhý den šel kolem majitel ovčína a uviděl hnědou ovečku, jak se krčí v kopřivách u vnější strany ohrady. „Copak, vyhnali tě?“, ptal se soucitně. Ovečka chtěla udělat beee, ale povedlo se jí buuu. Majitel ovčína ji vzal na ramena a odnášel ji s sebou. „Oni to neví, ale pro mě jsi moc vzácná a cenná ovečka. Přivezl jsem si tě z ciziny, až z dalekého Egypta. Zaplatil jsem za tebe velmi vysokou cenu. Odteď budeš přebývat v mém pokoji.“

     Odnesl ovečku k sobě domů a pohladil ji. „Tvým největším darem je zpěv. Budeš mi zpívat.“ Hnědá ovečka úžasem vyvalila oči. Vždyť ona neumí ani trochu zpívat! „Ale umíš. Jen to zkus,“ řekl majitel ovčína a krásně se na ni podíval.

     Vtom se v ovečce něco pohnulo. Oči se jí zalily slzami dojetí a její srdce se dalo do zpěvu, a byl to ten nejkrásnější zpěv, jaký kdy kdo slyšel. Z celého srdce, z celé duše a ze všech sil její srdce zpívalo:

     „Pán je můj pastýř, nic mi neschází! Vodí mě na zelené pastviny, k pramenům, kde si mohu odpočinout. Hlavu mi maže olejem, má číše přetéká! Štěstí a přízeň mě budou provázet po všechny dny mého života! V Pánově domě zůstanu na dlouhé, předlouhé časy!“