Bylo jedno smutné, opuštěné, ošklivé káčátko a hledalo někoho, komu by mohlo patřit. Přišlo ke slepicím a řeklo: „Nepotřebujete kuřátko? Nechcete si mě vzít?“ Ale slepice řekly: „Fuj, podívej se na sebe, copak takhle vypadají kuřátka? Jaké jsi ošklivé, šedivé a přerostlé, je to podezřelé, určitě máš něco špatného za lubem! Radši běž pryč!“ Tak to zkoušelo i u jiné drůbeže, ale všude to bylo stejné. Kačer řekl: „Na co si to hraješ? Co nám to tady předstíráš? Podívej se, jak vypadají káčátka, tak máš vypadat i ty!“ A kachna řekla: „Stejně nevěřím tomu, co vykládáš. Určitě to není tak zlé. Vrať se radši domů a přestaň předstírat, že ti někdo ubližuje.“ Káčátko smutně zalezlo do houští a naříkalo před Bohem. „I mláďatům havraním dáváš, po čem křičí, a mě necháváš samotné. Proč jsi mě stvořil takové ošklivé? Nikdo mě nechce. Nikdo mi nevěří.“ Bůh pozorně naslouchal, ale neříkal nic. A ostatní ptáci řekli: „Nejsi dobrý křesťan. Křesťan vyzařuje radost. Podívej se, jak z našich mláďátek vyzařuje radost! Kdyby ses správně modlilo a dobře žilo, Bůh by tě taky naplnil radostí.“ A Bůh si vzdychl.
A jak to pokračovalo? Káčátko šlo znovu ke kachnám a ty řekly: „To je jen tvůj pocit, že jsi smutné a opuštěné, pocity nic neznamenají.“ A ukázaly mu vlastní káčátka, která jsou přece šťastná. Jiné kachny mu řekly: „Chyba je v tobě. Když se nebudeš pořád litovat, nebude tě to trápit.“ A tak to bylo dál a dál. Ošklivé káčátko chodilo plakat do křoví a zase zpátky a hledalo cestu k ostatním ptákům.
Pak jednou letěly kolem labutě a přistály na rybníku, aby si pár dnů odpočinuly. Všimly si ošklivého káčátka a řekly mu: „Kachny, slepice a husy tomu nerozumí. Ty patříš k nám, jsi labuť! Přestaň se starat o drůbež a vzlétni do výšin!“ Ale káčátko k tomu ještě nemělo sílu. „Nevadí“, řekly labutě. „Za pár dní se vrátíme, pak už ti to určitě půjde. Nenecháme tě tady opuštěné.“ A odletěly.
Káčátko zalezlo do křoví a radostně řeklo Bohu: „Tak Ty jsi mě stvořil jako labuť! I když mě rodiče nechtěli a ostatní ptáci mě odmítali, pro Tebe jsem od počátku krásná labuť! Děkuji Ti, že jsi mě stvořil! Děkuji! Děkuji!“ A Bůh se zaradoval a naplnil káčátko novou silou, takže roztáhlo křídla a vzneslo se vysoko k obloze. Z výšky vidělo, jak hloupé a malicherné jsou řeči drůbeže, a přestalo je to trápit.
Za pár dní se vrátily labutě a káčátko začalo létat s labutěmi. Kroužilo ve výšce nad rybníkem a jeho srdce se radovalo a chválilo Boha. Pak se vracelo k ostatní drůbeži a učilo je novým písním k oslavě Boží. Husy, kachny a slepice se tomu divily a některé ho obvinily: „Stejně to není z tvé hlavy, určitě je to odněkud opsané! Nedělej, že jsi něco lepšího než my! Jenom se vychloubáš!“ Ale Bůh naslouchal s potěšením.
Pak jednou nastal poslední podzim a káčátko, které už dlouho bylo silnou bílou labutí, se naposledy vzneslo do výšky, zakroužilo nad rybníkem a vyrazilo s ostatními labutěmi, aby se vrhlo s důvěrou do Boží náruče, kde bude zpívat svou labutí píseň navěky.
Ta by se docela dobře hodila do knihy pohádek pro malé katary. (Nebo nějaké jiné "lepší křesťany".)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.