Ošklivé káčátko

     Bylo jedno smutné, opuštěné, ošklivé káčátko a hledalo někoho, komu by mohlo patřit. Přišlo ke slepicím a řeklo: „Nepotřebujete kuřátko? Nechcete si mě vzít?“ Ale slepice řekly: „Fuj, podívej se na sebe, copak takhle vypadají kuřátka? Jaké jsi ošklivé, šedivé a přerostlé, je to podezřelé, určitě máš něco špatného za lubem! Radši běž pryč!“ Tak to zkoušelo i u jiné drůbeže, ale všude to bylo stejné. Kačer řekl: „Na co si to hraješ? Co nám to tady předstíráš? Podívej se, jak vypadají káčátka, tak máš vypadat i ty!“ A kachna řekla: „Stejně nevěřím tomu, co vykládáš. Určitě to není tak zlé. Vrať se radši domů a přestaň předstírat, že ti někdo ubližuje.“ Káčátko smutně zalezlo do houští a naříkalo před Bohem. „I mláďatům havraním dáváš, po čem křičí, a mě necháváš samotné. Proč jsi mě stvořil takové ošklivé? Nikdo mě nechce. Nikdo mi nevěří.“ Bůh pozorně naslouchal, ale neříkal nic. A ostatní ptáci řekli: „Nejsi dobrý křesťan. Křesťan vyzařuje radost. Podívej se, jak z našich mláďátek vyzařuje radost! Kdyby ses správně modlilo a dobře žilo, Bůh by tě taky naplnil radostí.“ A Bůh si vzdychl.

     A jak to pokračovalo? Káčátko šlo znovu ke kachnám a ty řekly: „To je jen tvůj pocit, že jsi smutné a opuštěné, pocity nic neznamenají.“ A ukázaly mu vlastní káčátka, která jsou přece šťastná. Jiné kachny mu řekly: „Chyba je v tobě. Když se nebudeš pořád litovat, nebude tě to trápit.“ A tak to bylo dál a dál. Ošklivé káčátko chodilo plakat do křoví a zase zpátky a hledalo cestu k ostatním ptákům.

     Pak jednou letěly kolem labutě a přistály na rybníku, aby si pár dnů odpočinuly. Všimly si ošklivého káčátka a řekly mu: „Kachny, slepice a husy tomu nerozumí. Ty patříš k nám, jsi labuť! Přestaň se starat o drůbež a vzlétni do výšin!“ Ale káčátko k tomu ještě nemělo sílu. „Nevadí“, řekly labutě. „Za pár dní se vrátíme, pak už ti to určitě půjde. Nenecháme tě tady opuštěné.“ A odletěly.

     Káčátko zalezlo do křoví a radostně řeklo Bohu: „Tak Ty jsi mě stvořil jako labuť! I když mě rodiče nechtěli a ostatní ptáci mě odmítali, pro Tebe jsem od počátku krásná labuť! Děkuji Ti, že jsi mě stvořil! Děkuji! Děkuji!“ A Bůh se zaradoval a naplnil káčátko novou silou, takže roztáhlo křídla a vzneslo se vysoko k obloze. Z výšky vidělo, jak hloupé a malicherné jsou řeči drůbeže, a přestalo je to trápit.

     Za pár dní se vrátily labutě a káčátko začalo létat s labutěmi. Kroužilo ve výšce nad rybníkem a jeho srdce se radovalo a chválilo Boha. Pak se vracelo k ostatní drůbeži a učilo je novým písním k oslavě Boží. Husy, kachny a slepice se tomu divily a některé ho obvinily: „Stejně to není z tvé hlavy, určitě je to odněkud opsané! Nedělej, že jsi něco lepšího než my! Jenom se vychloubáš!“ Ale Bůh naslouchal s potěšením.

     Pak jednou nastal poslední podzim a káčátko, které už dlouho bylo silnou bílou labutí, se naposledy vzneslo do výšky, zakroužilo nad rybníkem a vyrazilo s ostatními labutěmi, aby se vrhlo s důvěrou do Boží náruče, kde bude zpívat svou labutí píseň navěky.