Všechno má svůj čas

     Už zase padají mlhy a větve stromů zdobí námraza. Sedíme s dětmi v teple a prohlížíme si leporela s barevnými obrázky o Kristově narození. Děti ten příběh mohou poslouchat pořád dokola, snad proto, že jim připomíná jejich vlastní narození. Představují si, jak asi zářila hvězda, odkud připutovali králové a jaký poprask museli udělat v městečku svými slony a velbloudy. Naslouchají, jak se tři králové setkali s králem Herodem, tím patronem všech vrahů malých dětí, a předem mají hrůzu v očích, protože už vědí, co Heroda napadne udělat. Něco, co se rozhodně malým dětem nedělá. Ale svatý Josef vezme věrného oslíka a s celou rodinou odejde do Egypta.

     „Ježíšek měl štěstí, že tomu unikl,“ řekl s ulehčením malý Teo.

     „Jak se to vezme,“ přemýšlí starší Kryštof, „unikl mečům Herodových vojáků, ale o něco později ho ukřižovali.“

     Ano, ale všechno má svůj čas. Sám Pán Ježíš říkal: „Ještě nenastal můj čas.“ Jak se píše v knize Kazatel: „Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat...“

     A v neděli ráno je čas jít do kostela. Malý Teo protestuje: „Kam jdeme?“

     „Je neděle, kam se chodí v neděli?“

     „Do kostela,“ zamračeně připouští Teo. Obouvá si botičky a váhá s otázkou. Pak se rozhodne a vzhlédne: „Je Pán Ježíš skutečný?“

     „No, páni,“ říkám si v duchu. „V pěti letech první pochybnosti o víře?“

     Nahlas říkám: „Je skutečný, ale nemůžeš ho potkat na ulici. Zlí lidé ho zabili a on vstal z mrtvých. V neděli. V neděli je dobrý den na zmrtvýchvstání, všichni lidé jdou do kostela.“

     A tak se mě Teo chytil za ruku a šli jsme do kostela. Než přijdou další otázky.

     Všechno má svůj čas.

Vyšlo v časopise Rodinný život 5/2015