Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Děti přemýšlí srdcem

15. 6. 2016 23:22
Rubrika: Rodinný život | Štítky: adopce , matka Tereza

 

     Kdysi před lety jsme se rozhodli adoptovat dítě. Měli jsme už dva syny, nepotřebovali jsme dědice, ale chtěli jsme někomu pomoci, „rozdělit se o svůj chléb s potřebným“, jak se píše v evangeliu. Podali jsme žádost a byla přijata s povděkem. V dětském domově měli holčičku. která byla už dvakrát vrácena z adopce, byla opožděná ve vývoji a deprivovaná. Měla už vysoký věk na adopci, pět let. Neuměla se smát, chodit do schodů, v noci se počurávala. Ústavní výchovu snášela špatně. O kolektiv dětí nestála, s vychovatelkami si nesedla, většinu času zírala nepřítomně před sebe a kývala se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu...

     Nepovolili nám bližší kontakt. Kdybychom dítě taky vrátili, už by to neuneslo. Směli jsme se jenom zdálky podívat. Po letmém pohledu z dvaceti metrů se rozmyslet a říct ano nebo ne.

     Modlili jsme se a přemýšleli. Svým malým synům, kteří měli tehdy čtyři a šest let, jsme řekli: „V domově je jedna malá holčička, která je moc smutná, protože ji nikdo nechce.“ Kluci se rozhlédli po svém pokoji, kolik je tam místa, a okamžitě odpověděli: „Tak ji vezmeme k nám! Sem se ještě vejde!“ Děti přemýšlí srdcem.

     Tak jsme si ji vzali. Zůstala jsem rok doma a doháněli jsme, co zameškala. Učila se mluvit, smát. Pomáhala mi v kuchyni. Šla jsem chystat oběd a ona se ptala: „Co to děláš?“ „Škrabu brambory na oběd.“ „To nejsou brambory, brambory jsou žluté a hranaté.“ „Ty jsou už uvařené na talíři, předtím jsou ve slupce a šišaté. Pojď mi pomoct!“ Protestovala: „To dělá kuchařka!“ Tak jsem ji vyzvala: „Rozhlédni se! Vidíš tady někde kuchařku?“ Rozhlédla se po kuchyni a musela uznat, že žádnou nevidí. „Tak nám nezbyde, než si ty brambory naškrabat a uvařit sami!“ A tak se učila mi pomáhat. Dnes je lepší kuchařka než já.

     V tu dobu přijela do Olomouce Matka Tereza. Šli jsme také do katedrály, bylo tam narváno. Děti nic neviděly. Nejstarší syn popadl svou sestřičku za ruku a povídá „Pojď!“ Než jsem stačila zareagovat, spustili se na všechny čtyři a po kolenou se proplétali lidem mezi nohama jako mravenečci až dopředu k oltáři. Matka Tereza si jich všimla, přerušila řeč a gestem zastavila tlumočnici, popošla k dětem, udělala jim oběma křížek na čelo a z kapsy vytáhla dva křížky, kterými je podělila. Děti se spokojeně po čtyřech stejnou cestou vrátily zpět a Matka Tereza pokračovala ve své promluvě.

      Nebylo všechno jenom sluníčkové, měli jsme také problémy. Přestože jsme dívence četli romské pohádky s krásnými ilustracemi Míly Doleželové, težce nesla svou tmavou barvu a romský původ. Chtěla být jako její rodiče a bratři. Potřebovali jsme i pomoc psychologa. Ale ani dnes po letech nelituju svého tehdejšího rozhodnutí risknout to a vzít si ji. Není to adoptované dítě, je to moje dcera. Opravdová dcera bez ohledu na to, kdo ji porodil. Přestože sociální pracovníci tvrdili, že bude nevzdělavatelná, dnes má maturitu, řidičský průkaz, pracuje, je vdaná a čeká miminko.

     Bude-li to holčička, dostane jméno po Matce Tereze.

Vyšlo v časopise Rodinný život 3/2016

Sdílet

Komentáře

Lucie_J Děkuji za tento článek:-)

Krasny-den Moc krásný také děkuji za tento článek!

dakur Nádhera. Díky za Vaše "zde jsem".

IrenaT Opravdu krásný článek!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio