Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Jak mluvit s dětmi o smrti

25. 10. 2016 15:49
Rubrika: Rodinný život | Štítky: Dušičky , smrt , děti

     V naší rodině docela řádí rakovina. Je to svinstvo, ale bolest se dá dnes tlumit léky a hlavní výhoda třeba proti infarktu je v tom, že to není smrt nenadálá. Umožňuje nám vzít si nemocného domů a ještě ho nějaký čas rozmazlovat, než odejde navždy. Samozřejmě za přítomnosti dětí. Které tím pádem mají možnost poznat smrt a rodiče s nimi mohou mluvit o smrti, jak se doporučuje v mnoha příručkách. Jenže...

     ...děti jsou děti. Když před lety umřela babička, děti to přijaly zcela vyrovnaně. Pohřeb sledovaly se zájmem. Asi po třech dnech se mě pětiletý syn zeptal:

     „Babička je pořád v hrobě?“

     „Pořád,“ řekla jsem.

     „Tak pojďme pro ni, už je tam moc dlouho!“

     Vypadá to, že tři dny je pro děti dostatečně dlouhá doba pro „navždy“.

     Když umíral na rakovinu můj otec, jeli jsme za ním s vnoučaty na návštěvu. Byli jsme už v půlce republiky, když přišel telefonát: „Jedete zbytečně, děda umřel.“

     Seděli jsme v autě zastaveném u silnice, protože za jízdy se netelefonuje, a mlčky jsme se snažili strávit tu informaci. Vtom se do ticha ozval jasný dětský hlásek:

     „Když já jsem tak moc chtěla vidět toho dědečka, jak umřel!“

     Bylo to tak úžasně morbidní, že jsme vyprskli smíchy. Možná je úkolem dětí připomínat dospělým, že je třeba žít dál a že se musí smát, i kdyby to bylo přes slzy. A tak se návštěva dědečka proměnila ve výlet pro děti.

     Vnučka Kristýnka o smrti přemýšlela i v následujících dnech. Dodnes se nezapomene aspoň jednou týdně pomodlit za dědečka, aby ho Pán Bůh vzal k sobě do nebe, a vrtá jí hlavou, co si o smrti vlastně myslet. Jednou večer na to přivedla hovor a zeptala se tatínka:

     „Dědečkové a babičky všichni umřou?“

     „Všichni.“

     „Tatínku, a ty taky budeš dědečkem?“

     „Ano, až zestárnu, bude ze mě taky dědeček.“

     „A pak taky umřeš?“

     „Ano, pak taky umřu.“

     „A kdy už to bude?“

     A pak mluvte s dětmi vážně o vážných věcech.

Vyšlo v časopise Rodinný život 4/2016

Sdílet

Komentáře

Mužena "Maminko a kdy umřeš?" "No, doufám, že až za dlouho, až budete velcí a nebudete mě tolik potřebovat." "Ale mi už jsme velký! Tak už můžeš umřít!" (autentický výrok jednoho 4 letého dítěte).

rafael Hodně lidí se snaží děti od nemoci a smrti oddělovat, myslí si, že je bude traumatizovat, když uvidí babičku/ dědečka v posteli, třeba nemluvícího, vyhublého...
Ale je to spíše naopak - pokud jim zakazujeme nemocné/ umírající vidět, představují si často příšerné věci, které se v tom pokoji dějí a proč tam nesmí jít... a pokud děti od těchto věcí nepřirozeně oddělujeme, budou je v dospělosti traumatizovat daleko více!
Pokud se mě rodiny ptají (jako sestry domácího hospice), zda k nemocnému vzít děti - vždy je v tom rozhodnutí podporuji - je to pořád ten jejich oblíbený dědeček, jen je hodně nemocný, třeba už nemůže mluvit, ale pořád je má rád...

Kili @rafael, moc pěkně vyjádřeno.
Trocha humoru od nás- asi 3 měsíce po smrti tchýně, jsme projížděli ke známým přes město, kde žila a je pochovaná. Mladší se ptá: "Budeme spát u babičky? Tatínek odpovídá: "Tam se všichni nevejdeme."

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio