Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Vnitřní cela

26. 11. 2016 22:50
Rubrika: Duchovní život

     Krásným ovocem duchovní formace je touha po modlitbě, která se projevuje otázkami. Lidé se ptají. Kristovi učedníci také začali otázkami: „Pane, kde bydlíš? Co máme dělat? Jak se máme modlit?“

     A lidé se ptají: „Můžeme kontemplativní modlitbě nějak připravit cestu? Jak? Co pro to můžeme udělat?“

     Duchovní život má dva směry. Pohyb od nás k Bohu se nazývá askeze, pohyb směrem od Boha k nám se nazývá mystika. Mystika se nedá nacvičit, je to čistá milost. Význam slova askeze je cvičení, disciplína. To je ta činnost, kterou můžeme provozovat. Mezi asketické činnosti patří půst, almužna, pouť, modlitba, mlčení, pokání, odříkání, zdrženlivost, cvičení ve ctnostech. Stejně jako mládenec v evangeliu však můžeme říci: „To všechno jsem zachovával od mládí.“ A nic, že.

Jan Tauler OP klade provokativní otázku: „Proč ještě nejste svatí?“ A sám si odpovídá: „Protože jste se ještě neobrátili!“ Teď jste možná zaraženi, protože si říkáte: „Jak to, že nejsme obráceni? Jsme pokřtěni, chodíme ke svátostem, účastníme se mše svaté a pobožností, postíme se, modlíme se, děláme dobré skutky...“ Co tedy děláme špatně? Jak to, že ještě stále nejsme svatí? Proč ještě nemáme dar kontemplace?

     Představte si, že vezete na zahradu kolečko slámy. Tu vás potká nějaký podivín, který vám nabídne zlata a drahokamů, kolik uvezete. Každý normální člověk okamžitě vyklopí kolečko vedle cesty, ať si vezme slámu, kdo chce, a nabere si zlata a drahokamů, kolik se do kolečka vejde. A vzpomínáte si, co řekl Tomáš Akvinský, když se probral z kontemplace, a jeho tajemník Reginald z Piperna chtěl, aby pokračoval v psaní Summy? „Proti tomu, co jsem viděl, je všechno jenom sláma.“

     Zkusme se na naši askezi podívat z jiné stránky. Možná vám také jako dítěti řekli, že čokoládu nedostanete, protože je pátek. Bez dalšího vysvětlení si dítě zafixuje, že Bůh nás chce o něco připravit. Pak vyroste a věřící v kostele mu řeknou: „To víš, koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Aniž bychom o tom dál přemýšleli, upevní se v nás představa Boha, který miluje naše utrpení. Nakonec svého Syna taky nechal zemřít na kříži, takže je logické, že to bude chtít i po nás. Kupodivu nás nezneklidňuje, když v kázání slyšíme pravý opak: že Bůh je dobrotivý. O falešných představách Boha už bylo napsáno několik knih. Tyto falešné představy většinou stojí za tím, že jsme nemastní neslaní křesťani, kteří nikoho neobrátí na víru a žijí v podstatě stejně jako nevěřící, protože jejich představa Boha nikoho nijak zvlášť neuchvátí.

     Proč tedy Tomáš Akvinský nadšeně civěl na Boha a nemohl se od něj odtrhnout? Všimli jste si, že ti největší světci vždycky měli radostný vzhled? Kdyby jim Bůh dopřával jen utrpení, vypadali by jinak. Ale první co takový světec zjistí při kontemplaci, je to, že Bůh je úplně jiný, než si myslel, totiž že je naprosto úžasný. A s radostí odhazuje svou slámu a suché listí výměnou za společenství s Bohem, plným radosti.

     A teď vám tedy nabízím úplně jiný pohled na askezi: ne jako tvrdé odříkání a cvičení se v disciplinovanosti, ale jako ochotné odhazování haraburdí, které nám brání přiblížit se víc Bohu, Věčné Nekonečné Radosti. Jako výměnu našeho suchého listí za Boží zlato a drahokamy. Jestli máme něco dělat pořádně, musíme mít motivaci, musíme vědět, proč to děláme. Je potřeba zrýt zahrádku a zasadit květiny. Buď to uděláme neochotně a otráveně, protože nám to nařídil protivný šéf, nebo budeme rýt jak o život, protože chceme udělat radost svému milovanému a překvapit ho květinami. Pozorujete ten rozdíl? Nikde se tak markantně neukáže váš vztah ke Kristu jako ve vašem vztahu k askezi.

     A proč vlastně je nutná askeze? Líbí se Bohu, když se budu bičovat a omdlím hladem? Jordán Saský OP, magistr řádu, píše sestře Dianě z Andalo: „Nebuď nadmíru zdrženlivá v pokrmu, v nápoji a ve spánku, ale ve všem jednej umírněně a trpělivě.“ Zvlášť ve středověku to totiž někteří lidé přeháněli s askezí, aby tím Boha donutili k nim přijít, ale Bůh se nenechá manipulovat. Tudy cesta nevede. Otče Jordáne, poraď, jak na to! „Víte, že plný pohár se ničím nenaplňuje, nýbrž se napřed vylévá, co v něm bylo, aby se mohl naplnit něčím jiným. Svatí apoštolové byli naplněni Duchem svatým proto, že byli vyprázdněni od svého vlastního ducha.“ Otče Jordáne, tys na to kápnul!

     Jak lidé postupují, když chtějí studnu? V místech, kde tuší pramen, začnou kopat a vynášejí z jámy koše plné hlíny, písku a kamení. Až se dokopou na dno, vytryskne pramen a zaplní celou vykopanou jámu.

     Chceme-li pohár plný vína, musíme napřed vylít vodu, která v něm je, aby uvolnila místo.

     Chceme-li duši plnou Ducha svatého, musíme se zbavit ducha světského smýšlení.

     Chceme-li, aby Nejsvětější Trojice přišla do naší duše a učinila si v ní příbytek, musíme vyprázdnit svou duši od všeho tělesného (v biblickém smyslu). Tělem se v Bibli myslí naše pozemská existence, naše ukotvenost v tomto světě. Zabydlujeme se na světě, jako bychom v něm měli žít navěky, a přitom máme před sebou „sedmdesát roků, osmdesát v dobrém případě, vesměs plných těžkostí a trampot, přeletí a odvanem i my“ (Ž 90, 10, dominik. překlad). Nespoléháme na Boha, spoléháme na zdravotní a sociální pojištění, jsme soběstační, nepotřebujeme Boha. Bůh je pro nás třešnička na nedělním dortu, přes týden si vystačíme sami. A to nemluvím o skutcích, které apoštol Pavel připisuje tělu. „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu“ (Řím 8, 5-8). Sám Pán Ježíš v evangeliu říká: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch“ (Jan 3, 6). Jsme pokřtěni, chodíme ke svátostem, máme tedy všechny předpoklady k životu z Ducha, teď jenom co máme dělat? Nějaké praktické rady?

     Pojďme se zeptat Kateřiny Sienské, je dominikánka a učitelka Církve. Je opravdu dobré si přečíst její Dialog, ale vyšly i menší spisky, 15 dní s Kateřinou Sienskou nebo drobounký spisek za pár korun – Krátká rozmluva o získání pravé dokonalosti. V ní se dočteme, že Kristus Kateřině říká: „Věz tedy, že spása a dokonalost mých služebníků spočívá jedině v tom, že konají jen mou vůli a snaží se všemožně vždy ji vyplnit. Jen mě hledí poslouchat, jen mě ctít, jen mě mít na mysli ve všech okamžicích svého života. A čím pečlivěji o to usilují, tím více se blíží k dokonalosti, protože tím více lnou ke mně a tím úžeji se spojují se mnou, jenž jsem nejvyšší dokonalost.“ Jak prosté, že? Tímto se řídila Kateřina, tím se řídila matka Anežka Gallandová OP, tím se řídil Hyacint Maria Cormier OP a mnozí jiní a všichni došli svatosti. Kristus nežádá mučednictví, bičování, posty, tvrdé odříkání. Chce, abychom k němu s láskou přilnuli. Chce to, o čem mluví žalm: „Jako oči služebníků tkvějí na pánových rukou, oči služky na své paní, tak i naše oči hledí k Pánu, jenž je naším Bohem...“ (Ž 123, 2 dom. překlad). Znamená to, že v každém okamžiku svého života se rozhodujeme mezi sebou a Bohem tak, že zvolíme Boha. Jak říká otec Jiří Maria Veselý OP: „Svatost znamená milovat Boha nade všechno, a nic nemilovat bez Boha, nic nemilovat proti Bohu.“ Svatý Augustin k tomu dodává: „Miluj, a dělej, co chceš.“

     Abychom věděli, co je Boží vůle, nepotřebujeme žádné extáze, stačí číst Písmo a zachovávat Boží slovo. Některé biblické verše dobře poslouží jako střelné modlitby. Nejlepším vzorem nám je Panna Maria, která odpověděla andělovi: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Nebo si vzpomeňme, jak se modlil Pán Ježíš v Getsemanech: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ Jestli se rozhodnu neprosazovat sebe, ale stavět na první místo Krista, jestli se naučím říkat „Ne já, ale Ty, Pane“, jenom tím následuji samotného Krista, který říká „Ne já, ale ty, člověče! Pro tebe jsem opustil nebe a stal se člověkem, pro tebe jsem snášel nepohodlí a kázal, pro tebe jsem zemřel na kříži, abys ty mohl být v nebi se mnou!“ „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2, 5-11). Ano, Pane, ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný!

     Kateřina Sienská nikdy nežila v klášteře, vždycky bylo kolem ní plno lidí a hluku. Neměla možnost trávit tiché chvíle v klášterní cele. Proto vymyslela způsob, jak si vytvořit klášterní celu v sobě, ve svém nitru. Říkala tomu vnitřní cela. Tiché místo v srdci člověka, kde se může v naprosté intimitě setkávat s Bohem, i když je kolem hluk a plno lidí. Samota a ticho je potřeba jenom do té doby, než to místo člověk v sobě najde. Při tom hledání je dobré být sám, v tiché místnosti nebo v prázdném kostele. Zpočátku je dobré i zavřít oči, aby nic vnějšího nerušilo. Uši „obrátíme dovnitř“, abychom neposlouchali, že jede auto, ale naslouchali svému nitru. Pokud slyšíme, že nám kručí v břiše, tak to ještě není ono. Zkoušíme naslouchat, zkoušíme prohledávat ticho, jako když otáčíme knoflíkem u rádia a projíždíme vlny, abychom zachytili nějaké vysílání. Nepovede se to hned, je potřeba to trénovat. Ale je to něco, co opravdu jde nacvičit. Po čase se nám podaří najít místo, kterému Kateřina říká vnitřní cela. Dalo by se také říci dno naší duše. Srdce našeho srdce. Ticho, které si od toho okamžiku nosíme stále všude s sebou. Ticho, do kterého se můžeme kdykoli ukrýt před hlukem tohoto světa. Kostel uvnitř svého těla, azyl uprostřed ruchu světa.

     To, co nám nejvíc brání v nalezení své vnitřní cely, je naše tělo. Žaludek chce jíst, záda jsou ztuhlá, myšlenky odbíhají... Tady se právě projevuje nedostatek askeze. Když naučíme žaludek, že dostane jíst tehdy, když chceme my, a ne tehdy, když si řekne on, přestane obtěžovat. Mnohem horší je to s obtížnými myšlenkami. Americký dominikán W. A. Hinnebusch OP říká: „Vnitřní hluk představuje obzvláštní problém vzhledem k neutuchající činnosti mysli, paměti a představivosti. Když člověk přestane konverzovat s druhými, obrátí se dovnitř a hovoří do nekonečna sám se sebou. Jestliže tyto duševní pochody nejsou spoutány disciplinou, nemůže nastat vnitřní ztišení. Stále bude docházet k vnitřnímu brebentění mysli, představivosti či paměti. Zbytečné myšlenky, rozptylování, pokušení a denní snění spolu zápasí a uchází se o pozornost člověka. Dále zde máme prázdnou četbu, zvědavé pasení po zprávách, libování si v imaginárních urážkách, udržování při životě drobných i velkých urážek, marnivé libování si v bývalé slávě. I vůle se v tomto boji chce prosadit. A kvůli tomu všemu bude těžší jazyk omezit. Myšlenky a modlitba nemohou vzkvétat tam, kde vládnou takové podmínky.“ Toto je nejtěžší asketické cvičení, pozastavit své myšlenky. Dívat se na Boha a vědět – tedy vědomě se na to soustředit – že Bůh se dívá na mě. Nic neříkat, jen se na sebe dívat. Někdy nám Bůh vychází vstříc tím, že sešle noc smyslů. Najednou s překvapením zjistíme, že nás neláká dívat se na seriál, necháme bez zájmu ležet rozečtenou detektivku, nebaví nás už klábosení se sousedkami... Místo toho nás přitahuje modlitba, táhne nás to do kostela...

     A nakonec může nebo nemusí přijít kontemplace. Co to vlastně je ta kontemplace? V Písmu to slovo nenajdete. Ale píše se tam: „V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Mt 11, 25-27). Syn zjevuje Otce v kontemplaci tomu, komu chce. To poznání nejde získat vzděláním, je skryto před moudrými a je zjeveno maličkým, tedy pokorným. Je Božím tajemstvím, proč někomu ten dar dá a jinému ne, třebaže také patří k maličkým. Ale můžeme se opřít o Kristova slova: „A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11, 9-13). Když Bůh vidí vaši námahu, abyste našli jeho tvář, jistě k vám přijde.

     A jak poznáte, že to byla „ta kontemplace“? Jestli váháte a nevíte, zda to už byla kontemplace nebo ne, tak si buďte jisti, že nebyla. Protože kdyby byla, tak to nepřehlédnete. Kdyby to byla kontemplace, tak padnete na zadek, 14 dní budete svítit jak rajčata z Černobylu a nedokážete myslet na nic jiného! A váš život to docela změní. Navenek budete stejní lidé, budete dál chodit do zaměstnání, ale změní se vaše životní postoje, vaše priority. A kdoví, jednou možná budete dokonce svatí.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio