V čem spočívá obrácení sv. Pavla?

     V lednu si připomínáme událost velmi významnou pro Církev – totiž obrácení sv. Pavla. Víme dobře, jaký rozmach nastal v Církvi poté, co Pán povolal tohoto Apoštola národů. Asi nikdo nepochybuje o jeho významu. Ale je to jednou provždy historická událost nebo nám může říct něco ještě i dnes? Připomeňme si, co o sv. Pavlovi víme. Byl to Žid a farizej, z dobrých rodičů, a měl od narození římské občanství, což se velmi cenilo. Nemusel si římské občanství kupovat, nebyl žádná „náplava“. Jeho rodiče ho poctivě vedli k víře a zajistili mu nejlepší teologické vzdělání, jaké mohli – víme, že jeho učitelem byl sám slovutný Gamaliel. Být žákem rabbiho Gamaliela mělo podobný zvuk jako dnes být doktorem teologie.

     Když se řekne „obrácení“, vynoří se nám představa pohana a hříšníka, který náhle šel do sebe, litoval svých hříchů a docela změnil svůj život. Možná známe i příklady ze svého okolí. Ale Pavel nebyl ani pohan, ani hříšník. Byl vychován jako syn Abrahámův a „horlil pro Hospodina“ jako prorok Eliáš. Být farizej od dob Makabejských válek znamenalo být předpisový věřící, být vzorem pro ostatní. Lidé farizeje obdivovali a měli je ve velké vážnosti.

     Časem se pak stalo, že se to farizeům zalíbilo a svou zbožnost dávali okázale najevo, aby získali obdiv lidí. Ale Pavel takový nebyl. Jeho zbožnost byla upřímná a miloval Boha celým srdcem, celou myslí a ze všech svých sil. Proto také byl velmi rozhořčen, když se objevila nová sekta – křesťani, kteří se ošklivě rouhali jeho milovanému Bohu, když vydávali jakéhosi Ježíše za Syna Božího. Vždyť to je modlářství nejhoršího druhu! Člověk se nesmí prohlašovat za Boha! Za modloslužbu u Izraelitů existoval jediný možný trest – smrt. Zabít, aby se modloslužba nešířila mezi ostatní. Uchovat čistotu víry. Proto schvaloval, když v Jeruzalémě kamenovali Štěpána, proto sám aktivně vyhledával křesťany, aby je vydal na smrt. Ne proto, že byl zlý pohan, ale naopak z horlivosti pro Hospodina!

     Co tedy bylo špatně na jeho horlivosti? Proč potřeboval obrácení? Vždyť mnoho katolíků je i dnes stejných jako on: byli od dětství vychováni ve víře a věrně ji zachovávají, dokonce říkají ostatním křesťanům, co dělají špatně, a nazývají to apoštolát. Vědí, jaká má být správná hudba v kostele, jak se má správně přijímat Eucharistie, jak se má sloužit mše svatá... Někteří jsou i teologicky vzdělaní a dovedou si svůj postoj vědecky obhájit. Vědí, že ti druzí včetně biskupů a papeže to všechno dělají špatně a neváhají jim to dát najevo. S hříšníky se nebaví, protože je psáno: „Neházejte perly sviním!“ Jenom je nekamenují, přece jen už žijeme v jiné době.

     Pokud bude člověk posuzovat lidi podle sebe, subjektivně, nebude jim hlásat víru v Boha, ale svou víru ve svého Boha. Bude vnucovat druhým svou vlastní představu Boha nebo Církve. Bude je kárat, napomínat, vylučovat ze společenství, pokud jejich představa nebude totožná s jeho představou. Ale Bůh není moje představa. Bůh je subsistující bytí naprosto nezávislé na mé představě. Bůh nechce, abychom propagovali svou představu o Bohu, ale živého Boha. A proto potřebujeme setkání s živým Bohem.

     Proto Pavel potřeboval setkání s živým Bohem. Možná, že kdyby byl zlý, že by ho Bůh nechal konat zlo. Ale Pavel nebyl zlý, chtěl sloužit Bohu, jenom se mýlil ve způsobu té služby. A Bůh nenechá dobrého člověka na omylu. Co všechno mu proběhlo hlavou, když uslyšel hlas „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Můžeme se domýšlet, jak by Pavel reagoval, kdyby slyšel „Šavle, proč pronásleduješ moje lidi?“ Mohl by to považovat za zjevení modly - démona, kterému jde po krku. Ale Kristus řekl jasně „mě“. Pronásledováním mých lidí pronásleduješ mě. V okamžiku zjevení Pavel pochopil, že Ten, koho vidí v takovém světle, že ho to dočasně oslepilo, je Bůh. A pochopil, že právě ti, které chtěl odvléct do vězení, jsou praví učedníci Boží, ne farizeové, ke kterým dosud patřil, a kteří dbali na zachovávání víry tak, jak jim ji zanechali předkové. Pochopil, že s živým Kristem je všechno jinak. „Hle, všechno tvořím nové.“ Muselo se mu to vrýt přímo do srdce, protože od té chvíle učí, že Církev je Tělo Kristovo. Při setkání s Kristem pochopil, že Ježíš Kristus je Boží Syn. Že to není hereze, ale nové zjevení Boží, o kterém nevěděl ani velký Gamaliel. A celý jeho život se změnil. A celé dějiny lidstva se změnily.

     Také my potřebujeme setkání s živým Bohem, abychom byli takovými křesťany, jaké nás chce Bůh. Abychom dokázali naplnit Kristovo přání „aby všichni byli jedno“. Ale nemůžeme spoléhat na to, že nás Bůh shodí z koně a osvítí jako svatého Pavla. Papež František říká, že věřící je ten, komu se stýská po Bohu. A co dělá ten, komu se po někom stýská? Čte si jeho dopisy. My máme mnoho Božích dopisů v Písmu svatém. Navykněme si denně „přežvýkat“ kousek Slova Božího. Ale nestačí jen pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Je třeba Boží slovo zachovávat, mít Kristova ducha.

     Jak poznáme, že máme Kristova ducha? Všechno najdeme v evangeliu. Jsme milosrdní jako Otec? Pláčeme pro chudé, nespravedlivě vězněné, válkou sužované, týrané a zneužívané? Jsme tvůrci pokoje? Modlíme se za jednotu křesťanů a přispíváme k ní svým jednáním? Budeme-li zachovávat Boží slovo, celá Nejsvětější Trojice přijde a učiní si v naší duši svůj příbytek. Naplní nás radostí a budeme hořet pro Hospodina. Jako svatý Dominik, Tomáš Akvinský, Petr Veronský, Kateřina Sienská, Anežka z Montepulciana, Hosanna Andreasi a mnozí další svatí před námi. A jednou v budoucnu se spolu s nimi budeme procházet krásným parkem Boží moudrosti. V radosti na věky věků.

     Kéž nám svatý Pavel vyprosí, abychom poznali živého Boha a zasvětili mu celý svůj život.