Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Rozvíjej se, poupátko

17. 2. 2017 13:11
Rubrika: Rodinný život

     Je po Vánocích. Kristýnka hopsá po kuchyni a prozpěvuje si nějakou melodii. Poslouchám a je mi to povědomé.

     „To je Rozvíjej se, poupátko, ne?“

     „Jo, jo. Z té pohádky.“

     „Taky to znám. Rozvíjej se, poupátko, nejmilejší z květů... Vypadlo mi to nějak z hlavy. Jak jsou slova dál?“

     A Kristýnka zazpívá:

     „Od rána až do noci, budeš vonět světu.“ A pak dodá: „Taky by se mi líbilo mít takovou květinu, co zpívá.“

     „Ale vždyť takovou máš. Jenom není vidět.“

     „Jak to,“ diví se holčička. „O ničem takovém nevím.“

     „Při křtu každá holčička i chlapeček dostanou takovou květinu, ale vidí ji jenom Bůh, lidé ne. Říká se jí milost posvěcující. Pamatuješ si, co se stalo s květinou, když princezna v pohádce byla pyšná a chovala se ošklivě?“

     „Ano. Květina úplně zvadla a seschla.“

     „A co se stalo, když se pak princezna polepšila?“

     „Zase se květina narovnala a začala zpívat.“

     „Správně. Takže když princezna chtěla, aby jí květina zpívala, musela se snažit být hodná. A stejné je to i s dětmi. Když zlobí a jsou ošklivé, jejich květina vadne a Bůh je z toho smutný. Ale když jdou děti ke zpovědi a litují toho špatného a chtějí se polepšit, jejich květina se zase rozvine do krásy a zpívá Bohu nádhernou píseň. Ale my lidé ji neslyšíme, jenom Bůh a andělé.“

     „A tu květinu mají jenom děti?“

     „Kdepak, i dospělí. Já a děda ji máme taky.“

     „A viděli jste ji někdy?“

     „Ne, tu květinu vidí jenom Bůh. Ale až člověk umře, podle té květiny půjde do nebe nebo do pekla. Komu květina zpívá, toho vezme Bůh k sobě do nebe. A když přijde člověk, kterému ta květina zašla nebo ji dokonce někde ztratil, tak Bůh smutně řekne: ‚Je mi líto, takhle do nebe nemůžeš.‘“

     „A proč to řekne smutně?“

     „Protože má všechny lidi moc rád a přeje si, aby s ním úplně všichni byli v nebi.“

     „Ale nebudou, že, babičko? Někteří lidi jsou moc zlí.“

     „Ano, někteří jsou moc zlí.“

     „Já chci k Pánu Bohu do nebe. Ale teď ještě ne, až jednou, až budu stará. Myslíš, babičko, že mi ta květina zpívá?“

     „Určitě. Bylas už u první svaté zpovědi a také se modlíš, tím tu květinu zaléváš, aby rostla.“

     „Já se někdy pomodlím úplně sama!“

     „Já vím, to je moc dobře a tvoje květina potom krásně Bohu zpívá.“

     A holčička šťastně odskákala a dál si pobrukovala: Rozvíjej se, poupátko, nejmilejší z květů, od rána až do noci, budeš vonět světu...

Vyšlo v časopise Rodinný život 2/2017

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio