Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

K čemu je dobrý půst?

2. 3. 2017 9:58
Rubrika: Články | Štítky: půst , odříkání

     Znovu nám začala doba postní a znovu se zamýšlíme nad jejím smyslem. Znovu k nám zaznívají z kazatelen výzvy k obrácení. Už jsme to slyšeli stokrát a mechanicky se snažíme vyhovět a otočit se směrem ke Kristu. Ale kterým směrem? Za zády ho nemáme. Před sebou taky ne. Nejsme žádní zločinci, nikoho jsme nezabili a od dětství chodíme do kostela a ke svátostem. Jak se tedy máme obrátit? A je to vůbec výzva pro nás? Neplatí to jenom pro ty hříšníky, co s námi chodí do kostela?

     Apoštol Pavel nám předkládá jako vzor chování obraz závodníka, který chce získat věnec, první cenu. To je dobrý obraz, zvlášť pro chlapy, kteří rádi soutěží. Všichni pochopí, že jestli chce vyhrát, něco to stojí: musí chodit na tréninky, nemůže ležet na pohovce a ládovat se čokoládou, ale dodržovat zdravou životosprávu, musí cvičit a přemáhat se, aby běžel rychleji a vytrvaleji než ostatní a vyhrál olympiádu. Co z toho vyplývá? Že jestli máme takto trénovat pro život věčný, nutně potřebujeme motivaci. Hodně velký důvod, proč to chceme dělat.

     V Bibli najdeme ještě jiný obraz. Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi a stvořil nádhernou rajskou zahradu, kterou daroval člověku, aby si jí užíval. Měkká tráva, stromy poskytující stín, hřejivé sluníčko, chutné plody, vonící květiny, přítulná zvířata, prostě ráj. A to všechno dal Bůh člověku. Aby se z toho radoval. Jaký je Bůh? Fantastický! A strašně moc člověka miluje!

     Pak ovšem přišel had s tím jablkem. Víme, co následovalo. Člověk zhřešil. Uvěřil ďáblovi, že Bůh není tak fantastický, jak vypadá, a že má možná s člověkem nějaké boční úmysly, o kterých nic neříkal... Tady vznikla nedůvěra vůči Bohu, kterou jako následek dědičného hříchu pociťujeme dodnes. „Mám se zasvětit Bohu? Ale co když do půl roku umřu? Mám se nechat pokřtít? Ale co když mi Bůh všechno vezme a dá mi místo toho jenom kříž?“

     A protože Bohu nevěříme, držíme se pevně stvořených věcí. Co udělali Adam a Eva v ráji, když zhřešili a Bůh je volal? Schovali se za stromy a keře. To, co jim Bůh daroval pro radost, postavili mezi sebe a Boha, aby se za tím ukryli před Bohem. A totéž děláme my všichni dosud: dáváme přednost Božím darům před samotným Bohem. Chováme se jako nezvedené děti, které se vrhnou do tašky tetičce, která přijela na návštěvu, poberou si dárky a utečou s nimi do vedlejšího pokoje, aniž by si tety všimly, natož jí poděkovaly. Obklopujeme se stvořenými věcmi, lpíme na nich, křečovitě se jich držíme, a nevšímáme si Dárce, který nám je stvořil a daroval.

     Půst, odříkání je gesto z naší strany. Když Bůh volá „Adame, kde jsi?“, nechci se schovávat za stromy, nechci už déle stavět stvořené věci mezi sebe a Boha. Vystoupím z keřů na nekryté místo a řeknu: „Hle, Bože, zde jsem. Zhřešil jsem a nezasloužím si být víc tvým synem. Vím, že jsem nahý a nejsem nic. Ale stojím zde a vyznávám, že můj Bůh jsi ty, ne tyto věci. Jen tobě se chci klanět, tobě děkovat, tebe chválit. Hleď, odkládám věci, které jsi mi dal, abys viděl, že ty pro mě znamenáš víc než tyto věci.“

     A pak Bůh, který nás s láskou od věků vyhlíží, ukáže nám svou jasnou tvář a přivine nás do náruče. Jako svého marnotratného syna, který se vrátil k Otci.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio