Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Schovka

31. 5. 2017 17:33
Rubrika: Rodinný život | Štítky: děti , katecheze

     Kdysi u nás spinkal můj nejmladší vnouček a přinesl si v náručí šedivou plyšovou myšičku. Když byl umytý a v pyžámku, sháněl se po myšičce.

     „Ty máš, babičko, taky na spaní myšičku?“, zajímalo ho.

     „Ne,“ smála jsem se, „já nepotřebuji myšičku, já mám dědečka. To je taková moje myšička.“

     „No to jo,“ smál se chlapeček, „myšička, velká a tlustá!“

     „Ty jsi taky tlustej,“ dopálil se dědeček.

     „Ne,“ s naprostým klidem odmítl brouček, „já jsem tlusťoučkej!“

     Od těch dob se hodně změnilo. Baculatý chlapeček se vytáhl a začal chodit do školy a taky do skautu – mezi vlčata. Začal přemýšlet o světě vlastní hlavou a taky se začal odmítat modlit.

     „Pojď, pomodlíme se,“ vyzvu ho.

     „Ne,“ odmítne chlapec a otočí se tváří ke zdi. Oddělí se a zatímco jeho sourozenci se s námi modlí, drží se stranou.

     „Teo, hraješ si rád na schovávanou?“

     „Jo, jasně.“

     „A víš, kdo si hraje na schovávanou úplně nejradši?“

     „Brácha?“

     „Ne, ještě víc.“

     „Kluci z vlčat?“

     „Ne, úplně nejraději na celém světě?“

     „Tak nevím, dám se poddat.“

     „Pán Bůh. Hraje si s námi na schovávanou a chce, abychom ho hledali.“

     „Jak to víš?“ Tváří se nevěřícně.

     „Je to napsané v Bibli. Bůh řekl lidem ‚Hledejte mou tvář!‘ (Ž 27,8)“

     „A když ho budu hledat, tak se mi ukáže?“

     „Dětem se málokdy ukazuje. Vždyť ani nevědí, jak vypadá a kde ho mají hledat. Dětem dal Pán Bůh rodiče, dědečky a babičky, aby jim o Pánu Bohu vyprávěli. Taky pan farář a paní katechetka v náboženství učí děti o Pánu Bohu. Až vyrostou, už budou vědět, koho mají hledat a kde ho mohou najít.“

     „A tys ho našla?“

     „Ano. Každý z dospělých, který ti vypráví o Bohu, už ho našel.“

     „A jak ho našli? Jak se dá najít Bůh?“

     „Je to něco na způsob Pokémon Go.Tvůj brácha jde po ulici s tabletem a vidí – tuhle je pokémon, tamhle je pokémon... Já jdu vedle něj, ale žádné pokémony nevidím, protože nemám tablet.“

     „Takže ty máš tablet, který ti pomáhá hledat Boha?“

     „Tablet přímo ne, je to taková zastaralá technologie, která funguje už stovky let, ani nepotřebuje baterie. Říká se tomu Bible. V Bibli se píše o Bohu, jaký je a jaký není, co řekl, co udělal, jak ho můžeme najít...“

     „Ale já ještě neumím číst.“

     „Však proto chodíš do školy, aby ses to naučil. A než se to naučíš, budeme ti o Pánu Bohu vyprávět já s dědečkem.“

     A pak jsme se spolu pomodlili a šli spát.

Vyšlo v časopise Rodinný život 5/2016

Sdílet

Komentáře

Odetta Celý příběh mi připadá jako smyšlená pohádka. Podle způsobu řeči, kterým se vnuk v první části příběhu vyjadřuje, bych řekla, že mu bylo 4-5 let. V druhé části, kdy ještě očividně nenavštěvuje základní školu, mu tedy logicky může být maximálně 6-7 let. A tak je naprosto nevhodné použít pro tak malý časový úsek slovo "kdysi", které tak sráží důvěryhodnost příběhu. Takže mi to celé přijde jako smyšlený blábol který se pokusil rádoby vtipně vyobrazit, jak důchodkyně následuje dobu a zná populární aplikace, PokémonGo mimochodem vyšel teprve v loňském roce. Vymyšlenej příběh, kterej se má tvářit jako pravdivej, jsem na katolické sociální síti fakt nečekala.

BětkaV mě zas připadá jenom lehce přibarvený - ale který příběh není, ani já neumím zapsat reálné události tak, aby byly opravdu reálné, vždycky si je trošku přizdobím. už jenom svým subjektivním pohledem nebo tím, že si nepamatuju, kdo co přesně říkal, tak zachovám obsah a vymyslím konkrétní slova.
a moc se mi líbí: "Jak se dá najít Bůh?" "Je to něco na způsob Pokemon Go." :D

Luceee Příměr se mi líbí, jako máma, která se snaží dost marně vysvětlovat svoji víru synovi, to možná použiju, díky :-)

Hosanna Odettě: Pokud jsou to bláboly, tak proč to čtete? Pro upřesnění: V první části měl vnuk 3 roky. V druhé části měl 7 a čerstvě začal chodit do první třídy, v září opravdu ještě neuměl číst. 4 roky jsou pro malé dítě hodně dlouhá doba. proto se mi slovo kdysi zdá zcela příhodné.

Hosanna Odettě: A k té poslední větě: Opravdu všechny moje články nejsou stoprocentně tak, jak se staly, občas fabuluju, aby to bylo čtivější. A nikoho to nikdy nepohoršilo. Ale zrovna v tomhle případě se to takhle slovo od slova stalo, a vy to prohlásíte za vymyšlené! To mě skutečně pobavilo. Víte co, radši už to nečtěte.

Odetta Čtu to proto, že jste tento článek uveřejnila na blogu, který je volně přístupný komukoli. A dočetla jsem to do konce, abych si ucelila názor a mohla hodnotit. Ano, něco takového v naší zemi existuje. Jestli jste o tom ještě neslyšela, doporučuji Listinu základních práv a svobod, dočtete se o svobodě myšlení, svobodě projevu apod.
"4 roky jsou pro malé dítě..." -kdyby tento článek byl psán z pohledu čtyřletého dítěte, mohlo by být adekvátní použít slovo "kdysi", ale je to váš pohled, takže to stále považuji za nepřiměřené.
Spíš než pobavená se zdáte být rozhořčená. Už nefabulujte, ano?
Nebojte se, toto už znovu číst nebudu, takové utrpení si působit nebudu, a stejně tak žádné další vaše "dílo", do dobré spisovatelky máte hodně daleko.

Terka-8-8 Navzdory některým komentářům pod článkem, mě se opravdu velmi líbí. Ukazuje mi jiný pohled na to, jak někomu vysvětlit víru. Je to něco nového. Díky moc za něj i za autorku!

JiKu Mám rád osobní pravdivá svědectví.
Nevadí mi ani vymyšlené "kalendářové" příběhy.

To, co nemám rád, je, když se nedá poznat, zda je to svědectví (a autor sdílí a stojí za tím, co se mu skutečně přihodilo), nebo vymyšlený mravo_učný/kárný příběh.

Hosanna @JiKu: Proč se zrovna tenhle příběh zdá několika lidem vymyšlený? Co se Vám nezdá? Jsme divná rodina? Znovu opakuji: Tohle se opravdu přesně takhle stalo. Co je na tom tak těžko uvěřitelného?

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio