Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Stržená ohrada

14. 6. 2017 16:49
Rubrika: Duchovní život

aneb Jak Bůh zachází se svými vyvolenými

      Existuje docela rozšířená představa, že správný katolík je od dětství veden ke správnému chování, nezlobí, dobře se učí, pak vyroste, chodí včas do kostela, sedí v první lavici a stále se usmívá, protože je psáno „Neustále se radujte“. Pokud se někdo stále neraduje, tak není správný křesťan. Samozřejmě jsou takoví lidé rozhořčeni a dotčeni, že by měli plakat s plačícími, protože by se přitom přece nemohli radovat. A oni se chtějí proradovat až do smrti, a pak rychle šup do nebe. To jsou takoví křesťané z Květné neděle. Celý život mávat palmovými ratolestmi a volat Hosanna, a pak jít domů na nedělní oběd.

      Některé lidi ale Bůh volá k hlubšímu duchovnímu životu. Chce, aby šli dál. Po Květné neděli následuje utrpení Svatého týdne. Ani tím to však nekončí. Následuje radost Velikonoc, která je všechno, jenom ne „Keep smiling“. Je to radost navzdory bolesti, radost tryskající z nejhlubších hlubin nitra, žádná reklama na zubní pastu. Je to poznání velmi staré a najdeme ho už ve Starém zákonu, dávno před Kristovým narozením.

Uslyš nás

      V žalmu 79 (80) (použiju překlad, který najdete v dominikánském breviáři) je krásný popis Božího jednání s duší. Žalm začíná vzýváním: Uslyš nás, ukaž se! Je to volání duše, která je v temnotách, cítí se opuštěná Bohem a neví, kam má jít. „Povznes nás opět!“ Jsme na dně. Užili jsme si všelijakého nepřátelství od lidí a utrpení své duše. Žalmista mluví za celý lid, ale dobře víme, že způsob, jakým Bůh vychovával izraelský národ, se dá vztáhnout i na Boží jednání s duší každého jednotlivce. Hněvá se snad Bůh, když s námi takto jedná? Vyvedl nás z egyptské země, to znamená vyšli jsme ze světa, už se nechováme jako pohané. Zamilovali jsme si Boha, rozhodli jsme se pevně, že jenom jemu chceme sloužit. A on nás opustil uprostřed pustiny?

      Ve vzpomínkách se vracíme k tomu, jak všechno začalo: „Sám révu z Egypta jsi přenesl, sám vyhnals pohany a révu vsadil. Sám připravil jsi pro ni místa dost, vkořenila se, zaplnila zemi. Svým stínem celé hory pokryla a svými ratolestmi Boží cedry. Až k moři vyhnala své úponky, až k Eufratu své čilé letorosty.“ Našel jsi nás v Egyptě, v tom světě hříchu, a vzal jsi nás jako ušlechtilou révu, malý výhonek, který by v tom Egyptě brzy zadusil plevel. Sám jsi ji zasadil a zaléval, aby se v nás semeno víry ujalo. Sám jsi vyhnal pohany, nedovolils, abychom utkvěli pohledem na něčem, co nás odvádí od Tebe, Bože. A naše víra se v nás rozbujela, rozrostla se natolik, že jsme byli uchváceni láskou k Tobě. Byli jsme úplně úžasní křesťani, připadali jsme si už docela svatí, a nevěděli jsme, že to působíš Ty, že to nejsou naše úžasné schopnosti, naše svatá dokonalost, ale že jsi postavil ohradu kolem vinice naší duše, která je dosud slabá, aby v klidu rostla a nic jí neuškodilo.

Proč jen jsi strhl její ohradu

      A pak se to stalo. V určitém okamžiku jsi usoudil, Bože, že naše duše už by možná dokázala stát na vlastních nohou, a tak jsi nás ze své náruče, kde nám bylo tak dobře, postavil na zem a poodešel pár kroků. To byl šok. Najednou jsme zjistili, jak jsme bez Tebe slabí, že bez Tebe nedokážeme vůbec nic, že si s námi může každý dělat, co chce. „Proč jen jsi strhl její ohradu? Teď, kdo jde kolem, na ní hrozny sbírá, teď kanec divočák ji pustoší, kdekterá polní zvěř se na ní pase.“ Jsme docela bezbranní, jako vinice, kolem níž není zídka. Každý, kdo jde kolem, si vezme, co chce, někdo dokonce projde prostředkem a poláme větve. Kolemjdoucí ochutnávají hrozny, plody našich skutků, aby zjistili, jestli jsou sladké nebo jsou to kyselá pláňata. Nevěří příliš naší svatosti, předpokládají spíš pláňata. Lidé už jsou takoví. Ale ti, co okusili hrozny a poznali jejich sladkost, ti se stávají přáteli a vrací se.

      Kanec divočák je nepřítel, kterého Bůh někdy dopouští. Z životopisů svatých se dozvídáme poměrně překvapivou věc, že kancem divočákem v jejich životě byl často nějaký kněz. To je zvláštní. Kdo jiný než kněz by měl poznat vůni svatosti? Proč právě knězi Bůh nedá dar rozlišování, aby poznal, jakým duchem se co nese? Napadá mě jediné vysvětlení: že to Bůh dopouští jako memento pro ostatní kněze, aby nepropadli duchovní pýše a nechtěli druhé lidi odsuzovat, pomlouvat a vyhánět z města jako sv. Benedikta, zavírat do blázince jako Dona Bosca, vylučovat z řádu jako sv. Jana od Kříže a podobně.

Slzavým chlebem jsi jej nasytil

      Toto životní období je velmi těžké. „Slzavým chlebem jsi jej nasytil, slzami napojil jej v plné míře. Za předmět pře jsi nás dal sousedům, až se nám proto nepřátelé smějí.“ Někdy je to období krátké, ale drsné, a vede k mučednictví. Někdy je mírnější, utrpení je spíš psychického rázu, ale trvá dlouho, často mnoho let. U svatých a mučedníků se mluví o pronásledování, žalmista mluví o stržené ohradě, karmelitáni mluví o nocích duše, v evangeliích se píše o kříži. Docela překvapivě se v žalmu náhle objevuje verš 18: „Chraň muže, jenž je po tvé pravici, chraň syna člověka, jejž vychoval sis.“ Je to docela jasný odkaz na Krista. Ale zatímco v jiných mesiánských proroctvích se říká, že se narodí z panny a ujme se království, zde je zmínka o Mesiáši v návaznosti na utrpení, které ho nemůže minout. On je první z těch, kterým Bůh strhl ohradu a nechal kolemjdoucí plenit vinici. Snad bychom mohli jít ještě dál a představit si, že Kristus sám dobrovolně strhl ohradu své vinice, aby umožnil všem k němu přijít, a hrozny si můžeme představit jako Eucharistii, plody Kristovy vinice, kterými nás živí.

      Jestliže Kristus byl první vinicí z těch, které Bůh nechal bez ochranné zídky, pak je jasné, že s námi nebude jednat jinak. Chceme-li následovat Krista, neexistuje jiná cesta než skrze kříž. Ale po Velkém pátku vždycky následuje Vzkříšení. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, je celé naše snažení směšné a nesmyslné. Na vzkříšení všechno stojí a padá.

      Ale vraťme se k našemu vlastnímu duchovnímu životu. Pro některé lidi je stržení ohrady konec, totiž tehdy, pokud je Bůh povolává k mučednictví. Například dominikán Patrik Kužela. Jeho vinice se rozrostla nádhernými plody, svědčí o tom verše, které dodnes uchvacují srdce. Kanec divočák ukončil jeho život mučednickou smrtí v Osvětimi. Ale jindy příběh pokračuje. Svatého Benedikta tak pronásledoval jeden kněz, že se nakonec rozhodl ustoupit a odešel s bratry z města. Kněz, kanec divočák, z radosti nad jeho odchodem tak poskakoval na balkóně, až se pod ním zřítil a on v troskách zahynul. Také by vás zajímalo, jak se tvářil, když se octl Bohu tváří v tvář a zjistil, že pronásledoval patrona Evropy a učitele Církve? Svatý Benedikt byl z jiného soudku, pokáral bratry, že se radují ze smrti svého nepřítele, a modlil se za jeho duši. S bratry založil klášter na kopci Montecassino a stal se jedním z největších světců.

Povznes nás opět, Pane zástupů

      Těm, kteří milují Boha, totiž všechno prospívá k dobrému. Ale o těch, kteří Božím vyvoleným ubližují, kteří jim jsou kancem divočákem, o těch mluví žalmista velmi tvrdě: „Ti, kdo ji (tu vinici) spálili a zničili, ať zhynou hrůzou, zdrceni tvou tváří!“ Ano, nechtěla bych být na jejich místě před Boží tváří.

      Žalmista s důvěrou prosí Boha: Pohleď na nás, povznes nás opět! „Svou péčí se zas ujmi révy své, zahrady, již jsi vysázel svou paží, výhonku, který sám jsi vypěstil.“ Nejsme pro Boha nějaký břečťan nebo hrachor. Jsme ušlechtilá réva, velmi cenná v Božích očích. Proto nás také drtí ve svém lisu, aby získal víno, aby viděl, jestli přinášíme nějaký užitek. Svaté Terezii jednou Kristus řekl: „Takto zacházím se svými přáteli.“ Ona mu na to docela drze odpověděla: „Ano, a proto jich máš tak málo.“

      Ke Kristu nepřijde nikdo, koho Bůh nepovolá (srov. Jan, 17, 1-26). A když někoho povolá, ví jako dobrý pedagog, co ten člověk vydrží. Slabého opatruje a nezboří zeď kolem jeho vinice. Ty silnější postaví na vlastní nohy, ale nikdy je neopustí, i když to tak může vypadat. Stojí stále nablízku, jen se nenechá objevit. Ve chvíli „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ nám Bůh dýchá na záda. Ale to všechno zjistíme až potom, až když těmi temnotami a pustinou projdeme, až si dosytosti užijeme nepřátelských útoků, až jsme slzami napojeni v plné míře. Jaká je ta míra? To ví jenom Bůh. Ale bude na tom záležet, jaký příbytek v nebi nám Kristus přichystá. A proto nelze žalm zakončit jinak, než zvoláním „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému!“

Vyšlo v časopise OPusculum 6/2017

Zobrazeno 1239×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio