Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Šum andělských křídel

30. 6. 2017 20:38
Rubrika: Rodinný život

     Šli jsme s Kristýnkou na výstavu, která se jmenuje Šum andělských křídel. Kristýnka od dětství miluje andílky, tři má doma na poličce a jednoho látkového k sobě tiskne při usínání v posteli.

     Kurátorům výstavy se podařilo shromáždit množství obrazů, které měly jedno společné: na každém obraze musel být anděl. Bylo tam mnoho andělů strážných, mnoho Zvěstování s archandělem Gabrielem, několik putujících Tobiášů s archandělem Rafaelem, Michael s mečem a dokonce několik andělů smrti. Od barokních po současné.

     Kristýnka s berlemi běhala od obrazu k obrazu. Opravdu běhala. Jak chcete donutit dítě, které je plné chuti do života, aby chodilo opatrně a odlehčovalo nohu po operaci? Když se s berlemi dají dělat povedená alotria, skákat do dálky nebo na nich držet rovnováhu a nožičkami se kopat do zadečku?

     Když jsme se na chvíli zastavili v koutě a byli jsme tam sami, já s dědou a Kristýnka, zeptala jsem se jí: „Hádej, kolik je tady v tom rohu andělů?“

     „Spousta,“ odpověděla, protože myslela ty namalované.

     „Ne, tři. Jednoho mám já, jednoho děda a jeden je tvůj.“

     „Oni jsou živí?“, vykulila oči Kristýnka. Rozhlédla se nejistě kolem.

     „Na těch obrazech jsou namalovaní, ale podle živých andělů. Skutečně jsou živí a vždycky, když se narodí děťátko, pošle Bůh jednoho anděla, aby mu byl kamarádem a ochráncem. Tomu se pak říká anděl strážný.“

     „A já mám taky svého?“ Pořád ještě se jí tomu nechtělo uvěřit.

     „Jasně, každý. Je to tvůj nejlepší kamarád, nikdy tě neopustí a dává na tebe pozor.“

     „Ale když já ho nevidím? Jak na mě může dávat pozor?“

     „Můžeš ho slyšet. Každému se už někdy stalo, že třeba někam strkal prsty a najednou slyšel v duchu hlas: ‚Pozor, pořežeš se!‘ Nebo vběhl do silnice a zaslechl hlas: ‚Nejdřív se rozhlédni! Zase ses nerozhlédl!‘“

     „To už se mi stalo,“ přikyvuje Kristýnka. „Tak to říká anděl strážný?“

     „Ano.“

     „A když mi říká ‚kopni bráchu!‘, tak to je ďábel, že?“

     „Ano, vidíš, jak to už dobře dovedeš poznat. Anděl strážný nám radí dobré věci, ďábel ty špatné. A na každém je, koho chce poslouchat raději.“

     „Tak to já chci poslouchat anděla strážného. Jsem ráda, že je můj kamarád.“

     V následujícím týdnu kopla bráchu nejméně třikrát, to už se dětem prostě stává. Ale teorii zná a důležité je rozhodnutí konat dobro. Vždyť to znám ze svého dětství. Vždycky jsme měli ty nejlepší úmysly a pokaždé se nám to nějak zvrtlo, že z toho byl nakonec výprask. A taky z nás vyrostli řádní občané. Musíme dětem dát důvěru a čas. Oni to zvládnou.

Vyšlo v časopise Rodinný život 3/2017

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio