Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Jak napravit Otesánka?

13. 11. 2017 15:34
Rubrika: Rodinný život | Štítky: děti

     „Babi, babi, co je to?“, volaly děti, které zas něco objevily.

     „No, to je přece Otesánek, nepoznáváte ho? Toho vyřezala kdysi vaše teta, než se vdala a odstěhovala.“

     Mám tu dřevěnou figurku celé roky schovanou, moc se jí povedla. Otesánek jako živý, vlastně dřevěný.

     „A povíš nám, babi, tu pohádku o Otesánkovi?“

     Co by ne. „Rodiče nemohli mít děti, tak šel tatínek do lesa a vyřezal si synka z polínka. Zrovna jako toho, co držím v ruce.“

     Mimochodem, dnešní rodiče by nešli do lesa, ale na reproduční kliniku a zaplatili by si umělé oplodnění. Reprodukční a potratové kliniky jsou zdrojem skvělých příjmů.

     Když synek ožil, dělal přesně to, co se naučil od svých rodičů. ‚Když něco chci, tak to musím dostat, mám na to právo!‘

     Kryštof přikyvuje: „Já jsem viděl kluka, který na youtube brečel, že jeho rodiče jsou zlí, protože mu nechtějí koupit iphone, a přitom všichni kluci ve třídě ho mají! A on má na to právo, aby ho měl taky!“

     „Ano, vidíte, že Otesánci stále žijí mezi námi.“

     A tak Otesánek snědl vlastní rodiče, pak vozku s koňmi, pastýře se stádem... A nakonec dojel na babku, která se nelekla a rozpárala ho vidlemi. A z břicha vyskočil vozka s koňmi, pastýř s ovcemi, táta s mámou... Vždycky mi přišlo divné, že rodiče vesele vyskočí a s úlevou jdou domů a už nikdy nechtějí mít žádné dítě... Že jim snad na Otesánkovi ani příliš nezáleželo, když ho nechali rozpáraného u cesty... Možná si pak pořídili radši pejska.

     „Co myslíte, děti, nenašlo by se nějaké jiné řešení než Otesánka zabít?“

     „Vidle jsou dobré řešení,“ míní Kryštof.

     Děti mají silný smysl pro spravedlnost, ale milosrdenství se musí teprve učit.

     Myslím, že František Hrubín taky hledal nějaké milosrdnější řešení. Jeho Otesánek ‚řízy, řízy, řeže dříví z bílé břízy‘. Je to trochu budovatelské řešení, ve stylu ‚dělání, dělání, všechny smutky zahání‘. Ale Otesánek přitom přijde na to, že když něco chce pro sebe, musí na oplátku něco dát druhým. Že nemůže jeden jenom brát a druzí jenom dávat. Otázka je, jestli to pochopí v prvé řadě Otesánkovi rodiče. Protože oni sami nepovažují dítě za Boží dar, ale za něco, co chtějí, třeba i bez Boha, co si pořídí a na co přece mají právo. Když mám právo člověka mít, můžu ho přece taky sníst, mám na to právo. To jsou hodnoty, které v pohádce předali rodiče svému dítěti. A proto je Otesánek zničil jako první. Bez soucitu, protože už nebyli schopni plnit jeho potřeby.

     Zkuste se svých dětí a vnoučat zeptat, jak by napravili Otesánka, aby nemusel zemřít? A co s těmi malými Otesánky, co chodí po našich ulicích, kterým rodiče udělají, co jim na očích vidí, a kterým nikdo nesmí přeložit stéblo přes cestu, jinak je zle? Co z nich vyroste? Nesní nás nakonec?

Vyšlo v časopise Rodinný život 4/2017

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio