Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Posadil jsem si krásu na kolena...

23. 11. 2017 13:19
Rubrika: Články

     Každý den chodím kolem plakátu, který je upoutávkou na výstavu fotografií v Muzeu moderního umění, a každý den mě ten plakát dráždí. Je to v pořádku, plakát musí zaujmout, a pokud vede k přemýšle­ní, tím lépe. Neměl by být tak primitivně prvoplánový jako polonahé ženštiny nabízející pivo. Tak proč mě ten plakát dráždí?

     Fotografie na plakátu je uvedena verši básníka Arthura Rimbauda: „Posadil jsem si krásu na kolena. A shledal jsem ji hořkou. A urážel jsem ji.“ Jsou to vlastně tři věty, tři tvrzení, se kterými jako křesťan a katolík nemohu souhlasit. Hned vám řeknu, proč.

Posadil jsem si krásu na kolena

     Bible má dvě symbolická vyjádření pro přivlastnění si něčeho. Sníst nebo položit si na kolena. Adam snědl jablko ze stromu poznání. Přivlastnil si je. To, co snědl, už mu nikdo nevezme, je to úplně nejvíc jeho. Stalo se to jeho tělem.

     Položit si dítě na kolena byl ve Starém Zákoně právní akt, kterým otec přijímal dítě za své, nehledě na to, jestli je zplodil či ne. Když si dítko položil na klín, byl to signál, že dítě přijímá se všemi právy a povinnostmi, které k tomu patří.

     Často vidíme mladého muže, který si posadí dívku na klín. Říká tím celému světu, že to je jeho dívka, že on s ní chodí, a běda každému, kdo by si k ní něco dovolil. Přijímá ji pod svou ochranu.

     Jsou ovšem dívky, které střídají mužské klíny s lehkostí motýla, přeletujícího z květu na květ. Takového druhu byla nejspíš i dívka básníka Rimbauda, popíjejícího víno v pařížských ulicích. Z dálky krásný motýl, který se zblízka promění v noční můru.

A shledal jsem ji hořkou

     Proč je měsíc tak krásný? Proč celá staletí uchvacuje básníky a zamilované? Kdybychom měsíc sundali z oblohy a zavřeli ho k sobě do pokoje, získali bychom jenom ošklivý šedivý kámen. Jeho krása spočívá v tom, že odráží paprsky Slunce. Stejně tak krása kolem nás je krásou, dokud je odleskem Boha. Akvinský učí, že Bůh není krásný, ale je krása sama. Všechno, co stvořil, v sobě nese odštěpek krásy svého Stvořitele. A je to krásné, když ve stvoření nacházíme prvotního Hybatele a když nadšení krásou zvoláme: „Bože, jak jsi úžasný! Jak krásně jsi všechno vytvořil!“

     Vidíme ale, že básník nechválí Boha. Je zklamán. Chtěl si koupit lásku na jednu noc a těšit se z krásy, ale Boha k tomu nechtěl. Chtěl udělat totéž, co Adam. Pozřít jablko, získat poznání pro sebe a být jako Bůh. V Bohu jsme všichni bohové, protože Bůh nás přijal za své vlastní syny a dcery, ale jsme bohové Božím darem, ne ze své síly. Adam chtěl dosáhnout božství svépomocí, bez závislosti na Bohu a stát se Bohu rovnocenným. A proto spadl tak hluboko, a nás, své potomky, vzal do propasti hříchu s sebou.

     My hříšní lidé se stále znovu pokoušíme o Adamův hřích: zacházet s Božím darem jako s něčím, co nám patří. Co jsme si zasloužili, na co máme právo. Přivlastnit si člověka, koupit si lásku za peníze je stejné jako zavřít měsíc do světnice. Bez Boží sladkosti krása na jazyku zhořkne.

A urážel jsem ji

     Proč mi připadá nespravedlivé urážet lehkou děvu za to, že básníkovi neposkytla to, po čem toužil? Vždyť to nebylo v její moci. Jistě to byla hříšnice, ale také to byla bytost stvořená Bohem, s nesmrtelnou duší. Nadávali byste Měsíci, že nesvítí, kdybyste mu zabránili odrážet sluneční svit? A zacházet s člověkem jako s koupeným předmětem je stejné jako zavřít měsíc do pokojíčku. Budete obviňovat druhého, že je umazaný, když jsou špinavé vaše vlastní brýle, přes které se na něj díváte? Písmo mluví o trámu ve vlastním oku...

     Richard Rohr napsal, že Carl Gustav Jung po mnoha létech své práce psychologa řekl, že vše, čemu učil, by mohl shrnout takto: lidstvo má sklon projikovat svůj vnitřní svět do vnějšího. Pokud stále vidíš v lidech kolem sebe pokrytce, pak je velmi pravděpodobné, že jsi sám pokrytec. Když všechny považuješ za tvrdé a náročné, vsadím se, že jsi sám tvrdý a náročný na sebe a věříš, že i Bůh je na tebe tvrdý a náročný. A tak vně vidíme to, co již máme ve své mysli. Nicméně Ježíšova uzdravující služba nám měla dát nové oči, abychom mohli začít žít v pravdě a vidět realitu. Očima Kristovýma přijímáme své skutečné já a odpouštíme mu, namísto abychom je nenáviděli v druhých.

     Jak ubohý je básník Rimbaud, že nepoznal, co je skutečná krása a láska. Ano, láska může vypadat jako dva mladí zamilovaní v parku. Anebo také jinak. U nás ve farnosti jsou staří manželé. Chodí pomaličku a opatrně, radují se z pravnoučat a při pozdravení pokoje manžel občas své staré manželce políbí ruku. Dívá se na ni totiž očima lásky, očima šedesáti let lásky. Nevidí na Měsíci jizvy a krátery, ale odraženou sluneční záři. Vrásky usměvavé stařenky, které odráží čistou duši patřící Bohu.

     Už je, myslím, docela jasné, proč hřích, který vypadal tak lákavě, nakonec po sobě nechá pachuť hořkosti a zklamání. Proč nás nemohou naplnit věci, které si majetnicky přivlastníme a které chceme užívat bez Boha. Proč se v Písmu píše, že lidé čistého srdce budou vidět Boha. Ano, po smrti ho budou vidět tak, jak je, ale už teď ho budou poznávat v jeho stvoření a budou se radovat ze všeho, co kolem sebe vidí. Jedním z paradoxů křesťanství je, že když všechno odevzdáme Bohu, vrátí nám to proměněné, lepší a v hojnosti. Pravá askeze je radostná.

     Můžeme tedy celou úvahu uzavřít slovy papeže Lva Velikého: „Tím vás ovšem nenavádím, moji milí, ani vám neradím, abyste přehlíželi Boží díla, nebo dokonce ve věcech, které dobrý Bůh stvořil jako dobré, nacházeli něco, co by bylo v rozporu s vaší vírou. Užívejte však všech stvořených věcí a veškeré krásy tohoto světa rozumně a náležitě. Věci viditelné, jak praví apoštol, přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.“

 

Zobrazeno 3257×

Komentáře

WOAM

Mimochodem, je to úryvek z prologu Rimbaudovy knihy s názvem Sezóna v pekle, takže mi zvolená a v článku rozebraná symbolika připadá přiléhavá a vhodná. Ale nepohoršovala bych se nad tím, nemá to být přece učebnice katechismu, ale poezie (příp. umělecká výstava).

Je ale samozřejmě otázka, jestli mě na umění zajímá i něco jiného než jen jeho křesťanská pravověrnost. Já třeba vidím jeho těžiště někde úplně jinde a jsem přesvědčená, že i text pracující s programově protikřesťanskými motivy může být velmi očistný, dobrý a před Bohem krásný.

Stejně díky za zajímavý a hezky zpracovaný článek! :)

BětkaV

Jo, mě to taky provokuje - splnilo to účel. Nad čím jsem spíš přemýšlela já bylo, proč je tam ta hlávka zelí. A nepřišla jsem na to. Asi neumím nahlédnout tak hluboko pod povrch některého umění :D Nebo jsem měla jít na tu výstavu, třeba bych to pochopila...

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio