Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Příběh anděla smrti

1. 11. 2017 15:15
Rubrika: Překlady | Štítky: Dušičky , smrt , umírání

fr. Joseph Graziano OP

     Umírá...
     Sestra to zašeptala tvým příbuzným příliš blízko tvého lůžka. Není to samozřejmě žádná novinka. Víš o smrti celé týdny, šeptá k tobě v temnotě osamění. Cítíš ji ve svých kostech a v tom místě, kde tušíš, že číhají tvá játra plná rakoviny.
     Umírá...
     Ano, víš to, že umíráš. Cítíš, jak smrt postupně zabírá v tvém těle víc a víc místa. Někdo řekl, že to dělá pravdu mnohem skutečnější, mnohem naléhavější.
     Umírá...
     Mohls jim to říct už před týdny.
     Bolest a drogy pohřbily celý den, ale v tvém snovém stavu ti neustále víří kolem hlavy tvoje myšlenky, vzpomínky a napůl zapomenuté touhy, stále ještě se neusadily. Žalostné útěchy tvé rodiny, která má zlomené srdce, nepomáhají. Zůstávají stát s uklidňujícími slovy, šeptem plánují pohřeb a snaží se ignorovat černou obrazovku se zeleným pohořím u tvého lůžka. Každý tep tvého srdce jim působí hoře a slzavé loučení. Chtěl bys jim pomoci, utěšit je, ale frustruje tě, že toho nejsi schopen. Vracíš se ke svým myšlenkám.
     Myšlenky ti stále unikají, a to tě rozčiluje. Stále se vracejí k něčemu důležitému, co musíš ještě udělat, nebo k někomu, koho musíš ještě vidět, než ti vyprší čas. Jen kdybys věděl, kdo to je.
     Pohřeb. Nějak se to týkalo pohřbu. Ne jakéhokoliv, ale jednoho určitého pohřbu před lety. Někdo něco řekl na Jimmyho pohřbu před lety: že je to okamžik smrti, který podepře tvůj bortící se život. Jak souvisí jeho smrt s tvou, s těmito posledními okamžiky? Bylo to slovo života? Ani život, ani smrt nás nerozdělí?
     V hodině milosti se díváš přímo na mě a skutečně mě vidíš u lože. Usmíváš se, překvapen, že tě nepřekvapuje, že mě vidíš. Moje naprostá nenucenost tě mate. Znáš mě jako starého přítele, ale nezdá se, že bych se stal částí tvého života.
     Další vyrušení. Do pokoje vstoupil muž v černém. Uvědomil sis, že tento cizinec je ten muž, na kterého jsi čekal. Ten, kterého potřebuješ vidět, než půjdeš dál.
     „Pokoj od Pána buď s vámi se všemi,“ začíná.
     Laskavost jeho slov jako chladný déšť umyla všechny hříchy, které trápily tvé srdce. Pokoj, který zanechala, probodl tvé srdce jako kopí a všechna bolest odtekla jako voda. Ten pokoj se vštípil do tvého srdce a začal růst. Tvoje starosti pokojně odpočívají, tvé myšlenky se pročistily. Rázem sis vzpomněl na Slávu, kterou jste očekávali na tom pohřbu před mnoha lety, a na nový základ ve víře, který ten den začal. Ten okamžik by mohl vést k věčné blaženosti s Tím, kterého jsi miloval. Ta myšlenka se ti vzdouvá v mysli jako příliv, vytlačuje tvoje obavy a pochyby a působí téměř závratnou předtuchu.
     Konec – nebo to byl jen začátek? – právě přišel.
     Rozlehlost reality, která leží v náznacích a hádankách za závojem tvých omezených smyslů, se před tebou otvírá, když opouštíš slzavé údolí. Tvoje srdce poskočí jako tajná symfonie, která se skrývá na okraji tvého chápání a zesiluje, aby tě přivítala dále, smíchaná s žalostným pokřikem racků a albatrosů na pobřeží minulosti. Bríza prvního záblesku tvé domoviny se line v purpurové vůni cypřiše, jako když hluboký čokoládový dotek zasněženého tisu líbá tvé líce. Za tebou je smích a dávno zapomenuté teplo štědrovečerního domácího krbu.
     Obracíš se.
     Celý život jsem se snažil vést, hlídat, lákat k tomuto okamžiku. Příliš mnoho lidí chtělo v obrácení vidět pravdu o Slávě, aby v sobě nakonec našli jen nenávist k radosti. Ve smrti mohou tyto smutné duše leda odmítnout Jeho tvář, protože v životě se rozhodli odvrhnout Jeho milost.
     Ale ty? Obrátil ses, abys poznal, že všechny tyto krásné věci slouží jen jako odraz pravé krásy, která je stvořila. Každé vytoužené přání, každá prchavá láska, každá nestálá radost vede k Němu. Pokaždé, když ‚už to nemůže být lepší‘ potemní v ‚a to je všechno?‘, uvnitř tebe hoří a pálí touha po Jeho Tváři. To je nakonec Ten, po kterém tvoje srdce prahne.
     Hledíš na Něj s milostnou bázní a pohled Lásky vyhání všechen strach a ospravedlňuje veškerou bolest. Na okamžik – nebo možná na celý věk – žhoucí Pravda Jeho pohledu spálí v tobě všechny nedokonalosti a pošetilosti, dokud nezůstane jen dokonalý pokoj a radost. Tady jsi konečně doma. Nyní Pravda pokládá zbytek naděje za touhu, kterou nesla víra rozum vzhůru. A tak, jako se víra mění ve vidění a naděje v držení, opouštíš na nějaký čas své tělo, abys procházel příběhy příliš velkými a příliš krásnými, než aby šly vypovědět.
     ***
     Poskakující bod na tmavé obrazovce se ještě jednou objevil, aby vytesal zelený horizont v moři černi. Po zkamenělých tvářích se linou slzy. „Konec“, zašeptal kdosi. „Je konec.“ Nikdo nepomyslel, aby se zeptal ‚konec čeho‘?

 

zdroj: https://www.dominicanajournal.org/

vyšlo v RCMonitoru 20/2017

přeložila jhs

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio