Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Jak být „suprová“ babička

2. 2. 2019 16:26
Rubrika: Rodinný život

     Když mi odrostly děti a rozběhly se do světa, předpokládala jsem, že jsem volná a budu moci sloužit jenom Bohu. Jenže pak přišla vnoučata a já jsem zjistila, že Bůh ode mě očekává docela jiné mučednictví. Péct bábovky a smažit lívance, hlídat hyperaktivní děti na přelízačkách nebo s nimi dělat školní úlohy. To je mnohem horší mučednictví, zdlouhavé a ne příliš slavné. Také se s vnou­čaty znovu objevilo pokušení proti přikázání „Nezabiješ“. Náš nejmladší vnuk je velmi zvídavý a každou věc, kterou se rozhodne prozkoumat, můžeme odepsat. Naposledy to byl gramofon.

     Takže místo studia Summy teologické studuji příběhy o elfech a trpaslících, abych je mohla klukům vyprávět před spaním. S vnučkou zase čicháme ke květinkám a plížíme se trávou za motýly. Jednou jsme se na výletě zdržely a syn se ptal: „Kde jste byly tak dlouho?“ Já jsem se podivila: „Ty ukážeš holkám louku s tisíci kopretin a ptáš se, kde byly tak dlouho?“

     Nedávno se mi zdál v noci strašný sen. Do bytu se nám vloupali lupiči. Zděšeně jsem zjišťovala, co se ztratilo. Obrazy jsou na stěnách, počítač na stole, peníze ukrást ani nemohli, protože jsou na účtu, tak co zmizelo? Ó, už to vidím! Strašné neštěstí! Odnesli celou bednu lega! Probudila jsem se zpocená hrůzou. Honem jsem si ověřila, že to nejcennější, co mám, hračky pro děti, zůstalo na svém místě.

     Nejsem dobrá babička v tom klasickém smyslu. Vnoučata pro mě nejsou smyslem života, pro který se cele obětuji. Mám mnoho dalších, odlišných aktivit. Nejsem ani moudrá babička, jako ta z Boženy Němcové. S dětmi se často smějeme, když něco plácnu. Ale jsem „suprová babička“, jak prohlásily děti. Protože jejich problémy a otázky řeším stejně vážně jako teologické problémy, které řešil Tomáš Akvinský. Děti nejsou zárodky budoucích dospělých. Děti jsou lidé, celí lidé se svým vnitřním světem, který se postupně vyvíjí. Nemluvím s nimi tak, jak je u nás zvykem mluvit s dětmi. Nemluvím o nich před nimi. Nesměju se jim, když se ztrapní svou dětskou neznalostí, ale vysvětlím jim vše, jak nejlépe umím, s ohledem na jejich úroveň poznání.

     Nestačí děti zabezpečit, aby byly najezené, dobře oblečené a v bezpečí pod dohledem. Dokonce ani nestačí je milovat. Je třeba sdílet s nimi jejich svět. To je věc, která mnoha dětem chybí. Rodiče na to nemají čas, zvlášť v rodinách s více dětmi. Děti potřebují dospělého přítele, a prarodiče jsou pro tento úkol jako stvoření. Dětem je třeba naslouchat, nechat je projevit svůj názor. Neokřikovat je, ať mlčí, když mluví dospělí. Naučit je, že nemají skákat do řeči, ale počkat, až na ně přijde řada. A snažit se zformulovat svůj názor. Ovšem nezapomínat, že teď jsou děti na řadě, aby také řekly svoje! U nás doma nemusí děti u stolu mlčet, ale střídají se v hovoru stejně jako dospělí.

     A to, co tady píšu, jsem se naučila zase od své babičky. Protože ona byla také „suprová babička“, i když by se stejně jako já trochu podivila tomu výrazu. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela, ale když se mi narodilo první vnouče, automaticky jsem se začala chovat podle vzoru, jaký jsem viděla u své babičky. A jsem přesvědčena, že totéž udělají moje vnoučata, až se stanou dědečky a babičkami. Protože to mají zažité. Jsme user friendly rodina.

Vyšlo v časopise Rodinný život 5/2017

Zobrazeno 2027×

Komentáře

JiKu

@Hosanna: A to jste do Rodinného života napsala vy?

Jestli ano, tak skvělé, blahopřeji.

Hosanna

Všechny články, které tady jsou, jsem psala sama, kromě překladů, ty jsem jen přeložila.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio