Proč budou v nebi samí Kryštofové

     Náš Kryštof od malinka miloval příběh o svatém Kryštofovi, jak nesl přes řeku na zádech malého Ježíška a nemohl ho unést, protože byl moc těžký. Vždycky byl pyšný na to, že se také jmenuje Kryštof. Měl radost, když zjistil, že i jeho tatínek si vzal kdysi jméno Kryštof jako biřmovací. „To je vlastně taky trošku Kryštof, i když ne úplně.“ Samozřejmě, úplně Kryštof by muselo být jako křestní jméno.

     Křestní jméno je vůbec takové zvláštní. Narodí se dítě. Kluk nebo holka, prostě miminko. Jenže kluků a holek je všude dvanáct do tuctu. Pak při křtu dostane jméno, a už to není jen tak nějaký kluk nebo holka. Má své jméno. Pod tím jménem ho budou znát všichni lidé a tím jménem ho jednou zavolá Pán, až přijde čas, aby přišel k němu do nebe.

     Jméno taky není jen tak nějaké slovo, má svůj význam. Třeba Josef znamená Bůh přidá. Tak se jmenuje můj manžel. Bůh přidá, ale co? Nejspíš starosti, kopec dětí, bolavé plotýnky a rýmičku... Určitě ne peníze, to jsem si za ty roky ověřila. Kryštof zase znamená Ten, který nese Krista.

     „Kryštofe, pomodli se po přijímání!“

     Jak můžu chtít po klukovi, který byl už celé tři čtvrti hodiny hodný, aby se modlil po přijímání, když vidí, jak se na něj šklebí kamarádi, se kterými za chvíli vyběhne před kostel. Možná i na kostel, člověk nikdy neví, kam ty děti vylezou.

     „Kryštofe, dívej, kostel je plný Kryštofů!“

     „Jak to?“, zarazil se Kryštof a opatrně se rozhlédl. „Ty víš, jak se ti lidi jmenují?“

     „Nevím, ale já jsem teď taky Kryštof.“

     „No, to ne, ty jsi babička, a žádný Kryštof. Já jsem Kryštof!“

     „Co znamená jméno Kryštof? Ten, který nese Krista. A tihle lidi všichni byli u svatého přijímání, takže všichni v sobě nesou Krista. I ty, i já. Takže jsme všichni Kryštofové.“

     „Aha,“ vykulil oči Kryštof. „Ale já víc! Já dvakrát!“

     „Jasně,“ směju se. „Ty jsi Kryštof od narození až do smrti. My ostatní jen po svatém přijímání. Ale až budeme chtít do nebe, svatý Petr u brány se bude dívat a dovnitř pustí jenom Kryštofy. Kdo nebude mít v srdci Krista, do nebe nemůže.“

     „A mě pustí, když se jmenuju Kryštof?“

     „Kdepak, jméno samo ti nepomůže. Nestačí se jenom jmenovat Kryštof, musíš být Kryštof. Být tím, kdo nese Krista.“

     A tak ať se dítě jmenuje třeba Anežka nebo Filoména, Baltazar nebo Jeroným, nakonec vlastně bude nebe plné Kryštofů.

Vyšlo v časopise Rodinný život 1/2018