Byli jsme na pouti v Jablonném v Podještědí a po návratu domů jsem synovi říkala, že duch paní Zdislavy je tam všude cítit, že její duch tam stále žije. Nenapadlo mě, že malé děti to slyší a pochopí docela jinak, než to bylo myšleno. Strašidlo, huh!
Můj syn a otec mých vnoučat to postřehl první, začal se smát a žertoval:
„Jo, jo! Po nocích se paní Zdislava šourá po klášteře a chrastí kostičkami!“
Když potom tatínek odjel do práce, ptala se mě Kristýnka, kterou to poněkud zneklidnilo:
„Opravdu tam paní Zdislava v noci chrastí kostičkami?“
„Ne, to si tatínek dělal legraci.“
„Takže její kostičky leží v hrobě a ani se nehnou?“, ubezpečovala se.
„Opravdu, ani se nehnou.“
„Tak proč jsi ale říkala, že její duch tam žije?“
„Podívej, vysvětlím ti to takhle. Když třeba dědeček nebo babička umřou, v okamžiku smrti se rozdělí na tělo, které dáme v rakvi do hrobu, a na duši, která jde k Pánu Bohu do nebe. A z nebe už neodejde. Ale svatí jsou Bohu víc podobní než ostatní lidé. A Pán Bůh není uvězněn v nebi, může chodit mezi námi, poslouchat, co lidé říkají, vyslyšet, o co ho prosí... A když je někdo svatý, tak je Bohu podobný i v tom, že může také chodit mezi lidmi, poslouchat jejich starosti a pak se za ně u Boha přimlouvat. A to právě dělá paní Zdislava.“
„Tys ji viděla?“
„Ne, duch přece není vidět. Ani Pán Bůh není vidět, když chodí mezi lidmi. A přesto můžeš slyšet, jak občas někdo říká: ‚Já jsem se modlil a Pán Bůh mě vyslyšel.‘ Nebo lidé říkají: ‚Byl jsem nemocný. Pomodlil jsem se ke svaté Zdislavě, napil jsem se vody z její studánky a uzdravil jsem se.‘“
„Ta voda je léčivá?“
„Ne, je to úplně obyčejná pramenitá voda. Tak čistá, že ji mohou pít i malá miminka.“
„Tak jak to, že se někdo z té vody uzdraví?“
„No to je právě proto, že prosil paní Zdislavu o uzdravení. Ona ho slyšela, šla se přimluvit u Pána Boha a Pán Bůh jí řekl: ‚Že jsi to ty, milá Zdislavo, tak ano. Ať je ten člověk zdráv.‘ A v té chvíli se ten člověk uzdraví. Na přímluvu paní Zdislavy, protože ji má Pán Bůh moc rád.“
Kristýnka o tom pár dní přemýšlela a pak se ještě zeptala: „A proč se kněz a ministranti někdy modlí ke svaté Zdislavě u nás v kostele?“
„Protože z hrobu svaté Zdislavy v Jablonném vzali nějaké kostičky a dali je do té červené truhličky, která je na oltáři v Olomouci. Takže kousek paní Zdislavy je v Jablonném a kousek máme i tady v Olomouci.“
Oči se jí rozšířily zděšením a řekla:
„Doufám, že mně se něco takového nestane!“
Vyšlo v časopise Rodinný život 4/2018
Krásné, ale nejsem fanda rozdělování a uctívání ostatků. Na mě je to morbidní :-D
Ach ta dětská bezprostřednost :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.