Jinojáš a Boží hlas

Až jednou přijdu do nebe, hned poté, co se přivítám s Nejsvětější Trojicí, Pannou Marií a naší dominikánskou rodinou, půjdu zaklepat na dveře proroku Izajášovi a poprosím ho, jestli mu smím chvilku sedět u nohou a naslouchat mu, asi tak čtvrt věčnosti. Moc ráda bych se s ním seznámila osobně. Když už jeho kniha je tak úžasná, jaký musí být on sám!

Biblisté se domnívají, že celou knihu nenapsal Izajáš, ale více lidí. Ve starověku se tolik nedbalo na copyright. Ať už však knihu napsal Izajáš nebo nějaký Jinýjáš, každopádně je to pozoruhodné dílo. Ovšem z dnešního pohledu. Zkusme si spolu představit postavu fiktivního Jinéhojáše, proroka v době babylonského zajetí, asi šest století před Kristem. Druhou neděli v mezidobí se četl při mši v 1. čtení úryvek z Iz 49, 3.5-6:

Hospodin mi řekl: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“ Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“

Nás na tom úryvku nic neudiví, protože ho vnímáme jako proroctví o Mesiáši, které se už potvrdilo jeho příchodem na svět. Ale zkusme se v duchu přenést do Jinojášovy doby. Představme si, že v naší ulici najednou začne nějaký chlap tvrdit, že k němu mluví Hospodin (už to je podezřelé) a navíc se vytahuje, že je Božím služebníkem a že se Bůh ním proslaví. No, to je přece nehorázné! Když už k němu mluví Hospodin, aspoň kdyby říkal: „Jednou přijde můj Služebník, kterým se proslavím.“ To bychom mohli připustit. Mesiáše potřebujeme.

A představte si, že Jinojáš ještě víc provokuje a říká: „Hospodin řekl: Dám tě národům jako světlo!“ A sousedi mu řeknou: „Jsi na hlavu? Umíš jenom prořezávat stromy a pást ovce a myslíš si, že budeš světlem národům? Potřebuješ lékaře!“ A jiní řeknou: „Proč by měl Hospodin mluvit právě k tobě? Vždyť tvůj strýček dal manželce rozlukový lístek a oženil se s mladší ženou, tvoje sestra je neplodná a tvůj bratr před časem zmizel a s ním i pěkná suma peněz jeho zaměstnavatele.“ Ono se v každé rodině něco najde.

Kdyby ve starověku existovali psychoanalytici, možná by Jinojášovi řekli: „Považuješ vlastní emoce za Boží hlas. Je vidět, že jsi měl v dětství málo lásky, ve škole jsi neměl úspěch, tvoji vrstevníci tě dobře nepřijali, tak teď podvědomě vyžaduješ uznání. Chceš po Hospodinu, aby se stal nástrojem tvé vlastní velikosti.“

Nakonec si představte sami sebe na Jinojášově místě. On si v klidu prořezává stromy a pase ovce, modlí se žalmy, večer si chce po práci zdřímnout, v sobotu zajde do synagogy jako ostatní, nedělá nic zvláštního, a najednou bum ho! Hospodin! Samozřejmě, že má v úctě Hospodina, stejně jako ostatní. Ale proč si Hospodin k takové nepříjemné věci vybral právě ho? Proč ne třeba toho protivného souseda? No, na druhou stranu, trochu to lichotí, že Hospodin se rozhodl přijít a promluvit právě s ním, s Jinojášem, ale aspoň kdyby u toho zůstal a nechtěl, aby to chodil říkat ostatním! Hospodine, z toho bude pěkný průšvih!

Proč aspoň Hospodin neřekl: „Kup si tlustý sešit, nadepiš ho kniha proroka Izajáše, a až do něj napíšeš všechno, co ti řeknu, zanes ho do chrámu do oddělení nadepsaného Bible!“ Kromě toho manželka si stěžuje, že je na všechno sama, děti zlobí ve škole, stromy potřebují prořezat a „navíc mám chlapa, který se místo poctivé práce ztrapňuje na veřejnosti povídačkami o tom, jak si ho Hospodin vyvolil už v matčině lůně, aby se stal jeho služebníkem!“

Jinýjáš dobře ví, co jsou živé emoce. Jako jinoch byl zamilovaný do děvčete ze sousedství a pak se mu zdálo, jak se s ní líbá pod fíkovníkem. Usmívá se při vzpomínce. Ale Boží hlas je něco jiného. Jinýjáš také slyšel, že některé ženy tak touží po dítěti, že si těhotenství vsugerují a začne jim růst břicho, i když nic nepočaly. Ale Boží hlas je něco jiného. Jinýjáš si povzdychne. Jak vysvětlit člověku, který nikdy nejedl ananas, jakou má chuť a vůni? Jak vysvětlit slepému, který nikdy neviděl barvy, že jahody jsou červené a borůvky modré a nejde si to splést?

Přátelé Jinojášovi říkají: „No dobře, ale jak víš ty, že je to právě ananas, když jsi ho také předtím nejedl? Co když je to třeba pomelo?“ Jinojáš si znovu povzdychl. Jsou věci, které nemůžete nikdy lidem vysvětlit. A Boží hlas je právě jedna z těch věcí. Nikdy předtím ho neslyšel, ale když to zaslechl, věděl, že je to Boží hlas. Neví, jak to věděl. Boží hlas je natolik jiný, že si ho prostě nejde splést s ničím jiným. Ano, může být podvodník, souhlasí se svými přáteli. Nikomu nelze dokázat, že to, co slyšel, je opravdu hlas Boží. Ví to jen Bůh a Jinojáš. A Jinojáš ví, že ten hlas, který slyšel ve svém nitru, si nevymyslel. Nikdy by ho nenapadla taková blbost, jako že on bude světlem národů. Nechápe, proč Hospodinu tolik záleželo na tom, aby řekl lidem právě tohleto. Snad to dokáží vysvětlit aspoň kněží, studovali celá léta.

Jinojáš šel do sadu prořezávat stromy, je nejvyšší čas. Přišli za ním novináři a zástup zvědavců: „Jinojáši, můžeš nám vysvětlit, proč si myslíš, že máš být světlem národů? Můžeš nám říct, co ti ještě Hospodin zjevil? Jaký je tvůj názor na zjevení v Medjugorje a Garabandalu? Můžeš nám říct, jaké máš další plány? Kdy budeš znovu prorokovat? Jsi ochotný nám prorokovat na kameru v přímém přenosu?“

Jinýjáš zavrtěl hlavou: „Neřekl jsem, že budu světlem národů. Řekl jsem 'Hospodin řekl: Dám tě národům jako světlo.' Jsem jen neužitečný služebník, udělal jsem, co jsem měl udělat. A teď mě nechte pracovat. Musím rychle ještě prořezat pár stromů a pak běžet na třídní schůzky.“

Možná to bylo všechno jinak. Psychoanalytici se možná zasmějí, že by mu řekli něco úplně jiného. Biblisté nejspíš zalomí rukama. Je to taková biblická fikce. Šlo mi jen o to, abyste se pokusili zamyslet nad situací člověka „postiženého Božím slovem“. Izajáš, Jeremiáš, Ozeáš, Daniel, velcí i malí proroci, nikdo to neměl snadné. Nikdo nebyl „celebrita“. Jeremiáš litoval, že ho matka porodila. Eliáš uprchl na poušť. Daniel trávil dovolenou v jámě lvové. Přesto si byli tak jisti Božím hlasem, že raději riskovali smrt, než by to odvolali. I Ježíš vyčítal Židům, že kamenovali proroky, které jim Bůh posílal. Byli bychom dnes jiní?

Je pravda, že Kristem bylo zjevení ukončeno, a dnešní prorok by určitě neříkal „Dám tě za světlo národům“, ale spíš „Přiblížilo se k vám Království nebeské“, „Obraťte se a věřte evangeliu“, „Smiřte se s Bohem i lidmi, buďte lidmi smíření“, „Aby všichni jedno byli“atd. Že tyhle věty často slýcháte v kostele? To je ale náhoda, že?

Jakou sílu má Boží slovo, že člověk, který ho zaslechne, je tak přesvědčen, že změní docela svůj život a stane se Božím služebníkem, který jde třeba i na smrt? To se netýká jen starozákonních proroků, ale také apoštolů a dalších křesťanů, kteří se stali a stávají dodnes mučedníky. Neustále se objevují případy nečekaného obrácení. „Celý život mi to říkali rodiče, učitelé, přátelé, kněz v kostele, a všichni mi můžou políbit šos. Ale na tvé slovo 'jdu a znovu spustím sítě'.“

Být prorokem neznamená předpovídat katastrofy a strašit koncem světa. Být prorokem znamená být 'slyšícím' mezi hluchými, být 'vidoucím' mezi slepými. Stát se zesilovačem, reproduktorem Božího slova, které mu rezonuje v srdci. Není to vlastnost, se kterou se člověk rodí nebo kterou si může nacvičit usilovným tréninkem. Je to Boží vyvolení, ale ne vyvolení k poctě a jedinečnosti, ale vyvolení k poslušnosti Slovu navzdory utrpení a ponížení. Jedinou odměnou je Boží láska, ale je to odměna, která převýší jakékoli jiné nabídky.

Být prorokem znamená posvěcovat svět tím, že do něj vnášíme Boží slovo. Přestože Boží slovo je 'znamení, kterému se bude odporovat' (Lk 2, 35). Sám Ježíš říkal, že nepřinesl pokoj, ale meč (Mt 10, 34). Boží slovo uchvacuje otevřená srdce, ale přivádí k zuřivosti vládce tohoto světa. Nekamenujme tedy proroky, a pokud se nějaký vyskytne v našem okolí, buďme k němu milosrdní! Smilujme se nad ním, neboť se ho dotkla ruka Boží (Job 19, 21).

Vyšlo v OPusculu 2/2014 a v RCMonitoru 5/2014