Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Mrtvá ryba se špatně zabíjí

1. 5. 2015 10:56
Rubrika: Humor

Na svatého Pepu věnuji mému Pepovi

Všude se dnes mluví o manželství a o rodině, píše se o tom v novinách, chystá se synod o rodině. Ráda bych k tématu také něco řekla, po třiceti letech manželství už mám na to snad právo. Ale když vám mladým napíšu, že máte být svatí, modlit se a odpouštět si, tak to ani nebudete číst. Zato po nějakých blbostech skočíte hned. Ukážu vám tedy na humorném příkladu naší rodiny, jak to může fungovat. Ale jedno moudro na začátek si přece neodpustím:

Jestli chcete mít šanci, že vaše manželství

všechno překoná a vydrží až do smrti,

musíte se spolu modlit nebo se spolu smát.

Ale nejlepší je dělat to OBOJE!


     Můj manžel Pepa je varhaník, ale ke zbožnému životu má podobný vztah jako k brokolici. Brokolici miluje na všechny způsoby, ale když se ho chlapi zeptají, jestli jí brokolici, všechno popře, aby tím nějak neutrpělo jeho mužství. Rád čte moje články a jednou nadhodil, jestli bych nenapsala do časopisu taky o něm. Zamyslela jsem se: „A vychází pořád ještě Dikobraz?“

***

     Kdysi, krátce po svatbě, jsme šli s Pepou v Plzni na nádraží. Pepa byl myšlenkami kdovíkde a vlekl mě za sebou. Na přechodu vkročil do silnice. Já jsem ho tahala zpátky: „Pepo, je tam červená!“ Ale on nereagoval. „Pepo, je tam policajt!“ Stále nereagoval a táhl mě pořád dál. Tak jsem vzdychla a protože jsem slíbila, že s ním ponesu všechno dobré i zlé, šla jsem vstříc policajtovi, kterého Pepa pořád neviděl. Policajt mu zastoupil cestu a Pepa si ho konečně všiml. „Občane, vy jste přešel na červenou přímo přede mnou!“ Pepa se konečně probral a tvářil se jako čerstvě vyoraná myš: „Jakou červenou? Jaký semafor? Tam je semafor? Tam nikdy nebyl semafor! Já jsem žádný semafor neviděl!“ Policajt vzdychl, protože viděl, že chytil pěkného mimoně. Chvíli počkal, až odejdou lidi, kteří byli zvědaví na divadlo, pak se obrátil ke mně a řekl: „Prosím vás, vysvětlete mu doma, že je tady semafor. A už radši běžte.“

***

     Když se narodil náš první syn, jeli jsme někam vlakem. Já a Pepa, miminko, můj otec a moje babička. Přišel průvodčí a upozornil, že je to kupé pro matky s dětmi. Můj otec se ujal slova a vysvětloval: „Toto je moje osmdesátiletá matka a já jsem její dítě, tohle“ - ukázal na mě - „je moje dítě a to miminko je její dítě.“ Pepa si to srovnal v hlavě a prohlásil: „Takže vlastně jediný, kdo sem nepatří, jsem já!“ Průvodčí to vzdal a odešel.

***

     Když měl náš syn Matěj asi šest let, namaloval propiskou můj portrét. Neměl po kom zdědit talent ke kreslení, takže to byla ježatá příšera. Přesto jsem ho pochválila a Matěj povzbuzen úspěchem mě požádal, abych si portrét dala jako fotku do tramvajenky. Vyhověla jsem mu, ať má dítě radost, a pak jsem na to zapomněla. Asi po čtrnácti dnech přišel do tramvaje revizor a já mu nic netušíc ukázala tramvajenku. Uvědomila jsem si trapas, teprve až revizor vybuchl smíchy. Červenala jsem se a chtěla honem obrázek odstranit, ale revizor mi v tom bránil, že si ten obrázek tam mám nechat, že na něm vypadám skvěle (tím mě teda pořádně urazil).

***

     Když jsme spolu ještě chodili, ptala jsem se jednou: „Půjdeme tady tím průjezdem?“ „Jak chceš,“ souhlasil můj hrdina, „ale sám bych tudy nešel!“

***

     Pepa vždycky duchovně hluboce prožíval svátost manželství.„Když jsme jedno tělo, tak je přece jedno, kdo to pivo vypije.“ A vypil ho on.

***

     Zamýšlela jsem se nad problémem, jestli to neznamená úbytek vlitých ctností, když potom z piva brká. Katolická teologie tento problém přehlíží, jenom evangelíci se ozvali, že podle jejich názoru ne, ale je to mrhání svěřenými hřivnami.

***

     Můj Pepa je dyslektik. Po celé rodině kolují jeho nesmrtelné výroky, jako třeba jednou na hřbitově na Dušičky:

     „Podej mi motyčku, já vyplením hrob!“

***

     Jednou přišel k synovi do pokoje, zhasnul a povídá: „Ty seš tady? Proč seš tady potmě?“

***

     Pepa:„Matěji, hádej! Který jediný stát při vjezdu do Rumunska dezinfikoval celý vlak?“ Matěj: (smích) „Že by Francie?“

***

     „Pepo, nemusíš do toho telefonu tak řvát!“ „Ale já volám až do Prahy!“

***

     Modlili jsme se večerní chvály. Pepa, se čtyřmi dioptriemi slepý jako krtek, mžoural do papíru a četl: „Pán bez výstrahy přísahal... Jsem tvůj sluha, syn tvé slunečnice...“

***

     Pepa se hlásil: „Dáme napřed panáka nebo večerní chvály?“ „Jak nebo,“ říkám. „Víš, že v hymnu stojí ‚střízlivá mysl tebe ctít‘, takže vždycky napřed večerní chvály!“

***

     Pepa stáhl z internetu pohádku pro vnoučata a ukazoval mi ji. Měl u ní napsáno Císařovi nové šaty. Povídám mu: „Císařovy se píše tvrdé y.“ Pepa se podivil: „Vážně?“ A opravil: „Cýsařovi nové šaty.“

***

    Pepa potřeboval někde doložit maturitní vysvědčení, ale nemohli jsme ho nikde najít. Přemýšleli jsme, kde může být, a vzpomněli jsme si, že když byly děti malé, někam jsme všechna jeho vysvědčení dobře ukryli, aby to děti nedemotivovalo. Mám pocit, že jsou uložena v plastovém obalu pod parketami.

***

     Kdysi jsme byli ve Francii na bohoslužbách, které se konaly před katedrálou Notre-Dame. Sloužil kardinál Lustiger a mnoho biskupů a kněží a bylo tam nejméně 25 tisíc lidí. Před přijímáním vyhlašovali asi v pěti světových jazycích, že se lidé nemají tlačit dopředu k přijímání, že budou kněží procházet mezi lidmi. V okamžiku, kdy to začalo, sebou Pepa mrsknul, a přestože jsem po něm hmátla, vyklouzl mi z ruky a dral se pryč. Když se asi po hodině vrátil, vyčítavě jsem mu říkala: „Jsi jediný z 25 tisíc lidí, kdo se tlačil dopředu. A hlásili to v pěti jazycích!“ Ale Pepa v klidu odsekl: „Já umím jenom slovensky, a slovensky to neříkali!“

***

     Ukazovala jsem synovi slovenskou knížku. „Té řeči rozumím,“ prohlásil Vítek. „To je jedno z pražských nářečí.“

***

     Syn Vítek si šel do obchodu koupit termosku. „Prosím jednu termosku s přepínačem!“ Prodavač nechápal: „Jakým přepínačem?“ „Přece s přepínačem na léto a zimu! Aby v létě udržela nápoj studený a v zimě horký!“ Prodavač se uchechtl a podal na pult termosku: „Tahle má automatiku!“

***

     První mikrovlnku nám koupil kdysi k Vánocům nejstarší syn. Přišel do obchodu, že by chtěl mikrovlnku. Prodavač mu ukazoval různé typy a říkal: „Tahle má 5 voleb a tahle má programování a tahle...“ Syn ho přerušil a řekl: „To není pro mě, to je pro rodiče.“ Prodavač pochopil, přešel k jednomu typu a řekl: „Tahle. Takhle se zapne a vypne se sama.“

***

     Když byl Matěj na střední škole, jednou přišel domů a vyprávěl nám: „Zašli jsme se spolužáky na pivo. Mluvili o tom, jaké mají trápení, ten je nechtěné dítě, ten má tři tatínky, tomu se rodiče rozvádějí, toho týrali, no hrůza. Jenom já jsem neměl co říct. To se nemůžete občas aspoň pohádat? Vždyť já se cítím úplně trapně!“

***

     Pepa se stydí mluvit na veřejnosti, není ten typ, co by kázal na náměstí nebo zpíval na pódiu. Ale jednou jsme s přáteli něco oslavovali a Pepa úplně neodhadl svoje možnosti, poněkud přebral a začal v hospodě zpívat na plné pecky: „Buď Bohu za to chvála, dík, že křesťan jsem a katolík.“ Rychle jsme zaplatili a utekli a dlouho jsme si pak netroufali se v té hospodě ukázat. Po víc jak roce jsme zkusili tam znovu zajít. Servírka měla paměť jako slon nebo ji oslovil právě tento typ evangelizace, ale přivítala nás slovy: „Jé, vy jste tady dlouho nebyli!“

***

     Pepa od dětství zastává teorii, že ovoce je červené a zelenina zelená. Proto třeba rajčata jsou podle něj ovoce, kdežto angrešt nebo hruška je zelenina. Nedá se vyvést z konceptu ani jablky: červená jablka jsou ovoce, zelená jablka zelenina, a hotovo. Když ho pošlu pro nějaké ovoce nebo zeleninu, dá ho na váhu a najde příslušný obrázek. Jenže jednou mimořádně zašel do Billy a tam mají jiné váhy. Když dal na váhu červené ředkvičky, objevilo se okno: Ovoce nebo zelenina? Zaváhal a stiskl ovoce. Objevilo se okno se spoustou obrázků, ale žádné ředkvičky. Začala se za ním tvořit fronta, paní za ním to nevydržela a poradila mu: „Ředkvičky jsou zelenina!“

***

     Pepa nerozlišuje práce na mužské a ženské a nestydí se pustit do tzv. ženských prací. Jenže jde na to s mužským fortelem. Třeba se nabídl, že mi nastrouhá sýr, a popadl struhadlo tak pevně, že ho rozmáčkl a urval držadlo. Asi výrobce počítá jen se ženskou rukou.

     Jindy se rozhodl, že si v mé nepřítomnosti sám uvaří oběd. Vygoogloval a vytiskl si z internetu recept na nudle s mákem. „Uvařte nudle. Posypte je cukrem a mákem. Omastěte máslem.“

***

     Pepa vyvinul skvělou manželskou taktiku pomoci. Vyčká, až dokončím přípravné práce, které nevyžadují odbornost (třeba naškrabání brambor) a pak se zeptá: „Nechceš s něčím pomoct?“

***

     Kdysi jsem po něm chtěla, aby uklidil umyté nádobí. Dal do kredence malý hrnec, na něj větší a pak stál s velkým v ruce a tvrdil, že už se do kredence nevejde. Samozřejmě mě mohl trefit šlak a z kuchyně jsem ho vyhnala. Přítomný syn, asi desetiletý, tehdy obdivně zvolal: „Tatínku, jak ty to děláš?“

***

     Postěžovala jsem si kamarádce, jak to, že můj manžel, který zastává v práci odpovědnou funkci a lidé ho vyhledávají jako odborníka, doma vypadá jako blbec. „Ale ty to vůbec nechápeš,“ poučila mě zkušenější kamarádka. „V tom právě spočívá jeho inteligence. Provede nějakou blbost, ty ho vyženeš z kuchyně a co udělá on? Má volno a jde se dívat na fotbal!“

***

     Jednou jsme byli na procházce se psem a viděli jsme nějaký pohyb na farní zahradě, tak jsme se zašli podívat. Pan farář tam s nějakými hosty seděli u ohně a pozvali nás dál. Po chvíli komusi upadl kousek buřta, tak ho podal našemu psovi. Já jsem na to řekla: „Nedávej mu to, dnes je pátek.“ Pan farář vyvalil oči: „U vás se v pátek postí pes?“

***

     Jednou jsem si koupila drahý francouzský sýr s modrou plísní a uložila ho do lednice. Pak jsem musela na dva dny odjet. Po návratu jsem prohledávala lednici a sýr nikde. Pepa plísňové sýry nejí, tak mi bylo divné, kam se poděl. „Pepo, kde je ten francouzský sýr?“ „Vyhodil jsem ho,“ odpověděl hrdě Pepa. „Viděl jsem na něm plíseň.“

***

     Já se na televizi vůbec nedívám. Pepa sleduje v televizi seriál o forenzních detektivech a říká, že pořád ještě nepřišel na způsob, jak zabít manželku, aby mu na to nepřišli. Pak ho něco napadlo: „Všichni dominikáni toužili zemřít mučednickou smrtí. Nechceš jet na dovolenou do Afriky?“

***

     Kamarádi se po mně ptali a Pepa hlásil: „Je nemocná.“ „Vážně? A co jí je?“ „Má prasečí chřipku.“ Kamarádi se vyděsili: „Jak to víš, že je to prasečí chřipka?“ „No, když se jí něco zeptám, tak jenom chrochtá.“

***

     Pepa přišel za mnou, že si dáme panáka. „Když já mám takovou rýmu, že ani necítím, co piju,“ postěžovala jsem si. „Tak nalej sobě vodu, a mně dej panáka,“ navrhl šetřivý Pepa.

***

     Odjížděla jsem na několik dní a dávala Pepovi instrukce, co má doma dělat. Nakonec jsem řekla: „A kdyby ses nudil, tak bys mohl taky vydrhnout sporák.“ „Neboj, tak moc se zase nudit nebudu,“ uklidnil mě Pepa.

***

     Jeden rok jsme měli tři rozmrazovače. Jeden koupil Pepa prozíravě hned na podzim a uložil ho do auta. Když začalo mrznout, koupil druhý rozmrazovač, aby se dostal k tomu prvnímu. Následně ho uložil do auta. Když pak koupil třetí, aby se dostal k těm dvěma zamčeným v autě, tak jsem mu ho zabavila a do jara mu ho půjčovala.

***

     Našemu synovi Matějovi chcípl potkan. Pepovi bylo líto zbytek krmení vyhodit, tak ho nasypal ve třetím patře do krmítka ptáčkům. Matěj přišel domů, vytřeštil oči do krmítka a zděšeně se ptal: „Co to je?“ Říkám: „No, krmení pro potkany.“ A Matěj na to pochybovačně: „Myslíš, že potkani vylezou tak vysoko?“

***

     Kdysi jsem si stěžovala bráchovi, že náš Matěj pořád roste, že mu musím pořád kupovat nové, větší boty. Brácha se zamyslel a pak se zeptal: „A zkusili jste mu ostříhat nehty na nohou?“

***

     Matěj se ptal, jestli si nechci konečně koupit nový mobil. „Proč,“ divila jsem se. „Vždyť ten můj je ještě docela dobrý?“ „Ano,“ souhlasil Matěj. „Třeba k sebeobraně.“

***

     Chytil mě pořádný zánět dutin, tak jsem si zahalila hlavu šátkem, aby byla v teple. Matěj si mě se zájmem prohlédl a pak se zeptal: „Jdeš se někam odpálit?“

***

     Náš Matěj, který studuje ve Finsku, se vydal z Vaasy přes Oulu na sever. Pepa projevil obavy, že jestli pojede pořád na sever, po nějaké době pojede zase na jih.

***

     Matěj byl zvědavý na můj článek o finské církvi. Když konečně vyšel, hlásila jsem telefonem: „Matěji, už mi vyšel ten článek!“ A on na to: „Ty máš tasemnici?“

***

     Matěj telefonoval: „Tato, potřebuju alumatku!“ „Co to je?“ „To je, když alobal a karimatka mají dítě.“

***

     Došlo nám všechno kvalitní pití a nemáme teď peníze na nové, tak mi Pepa začal chodit do kredence na rum. Já jsem říkala: „Tak to ne, když Ty, tak já chci taky, ať je to spravedlivé.“ Tak jsme si dali rum.
     Včera chtěl Pepa zase rum. Já jsem říkala: „Nemůžeme to vypít naráz, musí něco zůstat na Vánoce!“ Pepa se otočil k počítači, párkrát kliknul a z reproduktorů spustily koledy. „Veselé Vánoce,“ šklebil se Pepa, „jdu nalít rum!“
     Dnes večer šel zase nalít a povídá: „Jé, došel rum!“ Já říkám: „Tak to máš blbý!“ A Pepa: „Proč já, na tebe nevyšlo!“

***

     Celou neděli jsem byla v práci. Večer jsem přišla domů a Pepa hned u dveří hlásil:„Mě dnes tak bolelo v krku, že došel rum!“

***

     Jindy Pepu bolelo v krku tolik, že se mě odvážil požádat o čaj se zázvorem. S radostí jsem mu ho uvařila. Dokonce jsem souhlasila, aby si do něj dal rum. Pepa si čaj osladil a začal pít. Divila jsem se, proč si do něj nedá ten rum. „Musím upít,“ prohlásil Pepa, „teď by ten čaj byl moc řídký.“

***

     Probírali jsme s Pepou naši finanční situaci a jako řešení jsem navrhla postit se a bdít na modlitbách. Pepa se vyděsil, jestli nestačí bdít na modlitbách? Pak se zamyslel a prohlásil: „Náhodou, já se postím každou noc!“

***

     Přemýšlela jsem, co připravit k jídlu. Pepa navrhl: „Záleží na finanční situaci – párek v rohlíku nebo rohlík v parku!“

***

     Přišel účet z plynárny. Pepa rozřezává obálku a přitom přemýšlí: „Pro koho to je? Jestli je to přeplatek, tak je můj. A jestli je to nedoplatek, tak je tvůj.“

***

     Syn našich známých vypadl z okna. Když chtěl náš syn Matěj (Matti) ve Finsku jít do hospody, ptal se ho Pepa po telefonu, ve kterém je to patře. Matěj říkal: „Tři patra pod zemí.“ Pepa se uklidnil: „Tak to je dobré. Když vypadneš z okna, poletíš nahoru.“

***

Šli jsme s Matějem na vánoční trhy. V jednom stánku pekli trdelníky. Pepa se ptal: „Matěji, chceš trdelník?“ Matěj: „Ale jo.“ Pepa: „A dáš mi kousnout, když Ti ho koupím?“ Matěj: „Jo.“ Pepa: „A máš třicet korun?“

***

     Pepa s Matějem zabíjeli kapra. Matěj mu šťouchal prstem do páteře a byl zklamaný, že sebou netrhá jako loni. Pepa mu to vysvětlil: „To je proto, že loni byl mrtvý, kdežto letos už není živý.“

***

     „Matěji, máš peníze?“ „Jo.“ „Tak kup olej a zbytek si nech.“

***

     „Dnes jsem se rozhodl jíst zdravě,“ řekl Pepa. „Dal jsem si k obědu zelí. A jako přílohu bůček a knedlíky.“

***

     Když skončilo vyšetřování kauzy s metylalkoholem, koupili jsme si v Kauflandu láhev Jelínka. Přiťukli jsme si, Pepa počkal, až jsem se napila, a zeptal se: „Vidíš?“

***

     Pepa každé Vánoce pronese nějaké nesmrtelné moudro. Letos projevil obavy, aby kapr ve vaně do rána neleknul, protože, jak prohlásil, „mrtvá ryba se špatně zabíjí.“

***

     Dávali jsme spát vnoučata. „Kryštofe, víš, kdo mě udělal babičkou? No ty, tím, že ses narodil, se ze mě stala tvoje babička.“ A Pepa se ze tmy ozval: „Ty jsi na tom ještě dobře, ale ze mě udělal dědka!“

***

     Jindy jsme hlídali vnoučata a snacha dlouho nešla, tak jsem navrhla Pepovi, aby šel už domů sám, protože brzy ráno vstává do práce. Pepa byl potěšen, protože na něj šlo spaní, ale ptal se, jestli se nebudu bát jít pak sama domů. „Maximálně mě někdo znásilní, zabije a okrade,“ řekla jsem Pepovi. „Jejda,“ lekl se Pepa a zamyslel se. „Víš co, tak mi dej peněženku!“

***

     Přemýšlela jsem nahlas: „Kam si mám dát ten krém, aby byl po ruce a aby mi ho dědeček nevypatlal na sebe?“ Devítiletý vnuk Kryštof radí: „Tak mu řekni, aby ti ho nebral!“ „Víš, že mě dědeček neposlouchá.“ A Kryštof navrhl: „Tak mu zakaž slivovici, to na něho vždycky zabere!“

***

     Byli jsme s Kryštofem u počítače a z vedlejšího pokoje jsme slyšeli Pepu, jak smutně medituje nad štamprlí: „Chudák sklenička, taková vyschlá, smutná, opuštěná...“

***

     Vnouček Teoušek se chystal spát, oblékl se do pyžamka a v náručí tiskl plyšovou myšičku. „Ty máš, babičko, taky myšičku?“ ptal se. „Já nepotřebuji na spaní myšičku,“ smála jsem se. „Já mám dědečka. To je taková velká myšička.“ „Jo,“ rozesmál se Teoušek, „velká a ještě tlustá!“

     Děda to nerad slyší, tak se bránil: „Ty jsi taky tlustý!“ „Ne,“ prohlásil sebejistě Teoušek. „Já jsem tlusťoučký!“

***

     Čtyřletý Teoušek mi ulizoval z misky cukr. Přistrčila jsem mu misku s grilovacím kořením a nabídla: „Tady si lízni!“ Teoušek oblízl prst, vypoulil oči a zasípal: „Chtělo by to panáka!“ Jeho tatínek po něm hodil okem a utrousil: „Tráví moc času s dědečkem!“

***

     „Babičko, povídej nám pohádku o princezně na hrášku!“ „Dobře. Tak byl jeden drak a ten měl hrozně rád princezny. A nejradši je měl na hrášku...“

***

     Pepa potřeboval koupit novou bundu, ale při zkoušení se podivoval, jak to, že kdysi potřeboval velikost L, pak XL a teď už potřebuje vícXL. Vysvětlila jsem mu, že L je přes ramena a počet X je rostoucí bříško...

***

     O vnučce Kristýnce její tatínek tvrdí, že žvanila dávno předtím, než se naučila mluvit. Pusa se jí nezastaví, dokud neusne. Na svatbě seděla Kristýnka mezi Pepou a strejdou Matějem. A povídala a povídala. Po chvíli Pepa vstal a řekl Matějovi: „Jdu pryč. Až budeš odcházet, nezapomeň vypnout Kristýnku.“

***

     Pepa byl s vnoučaty na bazéně. Tříletý Teoušek soustředěně pozoroval Kristýnku, jak plave bez rukávků, a pak se obrátil k dědovi: „Já chci taky plavat bez rukávků!“

     „Tak jsem mu je sundal a hodil ho do vody,“ vyprávěl vesele Pepa. „Šel okamžitě ke dnu.“ „No, a když jsem ho vytáhl, tak už zase chtěl rukávky.“

***

     Ukazovala jsem dětem staré černobílé rodinné fotografie. „To jsi ty s dědečkem,“ prohlásil okamžitě Teoušek. „Jaks to poznal?“, podivila jsem se. „Podle toho, že se držíte za ruce.“

***

     Snacha při řeči vzpomněla, že se Kryštof narodil o 14 dní dřív. „Ne, ne,“ říkal Pepa, „ne o 14 dní, o 4 měsíce dřív!“

***

     Pepa šel sprchovat vnoučata. Za chvíli nese vnouče v osušce do pokoje. „Pepo, vždyť má špinavou pusu!“ „Ale tys říkala, že je mám osprchovat, ne že jim mám umejt pusu!“

***

     Pepa si dělal pořádek v knihovně a jak listoval jednou knihou, objevil jako záložku černou ponožku. „Jé, a já jsem se jí tak nahledal,“ zaradoval se Pepa.

***

     Při úklidu jsme našli za akvariem chcíplou vysušenou rybu. „No vidíš,“ říká Pepa, „a vy pořád, že jsou to moje ponožky!“

***

     Pan doktor Pepovi nařídil, že si má léky brát po večeři. „Po které?“, ptal se Pepa, „já večeřím dvakrát!“

***

     Podávali jsme na faře ruku jedněm manželům a já říkám: „Vy jste mi nějací povědomí. Neznáme se odněkud?“ „Ano,“ odpověděla paní. „My sedáváme v kostele na levé straně a vy na pravé.“

***

     Před Velikonocemi jsem se ptala, jestli Pepa neplánuje jít ke zpovědi. Pepa mi řekl: „V kostele jsem dnes slyšel, že Bůh miluje hříšníky. Tak jsem se rozhodl, že mu udělám radost a ještě nějakou chvíli to bez zpovědi vydržím!“

***

     Jednou jsem vypravila Pepu na postní obnovu pro muže. Byl rád, že tam potkal kamaráda. „Kde se tu bereš,“ ptal se. „Poslala mě sem žena,“ řekl kamarád. „A ty?“ „Mě sem poslala taky žena.“ Po chvíli kněz zahájil a vyzval chlapy: „Zvedněte ruce, koho sem poslala žena!“

***

     Jindy jsem přemluvila Pepu, aby se zúčastnil postní rekolekce se mnou. Po první přednášce to nevydržel a utekl. Po návratu domů jsem mu řekla: „Mám tu druhou přednášku s sebou, na papíře. Když jsi utekl, tak si to aspoň doma přečti.“ A on se zatvářil poťouchle a řekl: „A co když si lehnu na gauč a ty mi to budeš předčítat?“

***

     Rozhodla jsem se, že v době postní se budeme postit od slivovice. V sobotu večer Pepa soustředěně cosi vyhlížel z okna. Pak se přiřítil a vzrušeně vykřikoval: „Už jsou na nebi tři hvězdy! Je neděle! Nalej!“

***

Jinou sobotu v postě jsem se ptala: „Hlídáš první hvězdu?“ A Pepa: „Nalej hned!“ „Vždyť ještě svítí slunce?“ „Slunce je taky hvězda, nalej!“

***

     „Pepo, víš, který verš z Písma oslovil Jordána Saského tak, že to považoval za pokyn, aby vstoupil do dominikánského řádu?“ Pepa se zamyslel: „Že by ‚Žena ať ve shromáždění mlčí‘?“

***

     Přišla jsem z kostela a říkala jsem, že otec Jindřich zaplnil celý kostel a příště bude muset asi kázat na náměstí jako Vincenc Ferrerský. Pepa se zamyslel nad Vincencem Ferrerským a zapochyboval: „No jo, ale kde sežene vojsko, aby mu na náměstí ty lidi nahnalo?“

***

     Pepa viděl sv. Martina na obraze, jak se vznáší. Co že to bylo? Já jsem říkala:„To se nevznáší, to levituje, to umí u nás každý druhý dominikán!“ A otec Jiří:„Co druhý! Skoro každý! Přijď, Pepo, na setkání, my to tam každý měsíc nacvičujeme!“ A Pepa potichu, aby to otec Jiří nemohl slyšet, zašeptal:„Kdepak! Mě tak snadno nedostane!“

***

     Říkala jsem kamarádce, že na růženci, který tahám po kapsách, upadla Kristu jedna ruka. „To nic není,“ říká Eliška, „na mém růženci Kristus vstal z mrtvých! Vytáhla jsem růženec z kapsy a Kristus je fuč, jen dírky po hřebíkách zůstaly.“

***

     Náš syn Matěj zjistil, že chodím ve svém věku po večerech studovat Teologickou sumu Tomáše Akvinského:„Měla bys začít chlastat, mami. Máš zbytečně moc mozkových buněk a ony si pak začnou v hlavě zavazet!“

***

     Vyprávěla jsem Pepovi, že otec Štěpán nám na Summě vysvětloval, jak blažení v nebi budou vidět Boha. Zvala jsem ho, jestli nechce jít někdy na Summu se mnou. Pepa prohlásil, že raději zůstane doma a nechá se po smrti překvapit.

***

     Jeden kolega v práci často prohlašoval, že katolíci jsou nesnášenliví fanatici a můžou za křižácké války a všechno zlo ve světě. Ale protože věděl, že já a můj Pepa jsme katolíci, tak potom vždycky dodal: „Ale ty a Pepa jste výjimka.“ Jednou jsem se ho zeptala: „Ty, kolik vlastně znáš katolíků?“ „No, přece tebe a Pepu.“

***

     Vyprávěla jsem Pepovi, jak jsem byla u kamarádky, a že říkala, že má ze mě depku, protože ať mluvíme o čemkoliv, vždycky o tom něco vím. A jak prý Pepa se mnou může žít? „Viď,“ rozzářil se Pepa. „Řekni jí, že já toho vím ještě mnohem víc, jenom si zrovna nemůžu nikdy vzpomenout.“

***

     Ve spolču Pepa tvrdil: „Četl jsem, že všichni geniusové měli staré rodiče!“ A ostatní: „Ale tys měl, Pepo, hodně mladé rodiče, viď?“

***

     Pepa mi telefonoval, že koupil známým k Vánocům knížku a hned ji zabalil. Když ji rozbalili, všimla jsem si, že to je moc pěkná knížka veršů od Rainera Maria Rilkeho. Cestou domů jsem to ohodnotila: „Že bychom po třiceti letech manželství měli na knihy podobný vkus?“ Pepa to hned vyvrátil: „To ani ne. Já nevím, co to je za knížku, ale byla ve slevě.“

***

     Pepa mi přišel něco vykládat do koupelny, když jsem si čistila zuby. S kartáčkem v puse říkám: „huhly, huhly, huhly.“ A Pepa spokojeně: „Jo, dobrý, pochopilas.“

***

     Byli jsme v restauraci a Pepa si šel odskočit. Po chvíli se vrátil a říkal: „Na jedněch dveřích je panenka s deštníkem a na druhých panáček s deštníkem. Ale kam mám jít já, když nemám deštník?“

***

     Pepa mi donesl k svátku tři růže. Schoval si je do kolárky, než vyprovodí vnoučata k autu před dům, a zapomněl na ně. Našel je až v prosinci, když šel náhodou do kolárky, a s lamentováním mi je honem přinesl. Byly suché, ojíněné a opletené pavučinami, ale udělaly mi radost.

***

     Četla jsem na internetu: „Včera k večeru odešel manžel na skok vedle do obchodu pro kojeneckou vodu a vrátil se za dvě hodiny s náhrobním kamenem. A tak nám stojí v chodbičce bytu vedle skříně pomník.“

     Zaplať Pán Bůh za mého Pepu!

 

 

Sdílet

Komentáře

tona22 Opravdu výborné, hodně jsem se nasmál. :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio