Být dominikánem neznamená být víc než křesťan, ale způsob, jak být křesťan

Zamilovanost skončila

31. 5. 2018 15:07
Rubrika: Duchovní život | Štítky: Křest , Obrácení , konverze , poušť

     Vyprávěla mi jedna známá, jak to bylo úžasné po konverzi, kolik měla energie. Každé ráno běžela nejdřív na mši svatou a pak radostně do práce. To trvalo asi dva roky, ale pak to skončilo. „Dnes se už nedokážu vyhrabat z postele o hodinu dřív, tak chodím dvakrát třikrát týdně aspoň na večerní mši. Doba zamilovanosti skončila,“ povzdychla si.

     Vystihla to přesně. Po obrácení dává Pán skutečně období zamilovanosti, kdy je nám všechno snadné. Možná si ani neuvědomujeme, že to není naše schopnost, ale že nás vlastně nese svou milostí. A když usoudí, že už to zvládneme, zkusí nás postavit na vlastní nohy. A to jde najednou ztuha. Ale je to nutné, abychom ukázali Pánu, že jsme se přece něco naučili, že už dokážeme pár krůčků udělat sami.

     Mnoho let mě fascinuje příběh, jak Bůh vyvedl izraelský národ z Egypta. Ten příběh, pokud vím, není podložen historickou událostí, nikde není dějepisci zapsáno, že se to tak skutečně stalo a za kterého faraona se to událo. Hodnota toho příběhu je v něčem docela jiném. Ve Starém zákoně dodával Židům odvahu, když prožívali těžkosti, byl důkazem Boží lásky k izraelskému národu. I dnes k nám silně promlouvá, je ukázkou Boží pedagogiky ve vztahu ke každému z nás.

     Egypt je v Bibli synonymem pro svět. Každý z nás se narodí a žije ve světě, ba dokonce otročí světu jako Izraelci v Egyptě. Ale Bůh nás chce z Egypta vyvést. V Egyptě vládne farao krutou rukou. Bůh nám chce dát zaslíbenou zemi, která oplývá mlékem a strdím.

     V duchovním životě je to ovšem tak, že v našem srdci vládne trochu farao a trochu Hospodin. A my brečíme před Hospodinem, jak trpíme v tom Egyptě, ale farao v nás je jiného názoru a odmítá nás propustit. Proto Bůh léčí faraona egyptskými ranami. Ví, že je třeba ho oslabit. I v našem životě často přijde nějaká rána, která nás přiměje obrátit se víc k Bohu.

     A pak to přijde. Ten slavnostní den, kdy se rozhodneme vyjít z Egypta. Pro lidi, kteří uvěřili v dospělosti, je to přijetí křtu. Ale i ti, co byli pokřtěni jako nemluvňata, musejí se osobně rozhodnout pro Hospodina a vyjít z Egypta, konvertovat. Je kolem toho plno rámusu, oblačný sloup, vzbouřené emoce – zuřiví Egypťani na koních a zděšení Izraelitů, a nakonec samotný akt obrácení – zázračný průchod Rudým mořem. Na druhém břehu chvíli jásáme, čekáme, jaké další úžasné věci se budou dít, a ono nic. Za Rudým mořem je poušť.

     Zamilovanost skončila. Jestli nám nakonec nebylo lépe v tom Egyptě, kde byly plné hrnce masa? Ve vzpomínkách jsou ty hrnce masa větší, než byly ve skutečnosti, a potíže menší, než byly ve skutečnosti. Jsme svobodní, obrácení, ale na poušti. Nejsou z nás světci, ani mystici. Jsme unavení, máme hlad a žízeň.

     Já jsem v této situaci udělala přesně to, co apoštolové po vzkříšení Krista: totéž, co byli zvyklí dělat předtím. Apoštolové šli zase lovit ryby, já se vrátila k životu, jaký jsem vedla před obrácením. Naštěstí to s námi Pán nevzdává. Když se apoštolové vraceli z rybolovu, už je čekal na břehu jezera. Když Kristus viděl, že za ním nejdu, šel za mnou a přivedl mě zase nazpět. Zkouší to znovu a znovu, dokud nepochopíme.

     Hospodin vodil svůj lid po poušti 40 roků. Za tu dobu pomřeli všichni, co vyšli z Egypta, a národ tvořili ti, co se narodili už v poušti. Nepamatovali egyptské hrnce, ale dovedli hospodařit s vodou, aby přežili. Ostatně, co slibuje Izajášovými ústy (Iz 33, 16b) Hospodin lidem, kteří ho budou následovat? „Vždycky bude mít chleba, voda mu nikdy nevyschne.“ Neslibuje jim hrnce masa. Slibuje, že jim nikdy nebude chybět to nejnutnější k přežití. Žádný luxus.

     Ovšem poušť není jen nudné putování jednotvárným pískem a strach o život. Exupery říká, že „poušť je krásná tím, že v sobě skrývá studnu“. Také izraelský národ nacházel v poušti vodu a manu, chléb z nebe. Sám Kristus v této souvislosti poukazuje na Eucharistii, která je nynější manou z nebe (srov. Jan 6, 52-59). A protože v poušti číhá mnoho pokušení, vztyčil Mojžíš měděného hada, předobraz Kristova kříže, aby každý, kdo na něj pohlédne, byl uzdraven,. A občas Hospodin poslal i křepelky, aby nám nechybělo ani to maso v hrnci.

     Jan od Kříže nemluví o poušti, ale o noci. O putování nocí duše. Liturgie nám připomíná, že všechny velké věci se udály v noci: Kristovo narození, Kristovo Vzkříšení... Na počátku byla tma, než Bůh stvořil světlo. Noc je vládou temnoty, ale také hodinou, kdy byl Syn oslaven. V Exsultet se zpívá: „Dnes je slavnost veliké noci, kdy se zabíjí onen pravý Beránek , jehož krev posvěcuje veřeje věřících. To je ta noc, ve které jsi, Bože, naše praotce, Izraelovy děti, kdysi vyvedl z Egypta; Rudým mořem jsi je pak převedl suchou nohou. To je tedy ta noc, kdy jas ohnivého sloupu zahnal temnotu hříchu. To je noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa a od tmy hříchu, vrací k milosti, sdružuje ve svaté společenství. To je ta noc, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.“

     Znamená to, že z pouště ven můžou vyjít lidé, kteří jsou zcela závislí na Hospodinu. Kteří se nespoléhají jenom na sebe, ale říkají Bohu neustále své Ano. Docela jiní lidé, než ti, co vyšli z Egypta. Lidé, jaké si zformoval Bůh podle sebe. Když Jan od Kříže mluví o noci duše, „vyslovuje bolest prolomenou až do kořenů bytosti, do nejtajemnějších hlubin nitra, bolest, která vede k mukám roztržení, po dlouhou dobu, dokud se člověk nezbaví vin, hříchů, neřestí, nedokonalostí a všeho, co odporuje Boží Svatosti, dokud nedojde ryzosti víry a lásky“ (Věra Kofroňová). Je to čas „položit do prachu svá ústa“ a „nastavit své líce tomu, kdo bije“ (srov. Pláč, 3, 25-31).

     Někteří lidé prožívají poušť velkou část svého života a nikdy z ní nevyjdou. Jako Mojžíš. Jako Matka Tereza. Jiní pouští prošli a popsali svou cestu, jako Jan od Kříže nebo Terezie z Avily. Důležité je přijmout, jaké plány má s námi Bůh. Abychom dokázali plnit vůli Toho, který nás poslal, jak nám to předvedl Ježíš Kristus.

     A pak nám zvědové možná přinesou ukázat obrovské hrozny. První příslib zaslíbené země v daru kontemplace. „Proti tomu, co jsem viděl, je všechno ostatní jenom sláma,“ prohlásil Tomáš Akvinský. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil pro ty, kteří ho milují (1Kor 2, 9).

     Kdo chce vidět daleké kraje, musí podstoupit nepohodlí cestování. Kdo chce dojít do zaslíbené země, nesmí se zaleknout pouště. Jan od Kříže mluví o noci s nadšením: „Ó noci, dražší nad jitřní ráno! Ó noci, spojila jsi Milovaného s milovanou, milou v Milovaného přetvořenou!“ (Temná noc).

     Kéž nám Bůh dá sílu putovat úspěšně našimi pouštěmi!

Vyšlo v OPusculu 6/2018

Sdílet

Komentáře

RealToltekDzehenuti To já si večer lehnu do postele a povídám si se Svatým Duchem o vesmíru, smyslu života, svatém písmu a on mě učí. Ráno ho pozdravím a oslavím ho. A během dne ho i potkám v lidech, kteří o tom ani nemají zdání protože ještě nedozráli.

RealToltekDzehenuti A jak je známo sklizeň bude až bude co sklízet.... a ten čas už je skoro zde.

RealToltekDzehenuti https://www.youtube.com/watch?v=gVmitB-ZN2A&t=0s&index=4&list=PLF844098570803A68

cink2 Krásně napsané...ačkoli mě Pán volá na poušť, mám z ní respekt...nevím,jestli přežiju

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio